Respektování práv hostitelské země nám zachránilo život, říká cestovatel Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund a Martina Kociánová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miroslav Zikmund a Martina Kociánová

Má naše planeta ještě nějaká tajemství? Co chybí soudobým cestovatelům? Jak moc je důležitá přizpůsobivost v hostitelské zemi? Hostem Martiny Kociánové byl i tentokrát cestovatel, dobrodruh, spisovatel a filmař Miroslav Zikmund.

Martina: My jsme posledně skončili vaším osobním postřehem o tom, jak považujete za prospěšné takzvané mísení krve ve vztahu k přílivu migrantů do Evropy. Pojďme se na stejnou věc podívat s vaší zkušeností cestovatele. Jak vnímáte skutečnost, že se, jak praví odborníci, integrace často nepodařila tak, jak by si asi obě strany představovaly?

My jsme v podstatě strašně smutný národ. Mizí skromnost a nezáří nám oči radostí, říká cestovatel Miroslav Zikmund

03198388.jpeg

O prázdninách rádi cestujeme a k tomu potřebujeme nejrůznější věci. Trekové boty, chytré telefony, dokonalé fotoaparáty, funkční prádlo. A tak jsme pozvali hosta, který nic z toho neměl, a přesto procestoval bezmála celý svět.

Miroslav Zikmund: Co znamená integrace? Že se musí ten, který se dostal do hostitelské země, přizpůsobit, anebo má vymáhat na hostitelské zemi výjimky z toho, aby žil po svém ve společnosti, která mu v podstatě umožnila vyšší životní standard?

Martina: K čemu se přikláníte vy?

Miroslav Zikmund: Když přijdete v šortkách do muslimské země, třeba Ázerbájdžánu, tak se na vás vrhnou pohledy pravověrných muslimů, jak to, že tady zaprvé chodíš oholený a nemáš dlouhý vousy a zadruhé, jak si troufáš mezi nás jít v krátkých kalhotách. To se nesluší, to je nemravné. A teď si to otočte zpátky. Proč by si měla nějaká holka, která si přečte kodex lidských práv vynucovat nošení šátku s tím, že na to má právo? Ale kde jsou povinnosti? Povinnost je respektovat práva země, která mě hostí. A konec.

Pohled z očí do očí je ten základní. A to když pak funguje, tak funguje všecko.
Miroslav Zikmund

Martina: Vy, jako cestovatelé, jste museli velice rychle střídat přizpůsobivost, abyste všude splynuli, neprovokovali, netrčeli a zároveň získali přátele, pomocníky.

Miroslav Zikmund: A důvěru. Martino, a toto je základ. Člověk, který přijde do cizího prostředí, ať je to cestovatel nebo třeba diplomat, tak se musí přizpůsobit. Měl by se chovat podle mravů, obyčejů a zákonů té které země. Toto nám zachránilo nejenom život, ale vůbec naši činnost.

Mohli jsme se pak svobodně pohybovat v té dané oblasti, získávat informace a pak o nich psát. Museli jsme vytušit, že se dívám z očí do očí člověku, který mě zkoumá. Kdo jsi? Přišel jsi s dobrým úmyslem anebo mě chceš nějakým způsobem obalamutit nebo vyždímat ze mě nějaké tajemství. Čili pohled z očí do očí je ten základní. A to když pak funguje, tak funguje všecko.

Transformátor na naše autorádio vážil 20 kg

Martina: Já když vidím vaše fotografie nebo filmové záběry, tak mám pocit, že jste právě vyrazili na výlet do Stromovky. Žádné speciální oblečení, žádné chytré prádlo, žádné ledničky, termosky. Co byl vlastně největší výkřik techniky, kromě automobilu, který jste měli s sebou?

