„Chtěla jsem dětem přiblížit něco, co už zaniká,“ říká loutkářka Chaloupky na vršku Šárka Váchová

1. červenec 2016

Dělá loutky, scénografii, kostýmy, ilustrace. Nemluvíme o několika lidech. Tohle vše stíhá výtvarnice Šárka Váchová. Děti i rodiče si oblíbili její loutkový večerníček Chaloupka na vršku o obyvatelích podhorské vesničky v minulém století. „Hodně mi šlo o to, abych dětem přiblížila něco, co už zaniká. Můj tatínek se zajímal o historii a lidové zvyky a já se k tomu vrátila,“ říká. Jaké to je být obecní kronikářkou? A jak se jí pracovalo na zútulnění prostor dětské onkologie?

„Loutky ve večerníčku mají třeba 15 různých hlaviček kvůli výrazům v obličeji. Animátor mi vždycky zahrál, jak by se ta loutka měla tvářit.“ Šárka Váchová už prý automaticky sleduje výrazy lidí na ulici nebo v restauraci a snaží se je zapamatovat.

„Dělá mi radost, když potom sylším: Ten vypadá jako...“ směje se. „Narodila jsem se do doby, kdy přicházela ke slovu karikatura. Ale já jsem se tím nenechala ovlivnit, mě to vždycky táhlo k realismu.“

Sama se ale taky stala předobrazem. Postavu loutkářky, kterou v seriálu My všichni školou povinní hraje Jana Brejchová, totiž podle ní napsala její kamarádka Markéta Zinnerová. „Natáčelo se u nás. Režisér Ráža přišel s tím, že nemohl najít stejný prostor. V seriálu použili i moje loutky.“

Pro Markétu Zinnerovou dělala kostýmy i do filmu Indiáni z Větrova. Do jejích návrhů se oblékl i třeba i Zdeněk Svěřá nebo Jiří Zahajský jako inspektor Trachta ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. Maminka Šárky Váchové byla akademická sochařka, a tak v jejím ateliéru modelovala už jako malá.

autoři: Eva Kličková , zk
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.