Jak to vidí Šimon Pánek - 6.1.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem je dnes Šimon Pánek z obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Vítejte, dobrý den.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Dobrý den.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Sdílení. Co to je v pojetí Člověka v tísni? Něco jako bilancování na počátku nového roku?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Máte pravdu, my vždycky ten první týden po svátcích a to je právě tento týden, tak tady v Praze máme prakticky 80, 90 % svých kolegů a kolegyň ze světa. To znamená, že se sjede spolu s námi z ústředí třeba 80 lidí z 15 zemí, kteří bilancují to, co se nám dařilo minulý rok, to, co se nám nedařilo, dělají nějaký strategický plán na letošní rok a výhled na roky další. Mluví spolu o takových věcech, jako je obrana a ochrana, to znamená jak zvýšit nebo spíše snížit riziko, že se někomu z nás něco stane v Afghánistánu, jak si dávat pozor na malárii, hrochy nebo krokodýly v Kongu, v Etiopii a v dalších zemích, kde pracujeme. Mluvíme o tom, jak pod velkými projekty, které se nám daří získávat v mezinárodní konkurenci a jsou to třeba projekty Evropské komise, OSN nebo Světové banky,a ty samozřejmě s sebou nesou spoustu byrokratizace, spoustu administrativy, protože jsou to vlastně celosvětové projekty vypisované pro mezinárodní humanitární a rozvojové organizace, tak jak neztratit kontakt s konkrétním člověkem, kterému pomáháme. A je to týden pro nás nesmírně důležitý, protože máme možnost mluvit se svými kolegy, kteří jsou dlouhodobě v cizině. Pokud se totiž nějaká práce, zejména ta rozvojová, má dělat dobře,tak vyžaduje dlouhodobou přítomnost lidí. My stavíme na těch lidech, které máme venku,ale vždycky se snažíme, abych jich bylo minimum, takže ty naše nejmenší mise obsluhuje jeden člověk, který třeba jezdí a tam zpátky. Středně velké mise mají dva až tři vyslané z České republiky a jinak jsou to všechno místní, protože se držíme toho, že pokud tu práci mohou místní zastávat, tak je správnější,aby to dělali. Jednak se něco učí, jednak získají zajímavé zaměstnání, ty peníze zůstávají v zemi, kde se pomáhá a neodvážíme je zpátky. Střežíme se takového toho konzultantského paradoxu, kdy některé velké světové organizace vynakládají až 30, 40 % na své zaměstnance a konzultanty, to znamená stahují ty peníze, které tvrdí, že jsou na pomoc, zase zpátky. Čili, je to pro nás náročný a zároveň strašně zajímavý a důležitý týden.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mluvíme o společnosti Člověk v tísni, asi se hodí připomenout, že její úplné počátky se datují někdy v květnu 1992. Jako Člověk v tísni jste oslavili vlastně 15 let v tom roce loňském. S čím vstupuje do roku nového? Bude se měnit třeba forma té práce?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Ta forma se nebude měnit. Většina naší práce je o dlouhodobosti. Je to zejména ta práce rozvojová, to znamená školství, zemědělství, vzdělávání, zlepšování výkonnosti drobné ekonomiky, stavění lidí na vlastní nohy, když to tak řeknu úplně schematicky a jednoduše. To není nic, co by se dalo v rozvojových zemích řešit za rok, za dva nebo dokonce ani za tři, ani za pět let. Takže, po jedné lince pokračujeme v dlouhodobé práci, zejména v těch afrických zemích, jako je Kongo, Etiopie, Namibie, Angola, také Afghánistán, Srí Lanka, Kambodža a tak dále. A na druhé straně zůstáváme připraveni pro možné emergency, pro možné humanitární katastrofy. To je od začátku náš mandát - být schopni reagovat během prvních hodin nebo dnů na případy zejména živelních katastrof,ale třeba i válek, válečných konfliktů. My jsme se původně konstituovali vlastně