Po nás potopa

Jako první je prý použila Madame de Pompadour, společnice a důvěrnice Ludvíka XV. Když se král Francie v polovině 18. století, po vojenských porážkách a po zprávě o velkém státním dluhu své země, rozhodl na čas zříci života ve světě radovánek, hostin a plesů, jeho milostnice prý odvětila:

Nač se tím budete zatěžovat, milosti, ještě z toho onemocníte. Pusťte starosti z hlavy. Po nás potopa!

Díky tomuto „moudrému“ úsudku panovníka se sídlo ve Versailles dál utápělo ve zlatě a bujarých zábavách. Netrvalo však dlouho a Francií se přelila vlna krvavé revoluce.

Potopa deštěm, anebo krvavou revolucí

Potopa jako trest má pravzor ve starozákonním podobenství, kdy lidstvo rozpoutalo tak silný boží hněv, že bylo smeteno z povrchu zemského ničivou záplavou. Podle příběhu v knize Genesis byl rozzlobeným Bohem povolán Noe, aby varoval lidi před zločinným chováním. Jestli se do 120 dnů nezmění život na zemi, stihne lidstvo trest.

Noe šel a všude vyprávěl, co mu Jahve sdělil. Jenže lidé ho vůbec neposlouchali, někteří se mu vysmáli a nikdo ho nebral vážně. Proto Noe, na boží výzvu vystavěl archu, velikou loď, do které shromáždil příslušníky své rodiny, ale také pár od všech zvířat, ptáků i hmyzu a všechna semena rostlin.

Pršelo 40 dnů a nocí. Když pak vody konečně opadly, vypustil Noe holubici. Ta se navečer vrátila a v zobáku nesla olovovou ratolest a od té doby připomíná holubice lidem konec útrap a vytoužený mír.

Inspirace v literatuře

Podobenství o potopě, které je spojováno s úpadkem a neochotou alespoň pokusit se ho odvrátit, najdeme v literatuře hned několikrát. Josef Toman napsal historický román, jehož děj je zasazen do starověkého Říma na sklonku vlády císaře Tiberia a počátku vlády šíleného císaře Caliguly. Jmenuje se příznačně Po nás potopa.

František Gellner je autorem básnické sbírky Po nás ať přijde potopa. Ve stejnojmenné básni v ní se říká:

Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Na večer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.*

(* v překladu „promarnil jsem den“)