I teď se můžeme vypravit na houby

Hřibovité houby z lesa obvykle mizí v říjnu a později na podzim se houbaři musí spolehnout především na houby lupenaté. Většina z nich přestává růst v polovině listopadu, ovšem několik chladnomilných druhů můžeme najít i v průběhu zimy. V závějích nebo za dlouhotrvajících mrazů samozřejmě nic nenajdeme. Je třeba vyčkat na období, kdy denní teploty vystoupí výrazněji nad nulu. Zhruba po týdnu takového počasí je šance, že některé houby objevíme třeba i v mezerách mezi tajícím sněhem. Prakticky všechny tyto chladnomilné druhy hub rostou na tlejícím dřevě.

Které druhy rostou
Nejoblíbenější jedlou zimní houbou je penízovka sametonohá (Flammulina velutipes). Roste hojně od října do dubna po celém našem území a někteří houbaři ji tradičně hledají na Štědrý den nebo na Silvestra. Roste na dřevě listnáčů (vrby, buky, lípy), vzácněji také jehličnanů, najdeme ji na pařezech na pasekách a u lesních cest. Velmi nadějným místem jsou i lužní lesy s dostatkem padlých kmenů. Nápadné trsy jejích příjemně hnědě oranžových kloboučků kontrastují s tmavě hnědým, jemně plstnatým třeněm. Lupeny jsou bělavé až naoranžovělé a dužnina příjemně houbově voní. Klobouky „sametonožky“ se hodí například do hovězího vývaru. Typicky chladnomilnou houbou je hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus), které se pěstuje i uměle.

Kde máme hledat
V přírodě roste na padlých větvích nebo kmenech listnatých stromů, především buků a ořešáků. Plodnice obvykle vyrůstají v mohutných trsech nebo střechovitě nad sebou a šťastný nálezce hlívy na lokalitě může posbírat i několik kilogramů houby. Zimní sběr však s sebou nese riziko, že některé houby opakovaně přemrznou a hnilobnými procesy se v nich vytvoří nežádoucí a někdy také toxické látky. Proto sbíráme jen houby, které příjemně voní a nevykazují známky rozkladu.

Více najdete v prosincovém čísle časopisu Receptář.