jako skupina, která začala pracovat ve válkách. Bylo to v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku,v Čečensku, v Kosovu. Dnes naštěstí děláme přinejmenším polovinu té dlouhodobé rozvojové práce, protože to hašení požárů a humanitární pomoc jako taková, jakkoliv je nezbytná ve chvílích krizí,tak většinou nic dlouhodobě neřeší. Ona jenom okamžitě jaksi zalepí tu díru, pokryje tu potřebu, zajistí, že lidé neumírají nebo nejsou nemocní, netrpí druhotné po té katastrofě ještě víc, ale nic moc nezlepšuje dlouhodobě. Kdežto ta rozvojová práce je něco tvůrčího, něco vlastně nadějnějšího. Ona posunuje dopředu věci v zemích, kde pracujeme, dává možnost daleko více lidem vychodit školu, naučit se věci, zlepšit svoje zemědělské znalosti, zavést nové plodiny, zlepšit zavlažování svých políček. Prostě stavět se na vlastní nohy a brát vlastně svůj osud do svých rukou. A cílem té rozvojové práce, byť to zní paradoxně, je vlastně co nejrychlejší odchod rozvojové organizace z místa, kde pracuje. A v těch ostatních sekcích, známý je festival Jeden svět, ten se samozřejmě bude konat v Praze a 30 dalších místech a městech České republiky. Programy sociální integrace, které míří jak k minoritám, zejména k té romské, kde se snaží pracovat zejména s dětmi,ale i s rodinami, které mají šanci dostat se z toho sociálního vyloučení, když začnou plnit různé věci, jako se třeba starat o sebe. A také ovšem pracují programy sociální integrace velmi a víc a víc vlastně s tou majoritou, to znamená s policií na místě, se školami,s radnicemi, protože sociálně vyloučená místa jsou vždycky místním problémem a jsou problémem pro všechny, nejen pro ty, kdo tam žijí,to jistě také, ale i pro to okolí širší. A ta řešení jsou místní a musí se na nich spojit prostě vlastně všichni, kdo do toho mohou nějakým způsobem intervenovat, protože sociální vyloučení jako každé vyloučení je komplexní problém.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Soudím, že o zájemce o práci, o ty, kteří chtějí pomáhat, nemáte nouzi.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Nemáme nouzi. Člověk v tísni je, zdá se, zajímavá pracovní destinace. Já jsem před Vánoci psal poděkování svým kolegyním a kolegům a zmínil jsem se o tom, že zvláště kolem 20. výročí konce komunismu jsem dostal řadu komplimentů,že se podařilo vybudovat takovouhle organizaci. A já jsem vždycky říkal, ale to nejsem já, to je těch 250 lidí, kteří Člověka v tísni tvoří a z personálního oddělení, což je jeden a půl zaměstnance u nás. Tak mi přišla odpověď: "Omyl, řediteli, na částečné a plné úvazky to je přes 300." Takže, my jsme největší organizací tohoto typu ve střední a východní Evropě. Blížíme se velikostí středně velkým západoevropským nevládním organizacím. Zájemců je dost,ale my si hodně vybíráme, musím říct a zejména na specifické pozice, jako jsou třeba ekonomické pozice, ekonomický management, stavařina, lidé, kteří rozumí enviromentálně zemědělským otázkám v rozvojových zemích, specialisté na praktické a projektové vyučování, které je přenositelné do těch rozvojových zemí, tak tam je potřeba poměrně vysoká odbornost. Prostě nestačí jen chtít být jaksi dobrodějem, ale protože ta práce, kterou děláme, snadno svádí k tomu, že pácháte-li dobro, mohu-li to tak říct, trošku s pousmáním po těch 15, 17 letech, co to dělám, tak můžete snadno získat pocit,že to z podstaty děláte dobře. Ale to je omyl. Ono se to dá dělat i špatně i dobře. A proto ta odbornost, proto ten tlak na profesionalitu, proto to naše letošní sdílení jako každý rok, kdy nějak bilancujem, co nám jde, co nám nejde, kde můžeme přidat, jak neztratit toho jednotlivého člověka, kterému pomáháme v objemu, který realizujeme, ze zřetele.