Historik Stehlík: Mnichov nebyla zlomená páteř. Tisíce hrdinů ji narovnaly. Trauma ale zůstalo

„Zas a znovu mě překvapí, jak tři – v německé verzi čtyři – listy papíru se čtyřmi podpisy zásadním způsobem ovlivnily naše národní dějiny. A jak se o nich donekonečna bavíme i po 85 letech. Rozhodnout o ztrátě státního území muselo být bezpochyby pro tehdejší úřednickou vládu nesmírně těžké,“ uvažuje v pořadu Jak to vidí... historik Eduard Stehlík.

Zároveň upozorňuje, že varovných signálů tu byla celá řada. „Nebyl to jenom nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933, ale už krach odzbrojovacích jednání v Ženevě v roce 1932. K tomu se přidávaly další kroky jako obsazení demilitarizovaného Porýní, zavedení vojenské služby s opětovnými odvody branců, porušování Versailleské mírové smlouvy, budování zbraní, které do té doby mělo Německo zakázané, navyšování počtu armády... To jsou všechno věci, kdy mohl svět reagovat, a nereagoval.“

Z plamínku požár

Lidstvo je ale nepoučitelné. „Stále se domníváme, že se nic neděje, i když někdo začne mít agresivní postoje a ohrožuje své sousedy. Až do okamžiku, než se nás to začne bytostně dotýkat. I když bychom vždycky mohli malý plamínek problémů zašlápnout na samém počátku, a vůbec nic by se nestalo, my ho necháme nejdříve rozhořet na požár, který si vyžádá obrovské lidské i materiální oběti. Ignorování problémů a neschopnost našich představitelů zasáhnout byl přesně takový nástup k Mnichovu.“

Čtěte také

Eduard Stehlík: Háchovi nedocházelo, že jde jednat s gangstery

Někomu nasazovat po letech oslí hlavu je ale podle Stehlíka vždy ošemetné. „Dnes máme mnohem více informací, než měli tehdejší politici. Víme, jak to dopadlo, takže se nám snadno vynášejí kategorické soudy o tom, jak kdo měl, či neměl reagovat. Pravda ale je, že armáda byla připravena vlast bránit, přestože byla podfinancovaná a nebyla na tom úplně ideálně.“

Nikdo ale nezaútočil. „Hitler to měl spočítané tak, že útočit nebude. Pokud totiž chcete napadnout nějaký stát, který na tom po vojenské stránce není vůbec špatně, musíte ho napadnout neočekávaně anebo v okamžiku, kdy mobilizuje a vládne organizační chaos. Ani jedno se nestalo. Naši vojáci tedy obrazně řečeno leželi s puškami v zákopech a čekali na nepřítele, který nepřišel. Otázka, jestli jsme se tedy měli bránit, je položena špatně.“

Odčinění Mnichova

Jiná věc podle Stehlíka je, co by se stalo, kdyby představitelé Československa odmítli Mnichovskou dohodu podepsat. Jak by Německo dohodu vymáhalo, když byla naše armáda připravená na hranicích... „Pokud by útok začal, bezpochyby bychom to prohráli. Obzvlášť v situaci, kdy se k nám vůbec ne přátelsky chovalo Polsko a Maďarsko. Byla by to ale porážka čestná. Oproti tomu tam máme onu kapitulaci, u níž se dlouhá léta zdůrazňovalo, že je to zlomení páteře.“

Tak to ale podle historika není. „Páteř se narovnala v letech války díky tisícům lidí, kteří bojovali za cenu obrovských obětí proti nacismu a pomáhali obnovit samostatnost. Bolestivé trauma samozřejmě zůstalo. Pokud se nám ale někdy podaří spočítat své mrtvé z druhé světové války a dáme jim jména, budeme schopni Mnichov překonat," uzavírá Eduard Stehlík.“