Manžela následovala do jeho vlasti. Čekal ho tu ale politický proces. Osudové ženy: Danica Valenová

Danica Kržič pocházela ze Slovinska. Temperamentní tmavovlasá a tmavooká žena měla ráda knihy, poezii, divadlo, operu a hudbu. Rozhodla se ale vystudovat obchodní seminář, aby pomohla svému otci vést rodinnou dřevařskou firmu.

V roce 1946 se ale do Lublaně vrátil charismatický československý mladík, kterého Danica potkala za války a s kterým ji pojil vřelý korespondenční vztah.

Pronásledovaný František

„František Valena byl vůdce katolických studentů v Brně. Po uzavření vysokých škol nacisty se ale brzy ocitl v hledáčku gestapa. Podařilo se mu uprchnout do Jugoslávie, která v té době ještě nebyla ve válečném stavu,“ popisuje historik Michal Stehlík.

V Lublani pokračoval v započatém studiu práv. Když nacistická vojska vtrhla do Jugoslávie, odešel studovat do Říma. S Danicou se znovu setkal teprve rok po válce. Do poválečného Československa se vrátili jako manželé. 

František znovu intenzivně pracoval s mládeží a působil jako osobní tajemník Františka Hály, ministra pošt a vlivného politika Československé strany lidové. V únoru 1948 se mladým manželům narodila dcera. Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho.

Únor

František byl ihned po únorovém puči z ministerstva vyhozen. Aby uživil rodinu musel vystřídat několik zaměstnání.

Státní bezpečnost zaťukala na dveře Valenů poprvé v roce 1950. V té době byla Danica potřetí těhotná. Dověděla se, že její manžel František byl zatčen a kvůli svému válečnému pobytu v Římě označen za vatikánského agenta.

Ve vykonstruovaném procesu proti katolickým představitelům byl odsouzen k odnětí svobody na 22 let. Jako těžký politický vězeň prošel mnoha československými věznicemi.

Možná nebylo ode mne správné, že jsem tě, ty moje nejdražší děvčico, vytrhl z oné krásy domoviny do prostředí, kde je ti třeba v tak hojné míře snášeti a trpěti především to zlé. Zatímco to dobré bylo jen ve skromné míře.

František Valena z Valdické věznice roku 1957

Ideový nepřítel státu

V roce 1956 se do pozice nepřítele komunistického státu dostala i sama Danica, aniž by se o to jakkoli přičinila. Stačilo, že se i po zatčení manžela nadále stýkala s jeho rodinou a s katolickými přáteli.

„Státní bezpečnost mne honila z jednoho výslechu do druhého. Nejdřív vždycky udělali důkladnou domovní prohlídku. Samé hrozby. Pak jsem buď dostala písemnou výzvu, nebo pro mne přišel ráno tajný osobně a odvedl mne do Bartolomějské. Pokaždé mi zaručili, že k dětem pošlou vychovatelku, což se ovšem nikdy nestalo…,“ píše Danica ve svém deníku.

Rok 1956 ale nebyl náhoda. „V Maďarsku totiž právě probíhala revoluce, a Státní bezpečnost byla velmi nervózní. Dál tvrdě zasahovala proti všem třídním nepřátelům,“ vysvětluje Stehlík.

Další rána osudu

František Valena pracoval i v uranových dolech v Bitýzi u Příbrami. Právě zde u něj propukla rakovina. V roce 1957 byl operován. Následně mu bylo povolováno podmínečné propuštění kvůli další léčbě vždy s platností na tři měsíce. Zdravotní stav se ale nelepšil. I přes láskyplnou péči Danici František v roce 1960 zemřel.

Danica se ve 40 letech stala vdovou. Závislé na ní byly tři malé děti. StB ji ale stále držela v centru pozornosti. V roce 1964 a 1965 ji znovu zvala na výslechy. Jako jediná možnost na lepší život se jevil odchod do zahraničí. Na konci 60. let se jí to konečně podařilo, když využila svůj jugoslávský pas a i s dětmi vycestovala do Mnichova.

Život v emigraci ale nebyl lehký. Fyzické vazby byly přetrženy. Přesto Danica znovu našla sílu bojovat. Mezi lety 1966 a 1982 aktivně překládala. Její děti začaly studovat. K soudní rehabilitaci jejího manžela, o kterou se v emigraci snažila, došlo až po pádu komunistického režimu. Zemřela v Mnichově v 93 letech.