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pokud byste chtěli víc, můžete se podívat na internet www.clovekvtisni.cz. Jinak přepis našeho rozhovoru najdete také na internetu: www.rozhlas.cz/praha. V pořadu Jak to vidí se ještě zdržme chvilku u dobročinnosti. My dnes ve vysílání Českého rozhlasu 2, protože máme 6. Ledna, se zabýváme tříkrálovou tradicí a také tříkrálovou sbírkou. Participuje na ní nějak Člověk v tísni?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Ne. tříkrálové sbírka je sbírkou organizovanou katolickou charitou, což je naše někdy partnerská organizace. Jsme člena třeba České platformy pro humanitární a rozvojovou pomoc, vlastně dlouhá léta spolu ad hoc někdy spolupracujeme, někdy jsme v jiných regionech. Pokud vím, tak je to vlastně jejich největší sbírková akce za rok a část výtěžku tříkrálové sbírky, ta větší část, putuje na projekty v České republice, část je používána i na pomoc v zahraničí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My o tom budeme mluvit také v dnešní Kávě o čtvrté. Šimone, co vy osobně? Pomáháte i takto? Přispíváte na podobné sbírky? Nebo si říkáte: pomáhám dost jinak?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Pomáhám. Jsem členem Klubu přátel Člověka v tísni, což nepřekvapí, ale to je vlastně klub, který sdružuje dnes už skoro 7 tisíc lidí, kteří sdílí náš pohled na svět. A kromě toho, že dostávají informace, mají možnost účastnit se různých věcí, tak také drobnými částkami přispívají, a to jednak na humanitární fond rychlé reakce, jednak na specifické lidsko-právní aktivity ve světě, jako je třeba podpora rodin politických vězňů nebo finanční prostředky na právníky, kteří hájí lidi v politických procesech. A také na jakoby podporu rozvoje Člověka v tísni. Já jsem byl jedním z prvních členů, což se asi sluší, aby ředitel šel příkladem ostatním. Kromě toho přispívám poměrně často na ulici. Jednak mě zajímá, jak ty sbírky probíhají, zajímá mě, jestli v tom rostoucím množství ti, kteří vybírají, jsou proškoleni, jestli mají příslušná povolení, jestli vědí, na co ta sbírka je, jak to bude využito, protože ani ten náš sektor prostě není, nemůže být imunní vůči možným podvodníkům.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Což o to, ona tříkrálová sbírka určitě je profesionálně koncipována, ale.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Určitě. Tak jsem to nemyslel.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ne, já vím, já vím. Já se chci právě zeptat, mířím jinam, jestli to není na škodu, že právě, jak jste se sám zmínil, těchto různých sbírek na ulici přibývá.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Tak nevím, co to znamená na škodu. To je, jako kdybyste řekl, jestli není na škodu, že bude víc a víc benzinových pump nebo restaurací prostě.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Že se vlastně rozmělňuje ta pomoc.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Já si myslím, že lidé se musí naučit si vybírat, na co chtějí přispívat. U nás to je pořád relativně nové. I v tomto komunismus vlastně nějaký přirozený vývoj zmrazil na těch 40 let. Když se podíváte do většiny západoevropských měst a zejména třeba Británie, Irsko nebo sever Evropy, tak tam těch sbírek je ještě víc. Ale lidé prostě se učí si vybírat, protože, jak už jsem říkal, ani v tom našem sektoru nelze garantovat, že všichni jsou prostě z podstaty poctiví a tak, jako jsou špatní kadeřníci a špatní automechanici a špatné cestovní kanceláře a hospody, kde se špatně vaří,tak se může stát, že, ať už úmyslně nebo neúmyslně, se i v tom našem sektoru najde někdo, kdo to buď z nešikovnosti nebo z úmyslu prostě nezvládne. A lidé se prostě musí rozhodovat, komu chtějí přispívat, protože my jsme určitým servisem, my jsme servisem mezi lidmi a těmi příjemci. Takže, regulovat kromě toho, že jsou nějaké zákonné podmínky, vyhlášení sbírky, povolení a tak dále, tak se to podle mne nedá, aspoň pokud vím, tak v západní Evropě se to nereguluje. A regulací bývají právě dárci sami, kteří si prostě vybírají, komu své peníze svěří.