Pavel Trávníček: Tři oříšky pro Popelku jsou taková jezdecká pohádka

„Když mě na ulici potkají matky s dětmi, říkají mi: Vy jste moje dětství,“ netají se Pavel Trávníček. Zároveň ale přiznává, že se mu role princů časem znelíbily: „Období mírného odporu jsem ale překlenul. Dnes se na tyto charaktery dívám velmi shovívavě a sentimentálně. Jako na součást mého mládí.“

Popelku ocenili i v Paraguaji

Úspěch Tří oříšků pro Popelku si po 37 letech vysvětluje šťastným setkáním herců, jako byli Vladimír Menšík, Helena Růžičková nebo Libuše Šafránková. Natáčení prý bylo nabito dobrou atmosférou a všichni se ho účastnili rádi.

„Pohádka jako žánr musí být průzračně jednoduchá a nepřetrikovaná,“ uvažuje Trávníček. „Můj známý mi jednou řekl: Došlo mi, že je to taková jezdecká pohádka, protože jezdíš a hledáš botu,“ směje se.

Snad nejznámější dětský snímek režiséra Václava Vorlíčka zaznamenal úspěch i v Německu, kde ho považují za svůj. „Dokonce mi chodily dopisy od západních sousedů, protože byli všichni přesvědčeni, že jsem Němec. Přišlo mi ale také psaní z Paraguaje.“

Dabing může vytvořit úplně novou postavu

Trávníček se léta věnuje dabingu. „Je velmi náročný a myslím si, že se na něm herecky může vytvořit nová postava. Nikdo si nedovede představit Louise de Funése bez Františka Filipovského. Všichni říkají, že je lepší než originál.“

Trávníček svůj hlas propůjčil Johnu Travoltovi, Alanu Delonovi nebo Alanu Aldovi. „M*A*S*H je nesmrtelný. Povedl se všem. Když byla v Praze Loretta Swit (představitelka Margaret Houlihanové – pozn. red.), o českém dabingu říkala: Máte ho lepší, protože nám v originálu zůstaly umělé smíchy, vy je nemáte.“

O francouzském herci Delonovi, se kterým se dvakrát setkal, tvrdí: „Je to kráčející klasika a jeho herectví je rafinovanější. Sází na skutečnost, že je pohledný muž.“ A John Travolta? „Od Horečky sobotní noci, kde tančil a všichni si mysleli, že je muzikálový zpěváček, udělal úžasný skok a natočil Pulp Fiction. Najednou je z něj úžasný herec.“

Hudebně-statkářská rodina

Pavel Trávníček pochází z československé hudebně-statkářské rodiny. V mládí prý musel, na příkaz tatínka, hrát na piano, jeho sestra Marta zase na flétnu: „Po večerech jsme hráli kousky od Schuberta a Schumanna. Takhle jsme doma vrzali.“

Dnes je za to ale vděčný. Zkušenost z dětství mu dala vzdělání v oblasti klasické hudby. Obklopovali ho dobří lidé a vzdělaní muzikanti.

Vyrůstal jsem v divadle

K divadlu měl už od raného dětství blíž i díky podstatné skutečnosti, že bydlel v budově, ve které jedno sídlilo a které často navštěvoval. „Hlavně pro děti je to magické prostředí. Dalo by se říct, že jsem v něm vyrůstal, a to mě poznamenalo.“

Následovalo angažmá v divadle bratří Mrštíků, předtím ale ještě studium na brněnské JAMU. „U nás v maloměstečku nikdo nevěděl, co zkratka znamená. Všichni kroutili hlavou.“ Na dobu okolo roku 1968, kdy začal chodit na střední školu, vzpomíná velice rád.

„Byla to intelektuální revoluce. Najednou se mohlo hrát a vydávat, co se chtělo. Sametová revoluce v roce 1989 byla ekonomická. Lidé se dopracovali ke svým penězům a majetkům. V roce 1968 byl náš náboj ale úplně jiný.“

Divadlo Skelet

Pavel Trávníček se v souvislosti s rokem 1989 a nástupem demokracie nad pojmem důvtipně zamyslel: „Má mnoho tváří. Je demokracie česká, putinovsko-ruská, americká. Také je demokracie diktatury. Když se někomu zachce, tak to jde vždycky nějak udělat. Všichni si toto slovo berou do pusy, je to ale trošku jinak.“

Díky nástupu nového politického režimu mohl dát roku 1998 vzniknout Divadlu Skelet. Nachází se v Opletalově ulici na Praze 1. „Říkal jsem si, že by se člověk měl divadlem uživit a herec sám by se měl rozhodnout, co, s kým, kde a za jaký honorář chce hrát.“

„Napadlo mě založit vlastní scénu. Volné tehdy bylo Divadlo hudby.“ První dva roky existence kulturní instituce byly, jak Pavel Trávníček uvádí, těžké. Nakonec se ale stala nezávislou scénou a to je, jeho ústy, opravdu „drahé slovo“.