Pavel Kosatík: Zdena Salivarová to měla tvrdý. Z její práce všichni rosteme. Její román Honzlová má smůlu, že ho nezfilmovali

Zdena Salivarová byla suverénní vypravěčka, myslí si Pavel Kosatík. „Psát začala relativně pozdě. Něco vydala tady, ale ten hlavní román Honzlová vyšel až v Kanadě, když se Škvoreckým založili to známé vydavatelství Sixty Eight Publishers. Ta knížka má smůlu, že nebyla nikdy zfilmovaná.“

Jako její Honzlová

„Zdena Salivarová byla z živnostensko-podnikatelské rodiny. Tátu napřed zavřeli, potom emigroval a ona to odskákala. Ale měla asi trochu štěstí v tom, že ji vzali do tehdejšího Státního souboru písní a tanců na převýchovu, aby ji tam jako zkultivovali. No a to se nezdařilo.“

Čtěte také

Zdena Salivarová: Honzlová. Příběh dvacetileté dívky z pražské periferie padesátých let 20. století

Právě z těchto motivů vychází i její nejznámější román Honzlová. „To je vysoká literatura,“ míní Kosatík. „Je to hodně autobio z 50. let, kdy to měla fakt tvrdý, těžký. Je to o holce z rozbité rodiny, která potkává vesměs samé tvrdé bolševiky, kteří jí to dávají sežrat od rána do večera.“

„Je to velký románový příběh, který má stejně jako Škvoreckého Zbabělci tu smůlu, že nebyl nikdy zfilmován,“ opakuje Kosatík. „Ono to sice má ten jazyk a řadu prvků do jiného média nepřevoditelných. Ale má to i velký příběh,“ uvažuje. „Ale zase se nemusí všechno filmovat.“

ʹ68 Publishers nemělo slabý titul

Honzlová nebyl Salivarové debut, ani jediným jejím románem. Navíc později psala i v tandemu se svým manželem Josefem Škvoreckým, většinou detektivky.

Spolu založili i exilové vydavatelství Sixty Eight Publishers. „Bylo jedno z prvních. Index byl ještě o něco dřív. Ale oni měli tu produkci opravdu na hodně vysoké úrovni. Tam skoro nebyl slabý titul.“

„Znám několik lidí, kteří to sbírají,“ přiznává Kosatík. „Je to prostě podstatný kus české literatury 20. století a netýká se to jenom takzvaných pamětníků nebo nostalgiků, ale řekl bych všech. Všichni z toho rosteme.“

Osočení ze spolupráce s StB

Salivarová byla po roce 1989 nařčena ze spolupráce z StB. „Někde řekla nebo napsala, že jí to vzalo deset let života. Ona se tím strašně trápila. Stalo se to v roce 1992, když vyšly Cibulkovy seznamy. V té první vlně společnost naprosto nevěděla, jak se k tomu postavit. Každé jméno, které tam bylo, se okamžitě ocitlo na pranýři. A ona tam byla.“

Čtěte také

Vzpomínka na Zdenu Salivarovou. Spolu s Josefem Škvoreckým na návštěvě v Nostalgickém muzeu

„Ale soudila se a vyhrála. Byla očištěna. Dokonce sestavila antologii Osočení, která soustředila příspěvky lidí, kteří na tom podle jejího mínění byli podobně jako ona. Někteří jo, někteří ne, řekl bych. Pak to dokonce bylo reeditováno a rozšířeno.“

„Tehdy se k ní společnost nezachovala úplně senzačně. Ale to bylo dané tou divokostí raných devadesátek, kdy tu byla chuť a vůle se s tím komunismem co nejrychleji vypořádat, ale zase se to občas bralo hlava nehlava.“