Cyril Höschl: Úzkostní pacienti umírají častěji než velcí popírači

„Když někomu nepomůžou léky nebo chodí k doktorovi a stále se horší, obviňuje se z toho vždy na prvním místě lékař nebo nesprávná léčba. Málo se ale myslí na to, že velkou a v mnoha případech možná největší roli v úspěšnosti léčby hraje přímo osobnost pacienta,“ říká v pořadu Jak to vidí psychiatr Cyril Höschl.

Velcí a malí popírači

Velcí popírači si vůbec nepřipouštějí vážnost svého stavu a nedodržují doporučený režim|foto: Fotobanka Profimedia

Pacienti hospitalizovaní na jednotce intenzivní péče se podle Höschla dělí do dvou skupin. „Prvním říkáme velcí popírači. Ti si v rámci obranného mechanismu nepřipouštějí vážnost svého stavu. Vůbec jim nevadí, že můžou umřít, ale stěžují si na to, že je protivná sestra nebo že hučí větrák.“ Často se taky ohrožují nedodržováním doporučeného režimu.

„Druhým říkáme malí popírači. Ti naopak prožívají ohromnou úzkost a všechno negativní, co kolem sebe v nemocnici vidí, vztahují na sebe a říkají si: To je moje poslední hodinka. Úzkostně sledují všechny přístroje a ukazatele kolem sebe a žijí v hrůze, že mohou zemřít.“ Tito sice pečlivě dodržují všechna doporučení lékařů, ale ohrožuje je jejich vlastní úzkost.

Odlišná komunikace lékaře

Výzkumy prokázaly, že ačkoli je stejná diagnóza, lékaři, léčba i nemocnice, vyšší pravděpodobnost úmrtí mají právě tito úzkostní pacienti. Na lékaři je, aby se snažil pacienta z jeho typologického stereotypu vytrhnout.

Musí proto komunikovat s oběma diametrálně odlišně: „Velkému popírači je potřeba jeho obranu trochu nabourat, aby začal dodržovat režim. Tomu druhému musíte naopak pomoct obranu vytvořit, napomoci tomu vytěsnění a uklidnit ho.“

Lékař – bůh, nebo partner?

21. století přineslo i do České republiky partnerský vztah mezi pacientem a lékařem|foto: Fotobanka Pixabay,CC0 Public domain

Vztah lékaře a pacienta je pro úspěšnou léčbu důležitý i z jiného pohledu. Ještě donedávna vystupoval lékař zásadně z pozice autority a autonomie pacienta byla malá. Nepříjemné diagnózy se nesdělovaly přímo a pacient nebyl ani zvyklý se ptát.

„Dnes se čím dál víc prosazuje vztah vzájemný: lékař pacienty informuje, je povinen jim říkat pravdu a nechat jim určitou míru autonomie a volbu, zda chtějí nebo nechtějí tu či onu léčbu,“ shrnuje Cyril Höschl.

Další témata rozhovoru: Máme důvod se obávat o nezávislost justice? Umí lékaři dnes vidět pacienta komplexně? A jak se chová takzvaný odpojený muž?