Na vernisáži mne zaujala moderní instalace na zdi. Bohužel to byl větrák. Omeletky s Halinou Pawlowskou

Většinou se mi stává spíše to, že se osudově přeřeknu, a většinou o tom ani nevím... Jako třeba tenkrát, když jsem si na brigádě přivydělávala v obchodě s textilem.“ Zkušenější kolegyně tenkrát Halině Pawlowské vyprávěla, jak jednomu zákazníkovi na otázku, jestli mají trenýrky, bezmyšlenkovitě odpověděla: „S dlouhým, nebo krátkým rukávem?“

„Já jsem si říkala, že něco podobného se mi nikdy nemůže stát. Názor jsem ovšem změnila hned druhý den. Rovnala jsem do regálů vesty a v tom mě oslovil hezký mladý chlapec: ,Chtěl bych nějaké slipy.‘ Podívala jsem se jeho směrem a řekla: ,A ke krku, nebo do véčka?‘“

V zaujetí větráku

„Nedávno jsem také byla s kamarádkou ve Vídni na koncertě. Byla jsem nesoustředěná. Kamarádka mne posadila do řady, podala mi tuhé desky, ale já je ani neotevřela. Jen jsem jí řekla: ,Já to nepotřebuju. Já vím, že si dám biftek s oblohou!‘ No, koukala na mě s otevřenou pusou, protože v těch tvrdých deskách byl program!“

Ovšem mnohem větší trapas se Halině Pawlowské stal na vernisáži jistého moderního sochaře. „Po úvodních slovech a přípitku se od nás očekávalo, že v tichém zadumání budeme procházet sály a meditovat nad exponáty. Exponáty byly velmi technické, některé z kovu, některé z plastu, některé na motorek… Vůbec nic mi to neříkalo.“

„Před jednou takovou plastovou krabicí na zdi, ze které se ozývalo tiché ševelení, byla židlička. Tak jsem si sedla a předstírala jsem umělecké vytržení. Vtom se ke mně naklonil můj přítel a pravil: ,Nerad ti to říkám, ale pozoruješ větrák!‘“