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pořadu Jak to vidí se v příštích minutách se Šimonem Pánkem zaměříme na podporu lidských práv. Tady je Český rozhlas 2 - Praha. 25. Prosince byl k 11 letům vězení odsouzen spoluautor petičního manifestu Charta 2008 Liu Xiaobo. Čeho se měl podle čínské justice dopustit?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Paragraf, a ten popis velmi připomíná to, za co byli zavíráni lidé v době komunismu v komunistických zemích, úplně jednoduše by se to dalo říct podvracení režimu nebo podvracení republiky, čehož se měl dopustit tím, že je spoluautorem velmi, řekl bych, korektně a konstruktivně napsaného textu. Ten text Charty 2008, jehož on je spoluautorem, je k dispozici různě na internetu a pro lidi, které zajímá Čína, tak stojí za to si ho přečíst. Ten text je, jak už jsem říkal, velmi takovou mírněnou a korektní výzvou k dialogu o budoucnosti Číny. A mimo jiné říká: nestačí jenom ekonomický pokrok, my musíme také mluvit o tom, jak bude čínská společnost řízena, jak bude vypadat, jak budou vypadat práva jednotlivců a osob, protože oni se o ně stejně dříve či později začnou brát, což se v Číně místně už děje. Takže, je zvláštní ta velmi silová reakce režimu. Předběžná očekávání bylo, Liu Siaobo je totiž už stejně rok a půl vězněn bez soudu, že dostane nějaký zbytkový trest, ale 11 let za spoluautorství textu, který vyzývá k dialogu, k žádným násilnostem, k žádnému svržení vlády, k ničemu takovému, ale prostě ke konstruktivnímu dialogu v roce 2010, respektive na sklonku roku 2009, je šokující.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak můžeme se podívat třeba na stránky www.jedensvet.cz a tam najdete celé znění té Charty 2008. Je pravda, že se autoři odkazují třeba na to, že před 10 lety Čína podepsala úmluvu, mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech a tak dále. Ale kdybyste vy svými slovy, Šimone, měl říci, co má tedy ta čínská Charta 2008 společného s Chartou 77?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Tam je přímý odkaz. Charta 2008 právě v tom konstruktivním duchu tak jako Charta 77 volá po tom, aby režim vlastně začal dodržovat to, co tvrdí, že dodržuje, aby začal dodržovat to, co podepsal,aby začal dodržovat vlastní zákony a aby umožnil dialog v mezích, o kterých tvrdí, že jsou možné. Ta charta vlastně nevolá po ničem jiném než zejména po dodržování toho, co režim deklaruje, že svým obyvatelům nabízí. V tom je právě její konstruktivnost a taková velice jak opatrná korektnost. Ten odkaz je jasný. My jsme udělili jako Člověk v tísni před téměř, no, před rokem Liu Siaobo cenu Homo Homini, to je cena, kterou Člověk v tísni každoročně uděluje lidem za výjimečnou osobní odvahu a boj za lidská práva a demokracii. Netušili jsme, jak to s ním dopadne. Takže, i tehdy, on sem samozřejmě nemohl přijet, přijela sem skupina tří lidí, kteří ho zastupovali. Jeden byl velmi známý, vysoce postavený nezávislý právník a dva lidé byli z vysokoškolského světa. Všichni intelektuálové mezi 50 a 60. Ta charta sama má podporu několika tisíc lidí, kteří pochází zejména z prostředí vysokých škol akademie v Číně, intelektuálských kruhů. Čili, to není prostě jenom jakýsi další výkřik, je to vážně míněný krok vůči čínskému režimu, který říká, pojďte, musíme začít mluvit o tom, co bude dál v Číně. Vlastně krok strašlivě zodpovědný pro budoucnost Číny, protože Čína bude muset to své schizma mezi ekonomickým růstem, otevřenými hranicemi, obrovskou výměnou se světem a vlastně nefunkční demokracií a nefunkčními základními právy nějak vyřešit, nebo dojde dříve či později k nějakému výbuchu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdo to vlastně Liu Siaobo?