A nastalo zde jakési hrůzné ticho... Do války odešly miliony mužů. Jaké byly životy opuštěných žen?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Němečtí váleční zajatci ve Francii v srpnu 1918

Jen Rakousko-Uhersko povolalo do první světové války 4,5 milionu mužů. Ženy tak musely zastat veškerou práci. Dopisy Josefy Stloukalové přinášejí svědectví o obyčejném životě.

Bylo to, jako když někdo v létě 1914 přehodí výhybku. Svět začal fungovat jinak. Všechno se muselo přizpůsobit požadavkům války: průmysl, zásobování i lidé.

Podobné jako u nás to bylo všude. Na snímku Francouzka sbírající seno v rozhovoru s britským vojákem (říjen 1918)

Jen Rakousko-Uhersko povolalo do 1. světové války téměř 4,5 milionu mužů. Doma zůstávají ženy bez manželů, otců a bratrů. Přebírají mužskou práci, musí samy obstarat hospodářství. A to je také boj. Boj bez zbraní a ve strachu o své blízké, kteří ty zbraně do rukou dostali.

„Nastalo zde jakési hrůzné ticho,“ popisuje paní Josefína ze Zlínska situaci, když odešla část mužů z nejbližšího okolí do války. Korespondence paní Josefíny a jejích synů Karla a Stanislava z let 1914 až 1918 získal Český rozhlas od posluchače dr. Milana Stloukala. Jde nesmírně zajímavé svědectví o životě žen, když v čase války scházejí muži.

Nucená emancipace

Leták proti bídě, hladu a válce (1918)

Na ženách zůstávají starosti o rodinu, domácnost a celé hospodářství. Samy nakonec obstaraly i ty nejtěžší polní práce vzorně, ale s vypětím sil. Do toho mají starost o své muže a syny. Takto paní Josefína píše svému synovi Karlovi:

„Dnes jela Lidka (dcera) s ranním vlakem do Otrokovic, podávat raněným vojákům občerstvení. To je hrozný chvat, když přijede vlak, aby všichni dostali nápoje. Ještě když mají šálky, tož se to přeleje, ale když pijí ze sklenic, tož to dlouho trvá. Tak děláme, co můžem. Je to dojemné, když dost chudý lidi dají poslední, co mají. Mléko, vejce, ovoce, chléb s máslem, víno, slivovici, čaj a káva se vaří na nádraží, cigarety a co kdo má. Se žněmi máme rovněž soužení: žito nemůžem sklidit, prší a prší. Včera jsme rozvazovali snopy a sušili, že po tmě jsme to skládali, dnes jsme chtěli vozit a prší od noci. Drahota dostupuje takové výše, že už se nás to citelně dotýká, leč o tom nemožno psát. Kdyby jen Bůh dal a vše šťastně skončilo.“

Jsou to čtyři roky dramatických ženských osudů. Válka urychlila proces emancipace a přidělila ženám role do té doby vyhrazené jen mužům. Příběh paní Josefy Stloukalové je navíc důkazem, že velká dramata se neodehrávala jen ve válečných zákopech.

Britka pracující v továrně na munici
autor: Bronislava Janečková
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová