Příběhy 1. světové války: Vzpoura hořká jako pelyněk

Poprava sedmi vůdců Rumburské vzpoury v lese za lesním hřbitovem v Novém Boru, 1918.jpg
Poprava sedmi vůdců Rumburské vzpoury v lese za lesním hřbitovem v Novém Boru, 1918.jpg

Nadávky do bolševiků a českých sviní. A pak výkřik „Hovno!“ jako počátek odporu. Rumburská vzpoura trvala jeden den. Na jejím konci bylo ale několik poprav.

I když boje na našem území neprobíhaly, i na severu Čech padly oběti jedné z největších válek v dějinách lidstva.

V Rumburku a jeho okolí se koncem války úsídlil „ersatzbatalion“ (česky náhradní prapor). Připravoval nováčky, nově povolané záložáky a rekonvalescenty po zranění pro frontové nasazení.

Tupý dril a neúnosné podmínky

S prodlužující se válkou se stále více zhoršovalo ubytování a stravování vojáků i od fronty vzdáleného poklidného Rumburku. Na jaře roku 1918 byla situace kritická. To vše provázel tupý dril převážně německých poddůstojníků.

Rumburská vzpoura vypukla krátce po šesté hodině ranní v úterý 21. května 1918. A ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena.

Vzpoura pro „hovno“

Původci vzpoury se stalo 65 ozbrojených mužů 7. čety III. náhradní setniny v čele s Františkem Nohou. Ti odepřeli poslušnost svým velitelům už tím, že nastoupili proti rozkazu na ranní nástup s puškami.

Když jim velitel setniny Klöpfer začal nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní, zazněl z řady vojáků výkřik: „Hovno!“ A tak začala Rumburská vzpoura, na jejímž konci bylo několik poprav. Příběh vzbouřenců na sklonku války připravila Jitka Škápíková.

Záznamy všech Příběhů 1. světové války najdete v iRadiu.