Není to práce, ale posedlost. Někdy je to se mnou asi k nevydržení, přiznává dirigent Jan Kučera
„Klavír je mým dobrým rádcem při všech zkouškách,“ odpovídá na otázku, jestli je ovládnutí nějakého nástroje pro dirigenta povinné. „Hodí se to a je to lepší,“ doplňuje. Kterou nejdelší skladbu ve své profesi dirigoval? Bolí ho po koncertě ruce? Jaké největší chyby hrozí dirigentovi? Může něco změnit při natáčení partitury? Kdy se setkal s Petrem Hapkou? Co je ZUŠ Open a co nabídne?
Dirigent vede orchestr a jeho samotného prý láska k hudbě. „Řekl bych to takhle poeticky a taky pravdivě. Cítím to tak. Je tam pořád velká vášeň, která mě neopouští. Řekl bych, že s věkem se dokonce stupňuje. Na každý koncert se těším. Neberu to jako práci, je to určitého druhu posedlost. Někdy je to se mnou možná k nevydržení. Muzikou fakt žiju, někdy jsem deset centimetrů nad zemí a přemýšlím si nad svými skladbami. Komunikace se mnou je asi složitější.“
Hudbu si Jan Kučera doma ani v autě nepouští. „Jsem jí zahlcen téměř od rána do večera. Když jedu autem, tak raději poslouchám mluvené slovo, třeba zrovna na Dvojce.“
Skladatel a klavírista má rád hudbu napříč žánry. „Jako inspiraci beru celkem jakoukoli hudbu, která je udělaná kvalitně a hezky. Trošku se vyhýbám technu či elektronické hudbě. Rockovou hudbu mám ale rád. Vyrostl jsem na skupině Europe a jejich skladba The Final Countdown je moje srdcovka,“ uzavírá v Blízkých setkáních Jan Kučera.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
