Neumíte říkat ne? Zbavte se syndromu hodného dítěte a začněte vnímat svoje potřeby

Zdravé hranice jsou vymezením toho, co je pro nás přijatelné, a co už není, přičemž nezáleží, zda jde o oblast partnerskou, přátelskou, pracovní nebo třeba o naše zdraví nebo volný čas. „Samozřejmě je to velmi individuální. Podstatou je, že hranice mají chránit naši identitu tak, aby s našimi zdroji bylo nakládáno správně,“ vysvětluje na úvod psycholožka Šárka Kučerová.

Strach z odmítnutí

Lidé, kteří tyto hranice mají, jsou ve výsledku spokojenější a vyrovnanější. A odráží se to i na jejich vztazích, které jsou funkční. „Naopak lidé, kteří hranice ztratili, najednou vnímají, že se jim vztahy rozpadají, i když se všem snažili vyhovět. Tím ale ztratili sami sebe, a rozplynuli se. Těžké je to ale i pro druhou osobu. Mít vztah s někým, kdo se rozplynul, je velmi obtížné.“

Čtěte také

Pracovní zápřah, nedostatek času, nepříjemný šéf... Stres je dobré umět vydýchat

Proč je ale nastavení hranic tak těžké? „Nechceme říkat ne, protože se bojíme odmítnutí. Bojíme se nepřijetí, máme strach z toho, že nás ostatní nebudou mít rádi nebo že ztratíme pracovní místo, zázemí, jistotu. Otázkou pak je, jestli momentální vyčerpávající stav, kdy nedokážeme říct ne, je vlastně k žití.“

Známkou toho, že jednáme na úkor sebe, jsou podle psycholožky pocity hněvu a vzteku. „Ve chvíli, kdy někomu něco slíbíme, ale necítíme radost z toho, že mu můžeme pomoct, je něco špatně. Vztek a hněv nám říkají, že byla překročena naše hranice. Když si pak navíc vztek zakážeme, přehoupne se to potom do pocitu vyčerpání a únavy. Když totiž neumíme říct ne nahlas, řekne to naše tělo.“

Úcta k sobě sama

Problémem podle psycholožky také je, že řada lidí sice cítí, že je ostatní nerespektují, ve skutečnosti ale sami nevědí, co je pro ně důležité, a neumějí říct, co by vlastně chtěli. „Je to proto, že už od malička byli zvyklí na to, že musejí být hodnými dětmi, které všem vyhoví, aby je ostatní měli rádi. Svoje potřeby tak úplně potlačili a přestali vnímat sami sebe. Když se ale naučíme znovu naše potřeby respektovat, nejenomže nám to pomůže nastavit zdravé hranice a vnímat svoji hodnotu, mít k sobě úctu, ale dokážeme to potom vnímat i u ostatních.“