Dirigent Hrůša: Když v zahraničí zní Má vlast, zcela automaticky se skloňuje i téma češství

4. březen 2024

Rok české hudby a související projekt Smetana 200 reflektuje ve svých dramaturgických plánech řada kulturních institucí jak v Česku, tak i v zahraničí. Vedle jubilanta Bedřicha Smetany se připomene plejáda dalších interpretů, kteří zanechali výraznou stopu v naší hudební kultuře. Jaká jsou specifika národní hudby? A jaké renomé má české umění ve světě? Zita Senková se zeptala šéfdirigenta Bamberských symfoniků a hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie Jakuba Hrůšy.

„Hudba a kultura spojená s minulostí mají u Čechů tak silný národní náboj, že se to u jiných zemí nevidí. Spojitost kvality výpovědi hudby s národním cítěním, vlastenectvím, patriotismem a ochotným přihlášením se k těmto hodnotám u tvůrců minulosti je v porovnání s ostatními zeměmi tak evidentní, že se to neustále skloňuje. Hudba, ke které se letos obzvláště hlásíme, je tak vlastně reprezentantem kvality našeho národa. Když v zahraničí zní Má vlast nebo Prodaná nevěsta, zcela automaticky se spolu s tím probírá i češství,“ popisuje v pořadu Jak to vidí... šéfdirigent Bamberských symfoniků Jakub Hrůša.

Čtěte také

Typickými prvky české národní hudby jsou podle něj na jedné straně folklor jako zdroj inspirace, na straně druhé určitá hrdost na tradice.

„České muzikantství vždycky bylo skloňováno jako něco pozoruhodného. I před obdobím, které reprezentuje Smetana a jeho následovníci, navzdory méně českým prvkům v hudbě, bylo známo, že hudebníci z Čech a Moravy jsou zdatní. Od Smetany dál získala hudba explicitně český náboj, čímž se stala do určité míry exotickou třeba i pro Němce.“

Exotičnost české hudby

Exotičnost a národní specifičnost, které daly naší hudbě náboj, však společnost i rozdělovaly. „Zatímco ve Vídni nebo v Berlíně naše hudba lidi uchvacovala jako něco, co chtějí poslouchat, protože to běžně neznají, jinde provokovala, protože v ní bylo až příliš nacionalistického náboje. A to je okolnost, která českou hudbu provází dodnes,“ domnívá se patron projektu Smetana 200 a ambasador Roku české hudby.

Nejčastější reakce, se kterými se ale Hrůša setkává, jsou veskrze velmi pozitivní. „Lidé žasnou nad tím, kolik úžasných skladatelů, kteří opravdu konkurují těm nejlepším z nejlepších, v tak malé zemi máme. Pak jsou ale tací, kteří si neodpustí poznámku, že naše hudba je baví právě proto, že je tam tolik vlastenectví. Souvisí to samozřejmě s tím, jak lidé všeobecně reagují na téma přihlášení se k vlastnímu národu. Někdo by si přál co největší pominutí specificky národních atributů, jiní jsou přesvědčeni, že je to to nejkrásnější, co máme, a že lokální produkt by měl být vždycky zachován.“

Srovnatelné s konkurencí

Lokální chuť je u nás podle Hrůši oproti jiným světovým metropolím překvapivě silná. „Lidé ze zahraničí by si jí přáli dokonce ještě více. Často nadávají na to, jak jsme zavaleni turisty a jak se snažíme turistům podbízet. V hudební tvorbě to však nijak zvlášť neplatí. Naše programy jsou specificky místní. Vždycky se ale snažím místní kulturu zasazovat do světového kontextu.“

To bylo ostatně zásadní i pro tvůrce minulosti, jako je Smetana, Dvořák, Suk nebo Janáček. „Tvořili s místním zdrojem inspirace, ale vždycky tak, aby to bylo kvalitou srovnatelné se světovou konkurencí. A stejná je i moje životní mise. Když diriguji Suka, tak ne, protože chci předvést něco exotického, ale že chci dokázat lidem, kteří nejsou navázáni na naši kulturu, že je to to nejlepší, co máme, v kvalitě srovnatelné s tím nejlepším, co mají Němci, Francouzi, Italové nebo Britové...“

Spustit audio

Související