Pandořina skříňka

Někteří zakomplexovaní muži tvrdí, že za všechno špatné na světě můžou ženy. A dokládají to příběhem bájné Pandory. Což je samozřejmě naprostý nesmysl, protože chuděra Pandora byla jenom prostřednicí. Ve skutečnosti za všechno mohl muž. Prométheus.

Titán Prométheus byl – na rozdíl od ostatních Titánů – vždy na straně boha Dia. Ovšem až do chvíle, kdy se Zeus rozhodl vyhubit lidské pokolení. Prométheus měl totiž lidi rád, naučil je spoustu užitečných věcí: číst, psát a počítat… A hlavně ovládat oheň. Ten ovšem musel napřed ukrást bohům. Díky němu lidé poznali, že oheň je nejen zlý pán, ale také dobrý sluha. S jeho pomocí se naučili vyrábět nástroje a ty používat k tomu, aby byl jejich život pohodlnější a šťastnější.

Prométheus se stal skutečným stvořitelem člověka – udělal z lidí rozumné a samostatné bytosti. Tak rozumné a samostatné, že se přestaly bát bohů. To bylo ovšem víc, než byl nejvyšší bůh Zeus ochoten tolerovat. Povolal na pomoc kováře Héfaista a dal mu za úkol uplácat z hlíny a vody dívku tak krásnou, že jí nikdo neodolá. Pak ji Zeus oživil a poslal na svět. Všichni bohové olympští jí na cestu k lidem dali různé dary.

A tak dívka z vody a hlíny uhnětená dostala jméno Pandóra, což znamená Všemi dary obdarovaná. Athéna ji naučila ženské práce, Afrodíta zase používat ženské půvaby, zkrátka těch božských darů byla spousta. Všechny je uzamkli do zlaté truhličky. Pandora si ji nesla jako hotový poklad, když ji bůh Hermés odvedl na svět a nabídl ji Prométheovi za ženu. Ale prozíravý Prométheus Pandoru nechtěl, a tak šli k Prométheovu bratru Epimétheovi. Ten se do překrásné Pandory okamžitě zamiloval až po uši a vzal si ji za ženu.

Čtěte také

A pak se stalo, co se stát muselo: Pandora truhličku otevřela. Jedni tvrdí, že ze zvědavosti, druzí, že ji přemluvil Epimétheus. Možná od obojího kousek.

Ze zlaté schránky vyletěly nemoci, bída, zlo, hoře, strádání, závist, pohromy, neštěstí, spory, vády a války a rozletěly se do světa. Bohové tam totiž kromě užitečných darů vložili i spoustu toho, čeho se potřebovali zbavit.

Když to Pandora uviděla, hned víko zabouchla. Ale už bylo pozdě. Na dně schránky zůstala uzavřená sama samotinká – naděje.

Pandora se objevuje v mnoha uměleckých dílech. Ovšem Johann Wolfgang Goethe hodlal tento mýtus poněkud pozměnit. V roce 1806 napsal v Karlových Varech hru Pandora. V jejím druhém dílu měla ze skříňky vyklouznout také naděje. Ten už ale napsat nestihl. A tak Pandořina skříňka zůstává symbolem zhoubného daru a zla, kterému byl otevřen volný průchod.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.