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Liu Siaobo je humanistický intelektuál, který se zabýval filologií a filozofií, podle mě typicky člověk, který z přemýšlení o světě se rozhodl, že to přemýšlení chce přetavit i do nějakých konkrétních občanských kroků, a proto prostě se stal jedním ze spoluautorů Charty 2008. Pokud vím. Já jsem s ním nikdy nemluvil, ale je to to, co a s těmi lidmi v Číně se samozřejmě komplikovaně komunikuje. Čínský režim ty věci velmi přísně hlídá,takže ta komunikace je ztížená, ale přesto nějakou komunikaci máme a víme, že cena Homo Homini nebo víme, bylo nám řečeno lidmi z čínského exilu, kteří komunikují s lidmi uvnitř Číny, že cena Homo Homini a další mezinárodní zájem pomáhá lidem, kteří jsou spoluautory a signatáři, že se o tom ví,že to prostě není jaksi někde na okraji zájmu, což by čínskému režimu možná a pravděpodobně umožnilo ještě tvrději vlastně zatočit s lidmi, kteří volají po nějakém dialogu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Bývalý prezident Václav Havel, biskup Václav Malý, ten mimochodem bude naším hostem v tomto pořadu pozítří a herec Pavel Landovský přijdou dnes dopoledne na čínské velvyslanectví, aby se právě pokusili předat protest proti uvěznění onoho čínského obhájce lidských práv Liu Siaaba. Vás se, Šimone, ptám, mohou pomoci aktivity českých intelektuálů? Protože to není první pokus, kteří protestují tedy proti jeho nespravedlivému věznění vůbec nějak.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Já myslím, že ano. Já si myslím, že každá mezinárodní aktivita může pomoci. Když si vzpomeneme na příklady z dob komunismu a to, jak se později rozkryly ty zákulisní rozhodování o propuštění, amnestii, propuštění do domácího léčení, zkrácení trestu, tak zjistíme, že ten komunistický režim a nejen československý, ale i další v Evropě velmi citlivě reagovaly na mezinárodní odezvu. Takže, když Ústřední výbor KSČ projednával v 80. letech pusťme Havla, nepusťme Havla, tak to bylo prostě mimo jiné pod prostě dojmem toho, že svět se zajímá. A Čína ukazuje v posledních letech velký zájem o to stát se mezinárodním hráčem. Už nechce být jaksi jenom pro domo. Získal peníze, sebevědomí, ambice a potřebuje být také hráčem konstruktivním. Ona, pokud má být partnerem, a nejen ekonomickým, ale i politickým, do nějaké míry dalším velkým mocnostem, jako je Evropská unie, naštěstí už máme šanci mít nějakou společnou zahraniční politiku, byť to bude ještě rok, dva, tři trvat, ale jinak Evropská unie, bude-li mít společnou zahraniční politiku, tak spolu se Spojenými státy bude prostě absolutně nejvýznamnějším hráčem ve světě, tak já si myslím, že to smysl má, že to má velký smysl. Že lidé, o kterých se neví, tak dopadnou často hůř a naopak lidem, o kterých se ví, to může pomoci.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě jedno téma pro Šimona Pánka v pořadu Jak to vidí. Nejméně 4 lidé, připomeňme, zahynuli při zákroku íránské policie proti demonstrantům v Teheránu. Bylo to 27. prosince během svátku Ashura. Další mrtví byli i vně hlavního města. Zdá se, že situace se vyhrocuje. Shodou okolností ve dnech, kdy si Írán bude připomínat 31 let od revoluce. Máte dojem, že se třeba něco podobného může v Íránu opakovat?