Miroslav Zikmund: My jsme měli s sebou autorádio. Měli jsme ho, abychom v odlehlých místech - do určité zeměpisné šířky - měli možnost poslouchat Prahu. Ve 47‘ žádná autorádia neexistovala. Narazili jsme ale na dva mladé studenty elektrotechniky a ti nám vyrobili z jakýchsi součástek autorádio na 12V, čili na naši Tatřičku. Mělo to transformátor, který vážil asi 20 kilo. Ten jsme měli pod pravým sedadlem spolujezdce. Na to jsme ještě jakžtakž chytili Prahu někde myslím naposled v Etiopii, v tehdejší Habeši. Dneska je v muzeu jako exponát.

Martina: Měli jste foťák, měli jste kameru.

Miroslav Zikmund: Měli jsme dva československé foťáky a měli jsme dvě švýcarské kamery šestnáctky, protože naše v té době nebyly.

Život rovná se přesný součet náhod

Miroslav Zikmund

Měli jsme kompas. Nejdřív náramkový, který nestačil. Ale když jsme přijeli do Egypta do cukrovaru, tak se jeho ředitel Řek zasmál a říkal: „To zahoďte, já vám dám lepší kompas.“ On sloužil v britském letectvu, jako památku si přinesl kompas ze sestřeleného „spitfirea“, z britské stíhačky.

Martina: A to jste měli s sebou v autě?

Miroslav Zikmund: Ano, věnoval nám ho. Ale tím na nás ušil v podstatě léčku, protože my jsme nemohli tušit, že ten kompas měl deviaci. Původně byl vbudován do kokpitu v letadle a teď najednou je v jiném prostředí, byl na kolenou jednoho cestovatele, který momentálně nesedí u volantu a diriguje núbijskou pouští, tak měl 3 a půl stupně odchylku.

Martina: A to v poušti není málo.

Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund: To je opravdu dost. Takže se nám potom stalo, že jsme zabloudili a málem jsme doplatili na to, že nám ředitel cukrovaru sebral ten náramkový kompas. Ten by možná tu deviaci neměl, já nevím, nebo by to bylo ještě horší. Tady se znova potvrzuje ta moje vylepšená Pythagorova věta: Život = přesný součet náhod. Proč jsme zrovna zastavili a chtěli vědět, jak vypadá zpracování třtiny na egyptský exportní cukr? Mohlo nám to úplně změnit život.

Čím je věc jednodušší, tím je méně zranitelná nebo dokonce nezranitelná.
Miroslav Zikmund

Martina: Když se podíváme do obchodů, tak můžete mít filtry na vodu, že se napijete z kaluže a funguje to, můžete mít nejrůznější zásobnice na vodu, vaky na záda přímo s hadičkou, můžete mít bundu do -50 stupňů a trička, ve kterých se v životě nezpotíte. Jak to vnímáte vy, kdo jste projel a prošel núbijskou poušť v tesilkách a polobotkách?

Miroslav Zikmund: Já si myslím, že čím je věc jednodušší, tak tím je méně zranitelná nebo dokonce nezranitelná. Vezměte si jako příklad ruské populární auťáky Moskviče! Tank ve fraku. To byly svojí jednoduchostí nenahraditelné stroje.

Já to vrátím do nějaké reality, abyste měla představu. Jednou jsem mluvil s Karlem Lopraisem a on mně řekl: „Mirku, já vám tak závidím, že vy jste v té núbijský poušti neměli GPS. My dneska, když jedeme Dakar, tak pořád víme, kde jsme. Vy díky tomu, že jste mohli bloudit, tak jste napsali úžasný věci. My projedeme tu poušť a v každém okamžiku víme, na které minutě a vteřině zeměpisné šířky nebo délky jsme. Není to žádné dobrodružství, žádné riziko.“

Miroslav Zikmund

Martina: V Alexandrii jste narazili na výprodej armádních zásob, tuším Montgomeryho armády, zvládli byste to bez toho?

