Bílou paní se stala omylem. Osudové ženy: Perchta z Rožmberka

Perchta z Rožmberka na obrazu, který je k vidění v jedné z komnat zámku Rožmberk. Legenda praví, že kdo rozluští nápis, na který Perchta ukazuje, ten ji vysvobodí
Perchta z Rožmberka na obrazu, který je k vidění v jedné z komnat zámku Rožmberk. Legenda praví, že kdo rozluští nápis, na který Perchta ukazuje, ten ji vysvobodí

Narodila se do bohaté české katolické rodiny Oldřicha z Rožmberka. Žila v těžké době a v nešťastném manželství. I přesto na svůj život nerezignovala a projevila se jako silná a odhodlaná žena.

Narodila se pravděpodobně v roce 1429 v bohaté rodině jihočeských Rožmberků, která žila na luxusním sídle v Českém Krumlově. Vychována byla dle patřičných zvyklostí, a to včetně vzdělání. Pravděpodobně uměla číst, ale pro psaní si najímala písaře.

Zámek Český Krumlov UNESCO

Její život ovlivnila napjatá situace v zemi, která čelila rozkolu mezi katolíky a utrakvisty, a také sňatek s Janem z Lichtenštejna, za kterého ji rodina provdala v roce 1449.

Jejich svazek měl přinést mír mezi Rožmberky a Lichtenštejny a snad také jakési majetkové spojenectví. Jan z Lichtenštena si od něj navíc sliboval také velké věno, které měla Perchta do manželství přinést a které v celkové výši tisíc kop českých grošů pravděpodobně nikdy nedostal,“ popisuje historička Eva Doležalová.

Zoufalé dopisy

Po svatbě pobývala Perchta na manželově panství v Mikulově, ale také v paláci Lichtenštejnů ve Vídni. Z manželství s narodily pravděpodobně dvě děti – dcera a syn. O jejich osudu ale historikové nevědí téměř nic.

Svědectvím o jejím neradostném životě, který častokrát balancoval na pokraji bídy a zoufalství, je její dochovaná korespondence. Svědčí ale také o tom, že nebyla pouhou slabou bytostí, která tiše a trpělivě snášela nezpochybnitelná příkoří, ale snažila se ze všech sil ubránit.

Urozenému pánu, panu Oldřichovi z Rožmberka, panu otci mému dáno.
Milý pane, věděti Tvé milosti dávám, že já se mám tak jako jedna sirá a žalostivá žena, a od vás všech příliš opuštěná. Milý pane, milý otče, slituj se nade mnou jako otec nad svým dítětem a rozpomeň se, že jsem se ze své vlastní vůle nevdávala. Rozpomeň se na svou vlastní krev. Pro Boží milosrdenství.

z Perchtina dopisu jejímu otci Oldřichovi z Rožmberka

Nikdy se nevzdala

Trpěla nejen necitelností svého manžela, ale také úklady ze strany tchyně a manželových sester. Její nepříznivou situaci u lichtenštejnského dvora navíc komplikovalo nevyplacené věno.

Byla bez prostředků, bez lásky a bez přímé pomoci příbuzných. Nehodlala se ale s takovým stavem smířit a to je asi to nejzávažnější poselství, které několik desítek dochovaných listů Perchty z Rožmberka do současnosti zanechalo. Rozhodla se za svůj život, za své postavení a za svá práva bojovat. Nejprve žalostnými a vyčítavými listy rodině, ale potom se rozhodla obracet i na jiné šlechtice a dostat svoji kauzu před vyšší místa.“

Strašidlo se svědomím

Perchta z Rožmberka na obrazu, který je k vidění v jedné z komnat zámku Rožmberk. Legenda praví, že kdo rozluští nápis, na který Perchta ukazuje, ten ji vysvobodí

A jak se stala onou bílou paní? „Omyl způsobil český barokní historik Bohuslav Balbín, který kdysi v Jindřichově Hradci studoval archivy a tehdy živé strašidelné historky spojil se jménem nešťastné Perchty,“ vysvětluje Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí.

Vedlejším motivem mohlo být i jméno. Perchta – německy Berta – bývala už v dávných pohádkách evropských národů bytostí, která v bílém rouše nečekaně zasahovala, aby trestala zlo a odměňovala dobro. Obdobně se začala chovat bílá paní rožmberská – strašidlo se svědomím. Posmrtně se zjevovala, aby ochraňovala rodinu, hlídala či kolébala děti, rozdávala sladkou kaši a trestala provinilce.“

Perchta z Rožmberka přežila svého manžela o tři roky, ve kterých nadále bojovala o to, aby si udržela finanční zabezpečení. Umírá ve svých zhruba 47 letech v roce 1476 ve Vídni, kde také pobývala v Lichtenštejnském paláci a pohřbena je v tamní hrobce.

Účinkují: Aleš Petráš, Jana Zenáhlíková, Marek Holý, Pavel Soukup

Host: historička Eva Doležalová

Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová

Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Režie: Michal Bureš

Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová

Hudební spolupráce: Antonín Schindler

Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský

Premiéra: 30. 3. 2019

Spustit audio

Související