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Nerozumím Íránu tak dobře, abych jaksi dokázal dekódovat míru pohybů uvnitř a míru síly nebo slabosti režimu, musím říci. Ono je to navíc vždycky trošičku věštění z koule. Když si vzpomeneme na odhady západních analytiků o komunismu někdy v roce 87,88, tak téměř nikdo z nich nepředpokládal, že komunistický blok se v roce 89 rozpadne, že ten komunismus skončí vlastně ve střední a východní Evropě. Myslím, že to, co to ukazuje, je rostoucí zásadní nespokojenost a vlastně hněv lidí, že už nechtějí žít v nedemokratické společnosti svázané spoustou často jen povrchně dodržovaných rituálů, které se odvolávají na islám. Persie je velice vzdělaná společnost, se strašně silnými intelektuálními, literárními a vlastně myslitelskými kořeny. Pokud já vím, tak v Íránu pod tím povrchem, který vypadá přísně islámsky a stroze a velmi skromně, tak je spousta lidí, kteří žijí jinak doma. Ale jenom doma, jinak nemohou prostě projevit svůj názor veřejně, jsou nespokojení s tím, co se děje, jsou nespokojení s velkou absencí občanských a lidských práv, možností cestování, politických práv. Takže, pokud se to nestane letos, tak se to stane podle mě v kontextu let nebo možná dalších 5 let, to já nevím. Nicméně myslím, že poslední 2 roky jsme svědku začátku konce islámské diktatury v Íránu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vláda zakázala Íráncům kontakt s asi 60 organizacemi včetně BBC nebo Human Rigths Watch. O čem to podle vás svědčí?

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
No,svědčí to o tom, že si uvědomuje význam informací směrem dovnitř i směrem ven. Informace směrem dovnitř, Írán je plný internetu a v tomto ty nové sociální sítě jsou fascinujícím instrumentem, jako je Facebook Twitter a další pro svolávání demonstrací, pro aktivity. Íránská tajná služba, pokud vím, tak stejně analyzuje tyto kanály a snaží se najít organizátory. Je to velmi nebezpečné pro ty lidi. Íránský režim není žádný komunistický režim na sklonku své síly ve střední Evropě koncem 80. let, to si musíme uvědomit, tam jde o životy, tam jde o zdraví, tam jde o mučení, tak jde o dopad na celé rodiny. Takže, to, že ti lidé chodí demonstrovat a že dávají všanc tyto věci, tak musí znamenat, že ta míra hněvu a jaksi ta trpělivost dál snášet život v Íránu se pomalu naplňuje, protože my jsme v roce 88 a 89 demonstrovali pravidelně každých pár měsíců a riskovali jsme v podstatě ránu obuškem, pár hodin na služebně, vyhození z vysoké školy. Nic horšího. Přesto já jsem vždycky utíkal, jak nejrychleji jsem mohl, když začal ten policejní zásah, protože jsem nechtěl být ani vyhozen ani zmlácen. Ale je to nesrovnatelné s tím, co riskují lidé v Íránu. Takže, myslím, že to, že režim zakazuje kontakt s médii, s mezinárodními nevládními organizacemi, které se zabývají lidskými právy, ukazuje, že se bojí vlivu směrem dovnitř, ale bojí se i toho, že informace se dostávají ven, protože ať se Írán tváří jakkoliv, žije v globálním světě a nemůže jen tak úplně mávnout nad tím, co se děje u něj, vevnitř. Mimo jiné proto, že se na to dívá řada dalších islámských států. Írán prostě musí do jisté míry přemýšlet o tom, co další islámské státy na Středním východě, co si o tom myslí, jak na to nahlížejí a tak dále.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Poslouchali jsme názory Šimona Pánka, ředitele obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Děkuji, ať se vám daří, mějte se hezky. Na shledanou.

Šimon PÁNEK, ředitel, společnost Člověk v tísni
--------------------
Na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ještě připomenu, že přepis našeho rozhovoru najdete na www.rozhlas.cz/praha a reprízu si můžete poslechnout dnes po třiadvacáté hodině.