Odlišnosti mohou způsobit i psychické problémy

„Nejčastěji to bývají odlišnosti, které jsou vrozené. Jsou to věci, kterou jsou malicherné a my se s tím trápíme až do 18 či 19 než zjistíme, že to je normál. Že se liším, tak je vlastně plus, ať je to větší nos, ať jsou to křivé nohy, ať je to cokoli, co nám takto zlobí, zjistíme, že to je potom vlastně malichernost v dospělosti,“ říká terapeutka Ivana Dlouhá.

Kromě odlišností, se kterými se člověk narodí, ale existují i další, které nabereme během života. To jsou odlišnosti sociální. Mezi ně může patřit víra, politické vyznání, ale taky vědomosti. „Jestliže někdo vyrůstá v podnětném prostředí, tak se může mít mnohem větší rozhled než jedinec, který žije nebo vyrůstá v méně podnětném prostředí. Je to ovlivněno i regionem, vzdělaností toho místa, kde to dítě se narodilo, ale i rodiny.“

Odlišnosti jsou banální

Odlišné dítě si to nicméně samo od sebe neuvědomí, dokud mu to nedá někdo najevo. Kde tedy je onen spouštěcí impuls? „Je to v okamžiku, kdy ho začne někdo litovat, ať je to v rodině, ať je to v sociálním prostředí, kde to dítě se vyskytuje, ve školce. Já řeknu takovou malou drobnost, která není problém odstranit, ale má třeba velká uši a paní učitelka ve školce řekne: ‚Ty chudinko, ty máš ty plachty, viď.‘ A to je okamžik, kdy to dítě si okamžitě uvědomí, že je nějak jiné než to ostatní, proč to neříká jiným dětem než jemu.“

Podle terapeutky jsou takovéto odlišnosti banální. „To není, že by to dítě nějak omezovalo v životě nebo ho to nějak handicapovalo mezi ostatními dětmi, že jim nestačí v chůzi, v běhu, v učení se básniček, to tak není.“

Role rodičů

Důležitou roli samozřejmě hrají i rodiče. „Pokud si rodiče uvědomí, že mají děti nějak jiné, měli by dítě uvést do života jako plnohodnotné a ne ho handicapovat už předem. Pokud i maminka dítě pustí do života a řekne mu: ‚No, tak jseš trochu jinej, máš něco, máš handicap, který jiný děti nemají, ale přesto si člověk a budeš žít normální život,‘ tak to dítě dokáže postavit do života tak, aby si sice říkalo: ‚Jo, tak mám tenhle ten problém, ale já to dokážu, já dokážu s tím žít.‘“

„To, že jsme trochu jiní, to je naše plus. Když si hledáme partnera, hledáme partnera, který bude vyhovovat nám a ne někomu druhému. My hledáme někoho odlišného, buď je chytřejší, nebo má modré oči. Prostě aby nám vyhovoval. Kdybychom byli všichni na světě stejní, jak bychom si hledali ty partnery,“ uzavírá terapeutka.