Cyril Höschl: Karanténa připomíná brutální model normalizace. Vlna solidarity brzy pomine

24. březen 2020

„Adaptace má dvě strany. Na jedné pomáhá přežít a zachovává vnitřní integritu. Na té druhé je abdikace na osobní svobodu a ochota žít v nějakém totalitním systému, který to za nás vyřídí,“ míní psychiatr.

„Ze dne na den se změnila naše hierarchie hodnot a to, jak vnímáme svoji existenci. Z relativně bezstarostného luxusu se přesouváme někam, kde začínají být důležité elementární věci. Vztahy mezi lidmi, vztah k přírodě, k tomu, co k životu skutečně potřebujeme,“ zamýšlí se psychiatr Cyril Höschl.

Brutální model normalizace

„To, že nemůžeme nikam cestovat, že se nemůžeme vzájemně navštěvovat, že nechodíme do hospod, že nejsou žádná kulturní představení, ale taky připomíná jakýsi brutální model normalizace, kterou jsme zažili po roce 1968,“ uvažuje psychiatr v pořadu Jak to vidí...

„Je to samozřejmě z hlediska zpomalení infekce nutné. Ale je to model velmi nebezpečný. Je třeba mít od začátku na paměti, že se těch svobod, o které jsme rázem přišli, nesmíme vzdát. A jakmile důvody pominou, musíme velice pečlivě dbát na to, aby vrchnosti nezůstalo z toho, co zavedli, něco za lubem.“

Padouch zůstává padouchem

Höschl v této souvislosti připomíná třeba tzv. povodňovou daň. „Já nevím, jestli jí někdo tolik let po povodních vrátil zpátky?“ Poněkud skepticky se dívá i na projevy solidarity. „Z minulosti víme, že projevy obecné solidarity a svépomoci a toho lepšího, co v nás je, nemají nikdy dlouhého trvání.“

Roušky se šijí nejen v domácnostech, ale i v krejčovně Východočeského divadla v Pardubicích. Tam  vyrábí ochranné roušky pro městskou policii nebo domovy pro seniory

„V srpnu 1968 se mi taky zdálo, že celý národ drží pohromadě. Všichni s nasazením přemalovávali cedule, malovali plakáty, vysílali v rádiu, nosily balíčky. To všechno poměrně rychle pominulo. A s nástupem normalizace se ukázalo, že pod tím vším je společnost stále velice heterogenní a že kdo byl padouchem, tak jím zůstane.“

Jsme vybaveni adaptačním optimismem

Zároveň používá další analogii z minulosti k dodání naděje. „Když po roce 1948 přišla další vlna zabavování majetku a střední šlechta se najednou ocitla úplně bez prostředků. Lidé, kteří byli zvyklí jíst na svých zámečcích stříbrnými příbory z porculánu, se najednou stali pomocnými dělníky. Bydleli v bytech čtvrté cenové kategorie a neměli pomalu ani na chleba.“

„Přesto si zachovali důstojnost a velice rychle se na tu ztrátu zadaptovali. To že člověk je schopen mimořádné adaptace, je jeden ze zázraků, na který můžeme trošku sázet. Vždycky máme naději, že to dopadne líp. My jsme vybaveni adaptačním optimismem, který sice vždycky neodpovídá realitě, ale zároveň nám vždycky velice pomáhá.“

Další témata rozhovoru: nová symbolika pozdravu "Buďte zdráv!"; karanténa jako normalizace; ponorková nemoc v karanténě; sounáležitost rychle vyprchá; vliv pandemie na duševní zdraví lidí; posun Česka na indexu štěstí.

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.