David Mareček: Hudebníci jsou jako sportovci. I my někde hrajeme raději. Nejvíc nás děsí závěsy, koberce a kostely
Paříž, Lucemburk, Brusel, Hamburk, Kolín nad Rýnem, Mnichov, Essen. Takový je itinerář podzimního turné České filharmonie, spjatého s českým předsednictvím v Radě EU. Co nabízejí nejslavnější sály Evropy? Ředitel České filharmonie David Mareček ještě v audiozáznamu připomene hudební pozadí děl Milana Kundery a přiblíží osobnost českého dirigenta Jakuba Hrůšy a jeho budoucí působení v londýnské Královské opeře.
Aktuální turné České filharmonie pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova je bez přehánění zájezdem po nejslavnějších sálech Evropy. „A my z toho máme obrovskou radost. Stejně jako sportovci mají své oblíbené stadiony, tak také hudebníci mají sály, ve kterých hrají raději než v jiných,“ přiznává ředitel České filharmonie David Mareček.
K takovým vrcholovým sálům patří bezpochyby Pařížská filharmonie, kde orchestr vystoupil již dvakrát. Tím druhým bude v neděli Labská filharmonie v Hamburku.
Obklopeni zvukem
To, že hudebníci v takových sálech rádi hrají, je dáno hlavně akustikou prostoru. „Velké moderní sály, pokud jsou dobře udělané, mají velmi transparentní akustiku. Hudebníci se tam dobře slyší a i velké dílo s velkým obsazením tam zní nesmírně dobře,“ potvrzuje Mareček.
Čtěte také
Špičková je v tomto ohledu právě Pařížská filharmonie, která má některé detaily udělané tak, aby zvuk v sále posluchače skutečně obklopoval. „Takže třeba balkony nejsou přímo připevněné ke zdi. Je tam určitý odstup, takže zvuk může volně putovat po celém sále,“ popisuje hudebník.
Největším strašákem hudebních souborů je pak přesný opak, tedy takzvaná suchá akustika. „Představte si to jako kinosál plný koberců a závěsů, kde se zvuk vůbec nenese. Když v takovém sále zahraje muzikant s akustickým nástrojem, zvuk v podstatě okamžitě umírá. A to jsme třeba zažili s Jiřím Bělohlávkem na jednom orientálním turné.“
Hrůzu budí ale i opačný problém, kterým je ozvěna. „S tím se potýkají soubory hrající duchovní skladby v kostelech nebo katedrálách, kde bývá velmi dlouhý dozvuk. Při jakémkoli rychlejším tempu se zvuk slévá a těžko se v něm orientuje i muzikantům samým,“ vysvětluje Mareček.
Sociální sonda
Architektura koncertních sálů je ale zajímavá i proto, že má velký vliv na složení a chování publika. Příkladem je zmiňovaná Pařížská filharmonie, která je velmi moderní a je postavena na samém okraji Paříže. „Pro posluchače to byl šok. Konzervativní návštěvníci do nové moderní filharmonie nepřešli. Mělo to ale pozitivní vliv. Publikum se omladilo, což mohu potvrdit, protože tak srdečné a hlučné reakce byste čekali spíše na nějakém rockovém koncertě,“ usmívá se filharmonik.
Jakýkoli koncept nového koncertního sálu s sebou tedy nese nejenom dobré podmínky pro hudebníky, ale je to i určitá sociální sonda, protože složení publika ovlivňuje i nabízený program. „A to se v Paříži nesmírně povedlo. Nový sál je od začátku velmi demokratický. Jsou tam koncerty pro skutečné znalce, ale je tam i jazz a world music. Mohou tam vystupovat nejen profesionální orchestry, ale i amatérská a dětská uskupení. A díky tomu je tam plno po celý rok,“ uzavírá David Mareček.
Související
-
Přepis: Jak to vidí David Mareček – 21. 10. 2022
Hostem byl ředitel České filharmonie David Mareček.
-
David Mareček: To nejhorší, co umělec může zažít, je, když po výkonu nastane hrobové ticho
Česká filharmonie oslavila 125 let od svého vzniku. Dobročinný koncert v pražském Rudolfinu mohli po dlouhé době navštívit i diváci.
-
David Mareček: České kultuře bych přál, aby mohla zase svobodně dýchat. A tmelit společnost
Složitý rok má za sebou i oblast kultury. V jaké kondici kultura je? Co pro ni chystá nově obsazené ministerstvo kultury? A proč by se mělo myslet hlavně na děti?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.