Miroslav Zikmund: Asi ne. Měli jsme pás asi tak pětadvacet centimetrů plachtoviny vyztužené bambusovýma tyčkama, na délku to mělo asi 15 metrů. Čili takové dva válce. Když jsme zůstali v tom úplně sypkém písku, který by se dal používat do přesýpacích hodinek, bylo to úplně beznadějné. Protáčela se kola, že jsme museli sundat kryty u zadních kol, aby se jakžtakž chladily pneumatiky.

Vylezli jsme ven, vytáhli ten svinovací pás, podložili pod tím, přejeli těch 15 metrů, ta kola to úplně zmuchlala, tak jsme to zase jako včeličky museli dát dohromady, udělat z toho válec, popojít dopředu a znova tak. Čili nebýt toho, tak bychom se asi nebyli nikdy dostali přes tu poušť. To nám zachránilo život.

Voják bez nátělníku neexistuje

Martina: Já teď budu povrchní a bude mě zajímat vaše slupka. A vezmu to od hlavy. Já vás znám v takovém tom šik baretu, ale když se podívám třeba na staré fotky Edmunda Hillaryho a vidím, jak ten chlapík vylezl na Mount Everest ve svetru možná s jelenem a v bundě, tak to vlastně dnes opravdu považujeme za nemožné. Jak jste si balili na cestu?

Miroslav Zikmund: Ten baret jsme někdy nosívali místo tropické helmy, protože byla dost těžká. Koupili jsme si ji v Praze, protože prodávali věci ze skladů německých vojáků. Ale pak jsme ji kvůli váze přestali nosit. Tak jsme buď chodili prostovlasí a to zase bylo nebezpečí úžehu, nebo jsme měli z vojny vojenské barety.

Martina: To bylo všechno?

Miroslav Zikmund: To bylo všecko. Ještě vám prozradím jednu věc, a můžete se o tom přesvědčit ve zdejším Muzeu jihovýchodní Moravy. Tam vám jsou vystaveny moje kraťasy, které byly tak opotřebované, že když byly děravé, tak jsme vždycky dojeli do nějakého místa, kde byla naše krajanka a ta nám je zalátala.

Miroslav Zikmund

Martina: To je krásně promyšlené, vy jste v podstatě na nekvalitní šortky získával nové a nové známosti.

Miroslav Zikmund: I tak se to dá říct.

Martina: Ale když postupuju od hlavy k patě, jaká jste měli trička, košile, prádlo, něco speciálního?

Miroslav Zikmund: My jsme tehdy na tu první cestu vyjeli s tím, co bylo momentálně k mání a toho nebylo moc, protože byl v podstatě druhý rok po válce a všechno bylo na příděl. Ale vy jste se zmínila o tričku, to jsme neměli.

Martina: Košile jste měli…

Miroslav Zikmund: Normální košile. Ale jen co jsme přijeli do Severní Afriky, tak jsme zjistili, že všichni britští vojáci, když bylo sebevětší vedro, tak měli tzv. nátělníčky. Čili trička. V tom vedru nám to nejdřív přišlo divné. Bylo to v Tobruku, kde jsme se bavili s jedním kapitánem, se kterým jsme tam navázali známost, a říkali jsme „Vlastně to je úžasný vynález.“ A on říkal „My to máme v armádě jako nařízení, voják bez nátělníku neexistuje“.

Jjinak by byla nemocnost daleko větší, protože ten nátělník vám odsaje pot, a když to nemáte, tak jste náchylní k tomu nachlazení, je velká změna teplot mezi dnem a nocí. Takže my jsme se to v Africe naučili a od té doby neudělám krok bez trička.

Martina: Tak vás trička naučila nosit britská armáda. Povězte mi, zajímalo vás vůbec před tou cestou, co budete mít na sobě? Co si sbalíte? Jaké oblečení, jaké ponožky? Protože my to dnes velmi řešíme.

Miroslav Zikmund: Samozřejmě, dokonce kdybyste šla do archivu, tak tam najdete soupis, co jsme všecko měli s sebou.
Koumali jsme, co nezbytného s sebou musíme mít. Ale pak jsme zjistili, že celá spousta věcí je úplně zbytečných, a že jsme si je mohli pořídit na místě. Když jsme přijeli do Afriky, tak tam bylo všechno k mání. Stálo to sice nějaký ten šilink, ale bylo to kvalitnější než to, v čem jsme vyjížděli.

