Nejdelší žížala České republiky
V živočišné říši nepatří právě mezi sprintery – za rok se pod zemí posune maximálně o deset metrů kupředu. Její úloha v ekosystému je však zcela nezastupitelná. Bez žížal bychom nemohli žít. Jejich neustálá činnost zúrodňuje půdu. Na jihu Moravy najdete hromádky jejich trusu v úhledných kupkách, jejichž rozměry ale prozrazují, že zvíře, které je tu zanechalo, nebude žádný drobeček.(VIDEO uvnitř článku.)
Stoupáme do kopce, prodíráme se mlázím, kocháme rozkvetlými stromy. Poté, co je necháváme za sebou, rozkládá se před námi zatravněný vrchol Pouzdřanské stepi. Spolu se mnou a biologem Václavem Pižlem z Ústavu půdní biologie AV jsou tu ještě jeho další tři kolegové. Naším cílem je „lov“ na nejdelší žížalu, žijící na našem území – půlmetrovou Allolobophora hrabei.
Objevil ji profesor Sergej Hrabě, který vyučoval zoologii na Masarykově univerzitě v Brně. Věděl jen, že jde o živočicha, kterého neznal a tak jej předal specialistovi na žížaly ruskému emigrantovi Lvu Černosvitovovi. Ten, teprve v roce 1935, žížalu popsal jako nový žížalí druh.
Pouzdřanská step je dnes přísně chráněná přírodní památka. Žížaly tu nerušeně žijí už desítky tisíc let, ukryté hluboko pod zemí v době, kdy spí a lovící nehluboko pod úrovní terénu, pokud jsou aktivní. Zahlédnout je vcelku patří k velikým vzácnostem, neboť takzvaných „žížalích dnů“, kdy zvířata vylézají sama na světlo, aby vyhledala své pohlavní partnery, je během roku jen pár. Vzhledem k tomu, že o žížale Allolobphora hrabei víme velmi málo a že dosud neexistovaly její fotografie v takové podobě, aby se daly prezentovat, požádal Meteor biologa Václava Pižla o výpravu za poznáním tohoto zajímavého tvora.
Metod, jak žížaly vylákat z jejich podzemního světa je několik. Relativně nejbezpečnější je užití tzv. „vyháněcí tekutiny“, která žížalám páchne a proto mají potřebu dostat se okamžitě na povrch. První užití tekutiny po chvíli vypuzuje na světlo první žížalu hlubinnou. Její délka kolem 40 cm je úctyhodná, ale Václav Pižl tvora označuje za pouhé „mláďátko“. Je příliš tenká, nemá dostatečně vyvinutý opasek... Od té chvíle se naše mysli upínají k cíli najít i dospělce a oči zkoumají velikost jednotlivých „korálků“ trusu. Čím jsou větší, tím větší zvíře je zanechalo.
Víme jistě, že hromádky exkrementů jsou čerstvé. Nedávno pršelo a déšť spláchl staré památky na povrchové „vynoření“ žížal. Hromádkám, které vidíme, nebude víc než pár dnů, a to je naděje, která nás žene dál.
Instrukce pro nalezení jsou jasné. Tvor by měl mít tmavou hlavičku, podstatně silnější než koncová část těla, kde končí střevo a z organismu odcházejí nestravitelné zbytky potravy. Síla těla by měla být podobná tloušťce obyčejné dřevěné tužky, jakou používáme při psaní. Nacházíme další a další kupky se silnými granulemi hlíny, ale pod nimi se nám ukazují ještě menší jedinci, než jakého jsme nalezli na počátku. Už se zdá, že se budeme muset smířit s nezdarem, když najednou se mezi listy trávy pohne „tužka“. Pomalu, jakoby se nenápadně snažila uniknout nepozorována v příkrovu nízkého porostu. Tmavě hnědá hlava, ve chvíli, kdy se jí dotkla Pižlova ruka, ucukla. Nejprve s leknutím čekala co bude dále a pak překážku začala opatrně prozkoumávat. Rýč pomohl osvobodit z hlíny i zbytek jejího těla a před námi byla krasavice o délce pěkného půl metru.
Zprvu se ve svém žížalím tempu pokusila o několik výkrutů a záchranných chvatů, ale teplé, něžné vědcovy ruce se nedaly ošálit. A tak se nechala položit na předloktí a ochotně pózovala fotoaparátu, zatímco se pomalu, s královskou nonšalancí, snažila najít přece jen místo, kudy by se vrátila do bezpečí svého podzemního království. Nechali jsme ji čekat jen pár minut a poté ji přiblížili k její kupce trusu a nechali na pokoji, aby si mohla nerušeně najít cestu domů.
Kdyby tato žížala rozuměla lidské řeči, možná by hledala zpáteční cestu rychleji. Vyhládlí vědci před ní obdivně - a zcela bez zábran - používali sousloví „jateční kousek“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.