Komentátor Adam Černý: Diskrétní vliv i zbraně těžkého kalibru. Jak se liší pravomoci evropských státníků?

Průběh inaugurace ovlivňuje zejména to, jaká vážnost je prezidentskému úřadu přikládána. Tedy to, zda má daná země systém prezidentský, poloprezidentský nebo čistě parlamentní, kdy je úloha prezidenta pouze ceremoniální. „Na předávání moci je ale možná zajímavější to, jak se politik-kandidát převtěluje v politika-prezidenta. Na začátku totiž vždycky bývá hodně dobrých úmyslů. Mnohdy to ale vydrží jen pár týdnů,“ všímá si v pořadu Jak to vidí... zahraničněpolitický komentátor Adam Černý.

V královském hermelínu

Naráží v tomto směru na francouzského prezidenta Jacquesa Chiraca, který usedl do úřadu v roce 1995. „Chirac dlouho usiloval o to, stát se prezidentem. Když se jím konečně stal, dělal velmi neobyčejná symbolická gesta, kterými chtěl dát najevo, že nebude funkci vykonávat papalášsky. A tak například se svým legendárním citroenem zastavoval na semaforech na červenou.“

Čtěte také

Adam Černý: Vítězství Emmanuela Macrona si zaslouží respekt. Přesto výsledky ukazují, jak nespokojení Francouzi jsou

Toto gesto sice vypadalo velmi občansky, vydrželo ale i kvůli požadavkům ochranné služby jen pár týdnů. Mnohem zřetelnější přerod ve skutečného státníka je pak podle Černého vidět u předchůdce Chiraca Françoise Mitterranda.

„Oba dva, když byli v opozici a usilovali o úřad, hodně kritizovali až monarchistický výkon prezidentské moci ve Francii. Jakmile ale usedli do úřadu, najednou jako by se zahalili do královského hermelínu a začali naplno využívat všechny mocenské páky, které má francouzský prezident k dispozici,“ glosuje Černý.

Oproti tomu současný prezident Emmanuel Macron touto proměnou podle něj neprošel. „Marná sláva ale. Politické okolnosti ho donutily k tomu, že i on musel sáhnout k některým pravomocím, které francouzský prezident má. Obzvláště tehdy, když sice obhájil svůj mandát, v Národním shromáždění ale nemá k dispozici vládní většinu. Musí teď proto velmi složitě manévrovat a některé zákony prosazuje svým vlastním nařízením.“

Těžká zbraň italských prezidentů

Velké pravomoci mají prezidenti podle ústavy například v Rakousku nebo Itálii. V běžném politickém provozu je ale prakticky nikdy nevyužívají. V okamžicích výrazných politických krizí k nim ale mohou sáhnout a mohou je uplatnit velmi razantním způsobem.

Čtěte také

Adam Černý: Kdo je teď nejvlivnějším Evropanem?

„Například italský prezident může odvolat premiéra nebo může odmítnout někoho jmenovat, čehož například kdysi využil italský prezident Oscar Luigi Scalfaro, když odmítl jmenovat osobního právníka premiéra Silvia Berlusconiho ministrem spravedlnosti.“

Podobně je to v Rakousku, kde pravomoci prezidenta upravuje ústava sahající až do předválečného období. Rakouskému, italskému, ale i českému systému se pak podobá i pozice belgického krále, která má ovšem svá specifika. „Belgická hlava státu se liší od jiných v Evropě tím, že v okamžicích vládní krize je na králi a jeho zpravodaji, jak by se mohla příští vládní koalice poskládat. Král má tedy v tuto chvíli sice diskrétní, ale velmi výraznou roli. V momentě, kdy je vláda etablována, se však stahuje zpátky,“ uzavírá Adam Černý.