Jiří Hlaváč: Místo vepřína a koncetračního tábora v Letech bude památník. Co ale s architektonickými relikty komunismu?

Na místě bývalého nacistického tábora v Letech u Písku by měl vyrůst důstojný památník obětem romského holokaustu a muzeum. O navrácení důstojnosti místu poznamenanému lidskou tragédií hovořil ale již Václav Havel na prahu 90. let. „Stále zdůrazňoval myšlenku, že je co napravovat,“ přitakává v pořadu Jak to vidí... hudebník Jiří Hlaváč.

Čtěte také

iROZHLAS

Začíná demolice vepřína v Letech. ‚Bojovalo se o to 30 let,‘ říká ředitelka Muzea romské kultury

„Prvním krokem této nápravy mělo být pravdivé pojmenování. Druhým krokem vrácení důstojnosti a respektu těm, kterým byly odebrány. A třetím momentem mělo být poselství pro budoucnost a naši přítomnost, myšleno tak, abychom se k slušným lidem chovali s maximální mírou slušnosti a pokory.“

Václav Havel tak vyzýval hlavně k lidskosti. „Chtěl říci, abychom se chovali s porozuměním, s patřičnou mírou respektu vůči osobnosti druhého, vůči jeho právům, vůči jeho potřebám, vůči jeho přáním a vůči jeho představám. To je ideální stav. A to všechno by se mělo připamatovávat i v novém památníku v Letech.“

Kontaminace historií

Debata se často vede i tom, co si počít s architektonickými relikty nacismu nebo komunismu. V sousedním Německu například vyvolalo velké emoce přestěhování norimberského státního divadla kvůli nezbytné rekonstrukci stávajících prostor do torza nikdy nedokončené nacistické kongresové haly.

Budovu, která jako jedna z mála v Německu připomíná éru třetí říše, považují mnozí za naprosto nevhodnou a nepatřičnou pro umělecké účely. Jiní namítají, že dávná historie nemůže ovlivňovat současnost a že je chybou nechat výtvory nacistů nedotčené. Varují před vytvářením aury.

„Je to složité. Kdykoli jdu kolem budovy někdejšího Federálního shromáždění, netoužím tam vstoupit. Vstoupím-li ale do budovy Rudolfina nebo Národního divadla, jdu tam vždycky se svátečním pocitem. Cítím, že tam zůstalo fluidum osobností, které zásadním způsobem poznamenaly náš kulturní a duchovní vývoj,“ přiznává klarinetista.

Autenticita prostor

Podle jeho názoru každý, kdo jde do divadla, očekává sváteční okamžik. „Je k tomu připraven, má své rozpoložení a chce tam prožít něco, co není zatíženo historií. Bude-li ale v případě Norimberku fungovat rovina prakticistního rozhodnutí, že státní divadlo nemůže ve stávajících prostorách hrát, je třeba to striktně limitovat na několik sezón. Pak to všichni budou vnímat jako nouzové řešení. Obávám se ale, aby nezačal vznikat podtext, že i náhradní řešení má určité parametry, které vyhovují.“

V budově, jejíž dokončení překazil konec druhé světové války, se nicméně nachází působivé muzeum. „Ano, vznikne-li v autentickém prostředí něco, kde budou sbírky, filmy, fotografie a artefakty osobností, které byly zásadně nacistickou vládou poznamenány, tak ano. Mělo by to ale být doplněno o kontext, tedy vyjádření, že konkrétní lidé na tuto doktrínu doplatili. Pak to bude i přihlášení se k myšlence, že opravdu litujeme toho, u čeho jsme asistovali a co jsme způsobili,“ uzavírá Jiří Hlaváč.