Martina: A co obuv, protože tu všichni cestovatelé řeší především. A já když jsem vás na záběrech v dokumentu Století Miroslava Zikmunda viděla špacírovat v těch polobotkách, tak jsem si říkala: „To není možné!“. Řekněte mi, jaké jste měli obutí? Pionýrky, sandály?

Miroslav Zikmund: Já vám teďka povím jeden zajímavý případ. Když jsme lezli na Kilimandžáro, tak jsem měl s sebou jezdecké boty a jezdecké kalhoty. Ty jsem kdesi od někoho dostal jako dárek. Když se podíváte na fotku, kterou když jsem byl s Ruth Lányovou v kráteru Kilimandžára, tak tam stojím v takovém frajerském postoji a tam jsem v jezdeckých botách a v jezdeckých kalhotách.

Martina: Rajtky na Kilimandžáru.

Miroslav Zikmund: Dneska se mi to zdá úplně směšné. Když se na to podívám, tak se mně prostě vyloudí takový, bych řekl, až politováníhodný úsměv.

Martina: Ne, vy jste tam vylezli. A já ještě teď budu mít takovou možná až intimní otázku. Měli jste třeba onuce? To už dneska možná mladí taky nevědí, co to je. (Pozn.: Onuce jsou pruhy látky omotávané kolem chodidell a případně i lýtek, předchůdce dnešních ponožek)

Miroslav Zikmund: Ne, onuce jsme neměli nikdy. Naposled na vojně, my jsme sloužili s Jirkou těch 5 měsíců u tankistů v Brně, u autopraporu v podstatě, takže onuce jsem znal, ale na cestách nebyly nikdy zapotřebí.

Martina: Vy jste se setkali s vdovou po Emilu Holubovi, to vám nesmírně závidím, s Růženou Holubovou. Když se řekne hrdina, tak já si představím tady tuto ženu Vídeňačku, která si vzala Emila Holuba a odjela s ním do jižní Afriky. Šla s ním tu cestu po stopách Livingstona, zaháněla lstivé Mašukulumby, zachránila mu dokonce život. Řekněte mi, poradila vám něco na cesty?

Růžena Holubová na sklonku života

Miroslav Zikmund: V tom výčtu jste zapomněla na jednu důležitou věc. Ona tam jela na svatební cestu. To byla její svatební cesta.

Martina: To je opravdu záviděníhodné.

Miroslav Zikmund: My jsme ji uviděli už potom jako stařenku. Bylo jí tuším 90. Já jsem na ní obdivoval jednu úžasnou věc. Její paměť a to je právě to, co se v mladistvém věku takhle hluboko vryje do paměti. Ona si vám pamatovala název kdejaké vesničky, kdejakého potoka, kdejaké říčky. Před tím, než jsme odjížděli, tak jsme samozřejmě studovali Holuba, takže ty názvy jsme měli v hlavě a teď najednou tato stařenka jakoby všecko usypávala z hlavy.

Já jsem si říkal: „Panebože, to je neuvěřitelné.“ Ale ta muka, která tam musela prožívat a navíc ještě ona byla natolik, bych řekl, ažur s vývojem doby, že velice kritizovala film, který tehdy natočil Krejča s Antonií Hegerlíkovou. Říkala: „Já jsem ten film viděla, to je hrůza!“, řekla. „To bylo tak nepravděpodobné a tak vymyšlené. Kdybych tady toho Krejču měla, tak bych mu vycupovala vlasy.“ Úplně se při tom rozhořčila. Takže tady máte představu o tom, jak…

Martina: …jak to vidíme my, umělecky, romanticky…

Miroslav Zikmund: …a jak to vidí filmař a jak by možná mohl vidět filmař, který by se jednou chopil tohoto tématu a natočil by dejme tomu film ne o Hanzelkovi a Zikmundovi, a dejme tomu o Eduardu Ingrišovi. Jak by to bylo hollywoodsky nepravděpodobné.

Martina: Ale jeho život byl nepravděpodobný, i když se na něho dívá jiný člověk.

Miroslav Zikmund: Ten by si film zasloužil, ale to by musel být pan režisér a nesměl by to být režisér z Hollywoodu.

Dělejte to, co vás těší a co za vás nikdo jiný neudělá

Martina: Kromě toho, že jste se setkal samozřejmě také s Eduardem Ingrišem, sešel jste se s Thorem Heyerdahlem a jak už jsem říkala s Růženou Holubovou. Kdo vám dal cestovatelsky nejcennější radu a jak zněla?

Miroslav Zikmund: Když jsme se loučili s Thorem Heyerdahlem, řekl mi tehdy jednu věc: „Určitě za vámi chodí spousta novinářů, chtějí vás tam a tam a tam. Jestli vám můžu dát jednu radu. Dělejte to, co vás těší a co za vás nikdo jiný neudělá.“ A to je dneska moje heslo.

Norský badatel a cestovatel Thor Heyerdahl

Martina: Pane Zikmunde, co nejvíce schází dnešním cestovatelům?

Miroslav Zikmund: Většina novodobých cestovatelů, když se vrátí z cesty, tak za půl roku nevědí, kde vůbec byli. Já vám to ještě přiblížím na podobenství, které jsem zažil v Nepálu. My jsme se tehdy nadýmali pýchou, že jsme byli výprava, které trvalo celé dva roky, než se dostala po zemi z Prahy do Káthmándú a téhož večera, kdy jsme se usadili v tom hotýlku, tak tam jsem najednou slyšel takový divný hlahol, tak jsem šel za tím hlaholem a viděl jsem tam bizarní společnost babiček a dědečků, kteří byli v té době mladší, než jsem dneska já.

Byli to Američané a krásně nakulmované Američanky, protože jim záleželo na tom, aby byly každý den pěkně vybaveny, když vyrazí na nějaké tržiště. Tak jsem se s nimi dal do řeči a jedna paní, mohlo jí být takových sedmdesát, čili o čtvrt století mladší než jsem dneska já, mi najednou položila otázku: „ Povězte mně, pane, jak se jmenuje to město, kde jsme tady teď?“, já jsem říkal: „Káthmándú“, a ona říkala: „Okey, but which country?“ Ona ani nevěděla v které je zemi.

A já se obávám, že mnoho těch našich soudobých cestovatelů vyrazí ven prostě proto, aby si někde odfajfkovali nějaký seznam, a že se vrátí zpátky a nic si z toho, z té země, která nabízí spousty věcí: tady se nauč to, odposlouchej to, co tady vidíš, vmáčkni si to do mozku, ať ti to tam zůstane, že si nenaberou vůbec nic. Že se vrátí stejně nepoučeni, jako odjížděli.

Tajemství jsou skryta v oceánech

Martina: Já jsem si myslela, že je politujete za to, že svět už nemá moc tajemství.

Miroslav Zikmund: Má. Svět bude mít pořád tajemství. Je jich tady nekonečno. Bohužel nebo možná že bohudík jsou skryta před našimi zraky hluboko v oceánech. Odtamtud jsme vyšli, tam se musíme vrátit, abychom zjistili, jak to vlastně s tou planetou, které říkáme „modrá planeta“, bylo před těmi 4 miliardami let.

oceán - vlny

Martina: Pane Miroslav Zikmunde, moc vám děkuji, že jste si s námi povídal a děkuji za to, že jste nám dal tu možnost, abychom mohli naslouchat člověku, který prožil jedno století a procestoval celý svět. Díky moc.

Miroslav Zikmund: Martino, já vám děkuji.

Spustit audio
autoři: Martina Kociánová, Ladislav Henek

Související