999. schůzka: Mesaliance aneb Co se na trůně nesmí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Žofie, vévodkyně z Hohenbergu (před rokem 1868)

V dobách, kdy byl následník trůnu František Ferdinand d´Este ještě plukovníkem, nicméně již velel regimentu jízdy, jej poslední šéf jeho vojenské kanceláře dr. Bardolff popsal takto:

„Jeho zevnějšek byl zevnějškem pečlivě pěstěného, dobře stavěného muže. Byl vysoký, maličko při těle, měl plný obličej, světlé, ocelově modré, výmluvné oči. Hnědé, nepříliš husté vlasy nosil vysoko načesané, hnědý knír byl přiměřeně dlouhý. Jeho hlas zněl příjemně, plně a jasně.“

V další, spíše psychologické charakteristice plukovník Bardolff zdůrazňuje Františkovo „rychlé chápání, schopnost proniknout ihned k podstatě problému, činorodost, ovšem spíše nárazovou, vypjatou potřebu sebeuplatnění, vášnivý temperament, jenž ho přiváděl do častých incidentů, a také mimořádná strnulost, s níž trval na svých názorech. Podle mých zkušeností častěji hrubě nadával a hrozil násilím, než je fakticky používal.“ Do tohoto muže se zamilovala na jednom malostranském večírku hraběnka Žofie Chotková. Myslím, že je na místě také ji představit.

Byla dcerou rakouského diplomata, který sloužil mimo jiné ve Stuttgartu, kde se také Žofie narodila, a to 1. března roku 1868. O čtyři léta byla mladší než František. Chotkové byla stará česká šlechta. Společensky byla rovna nejvyšší české aristokracii, leč… neměla majetek. Drobný kaz na jinak urozené kráse. Byla z osmi dětí a v době, kdy se poznala s Františkem Ferdinandem, už mohla sama sebe považovat za „starou pannu“, zralou tak leda pro klášter. O vlastní budoucnosti si Žofie nedělala žádné iluze. Mohla počítat leda s místem předčitatelky či dvorní dámy. Ostatně takovou práci ji její milý, poté co se uzdravil, opatřil. Stala se dvorní dámou, spíš lepší komornou než společnicí, u manželky „markýze Gera“ (tak překřtil Petr Bezruč arcivévodu Bedřicha Rakousko-Těšínského), u dvora arcivévodkyně, jejíž manžel byl kdečím – majitelem ostravských dolů, vítkovických železáren, služebně pak velitelem pátého armádního pluku se sídlem v Prešpurku. Arcivévodkyně Isabella byla přísná a protivná. Následník trůnu k ní „uklidil“ Žofii záměrně, a myslel, že i rafinovaně. Prešpurk (neboli dnešní Bratislava) byl kousek od Vídně, František ta mohl tak za svou láskou dvakrát třikrát týdně jezdit a předstírat přitom, že je to kvůli lovecké vášni a že pro dobré vztahy navštěvuje příbuzné. Zisk z té hazardní hry byl pramalý - občasné pohledy, kradmé polibky. Bylo to však pořád víc než nic.

Arcivévoda Bedřich Rakousko-Těšínský

Rodina Chotků platila za českou šlechtu. Česky v ní však nikdo nemluvil. Ani Žofie. Zájem následníka trůnu ji musel omráčit. Byla to partie přímo neskutečně dobrá. „Jako nevěsta byla Žofie přijatelná pro kteréhokoli z místodržitelových aristokratických hostů,“ píše o ní historik Jan Galandauer, „pokud by se ovšem smířil s tím, že nedostane žádné věno.“ Přitom mnoho přítomných, včetně šlechticů, hraběnku nepokládalo za společensky rovnocenné. Rozdíl mezi šlechtou, jejíž rodokmen sahal až někam do 13. století, a mezi těmi, kdo byli povýšeni do šlechtického stavu před několika desetiletími, byl – viděno očima aristokrata – propastný.

Roku 1894 (kdy to zřejmě mezi těmi dvěma poprvé zajiskřilo) byl Františkovi třicet jeden rok. A Žofii, zopakujme si to: Dvacet šest let. Arcivévoda vzplanul jako student. Což se projevovalo tím, že začal (aniž to předtím někdy učinil) psát milostné dopisy. Ve velkém. Jak mohl, opouštěl posádku, aby ujel za milou. Brzy se začne dlouhodobě léčit. Psaníček, putujících oběma směry z míst a do míst jeho léčebných pobytů, budou posléze nikoli desítky, ale stovky. Objeví-li se František sem tam doma, bude okamžitě spěchat za Žofií. Do Prahy, do Vídně, kamkoli, později hlavně do Prešpurku, kde své „chudé hraběnce“ (jak jsme si už řekli) zprostředkoval zaměstnání. „Po dlouhé čtyři roky, dokud pravda skandálním způsobem nevyšla najevo, se stýkali výhradně na zapřenou, v nejvyšší tajnosti, protože oběma bylo od počátku jasné, že až to praskne, nastanou vážné potíže.“

Isabela z Croy, manželka arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského

No… a stalo se to, co přijít muselo. Po čase, kdy už si arcivévodkyně Isabella myslela, že přízeň následníka náleží její starší dceři Kristýně, že snad už je nejvyšší čas, aby se vyslovil, něco našla. V koupelně… nebo snad na nočním stolku… zapomenuté arcivévodovy kapesní hodinky. (Říkalo se jim cibule. I můj děd nosil jedny takové.) Otevřela víčko. (Od cibulí, nikoli to oční.) A zsinalá k mdlobám hleděla na portrétní miniaturu – své dvorní dámy. Takže žádná naše Kristýna, ale Chotková!! Ta nestoudnice! Okamžitě musí z domu! Žofie byla se sbalenými kufry doslova vyhozena na ulici, a Isabella neváhala o mesaliančním vztahu čekatele trůnu ihned informovat císaře.

Mesaliance, mesalianční… tahleta cizí slova znamenají „nevhodné spojení, popřípadě společensky nerovný sňatek.“ Dnes naprostý nesmysl, leč tehdy… Františkovi nezbývalo než přiznat barvu a z prozrazení vztahu čtyři roky tajeného vyvodit důsledky. Jak na dlani to řešení leželo. Vzdát se ho. Ale on – právě naopak. Následník nechtěl ztratit tvář, on Žofii skutečně miloval. A protože to byl kavalír, tak zvolil čest a současně lásku. Požádal o audienci, aby si od císaře vyžádal povolení k sňatku.

„Unmöglich!“ To zřejmě pronesla hlava dynastie a zakroutila zamítavě hlavou. Ono bylo předem jasné, že to neprojde. Z mnoha důvodů. Císař následníkovi vysvětlil, co on dobře věděl sám. Podle pragmatické sankce i podle rodinných statut, jichž byl panovník nejvyšším strážcem, připadal v případě pretendenta trůnu v úvahu toliko takzvaný rovnorodý sňatek. Což znamenalo svazek s některou příslušnicí z panovnických rodů. Kolik bylo takovýchto rodů na dohled?

Logo

Královských či knížecích domů bylo asi třicet v Německu, patnáct v Rakousku. Všechny ostatní nevěsty byly zakázané, svazky s nimi nerovné. Neboli „Ehe zur linken Hand“. Přeloženo volně „manželství na levačku“, či také „morganatické“. (Tento výraz zase vznikl z gótského slova, znamenajícího zkrátit, omezit; jinak je to zase česky nerovnorodý sňatek.) Šlo o klíčovou otázku: Morganatická manželka se nemohla stát císařovnou, její děti nemohly zdědit trůn. Požadavek Františka Ferdinanda byl v rozporu s něčím, co bychom mohli nazvat „ústava dynastie“. Jeho naplnění by zpochybnilo legitimitu vlády a mohlo by vyústit v následnické spory. Ba dokonce v rozpad státu: uherská ústava totiž pojem morganatického manželství neznala, čili teoreticky by bylo myslitelné, že by se následníkova dáma mohla stát uherskou královnou, a on uherským králem. A to by znamenalo, že by vznikla dynastická sekundogenitura, rozpad dvojstátí. Konec Rakouska-Uherska. „Unmöglich!“

Arcivévoda František Ferdinand však trval na svém, a takřka 70letý císař dávno věděl o životě svoje. Copak s tím tedy udělal? „Neřešitelné problémy je dobré nechat uležet. Časem ztratí na nestravitelnosti. Jako nezralé ovoce.“ Proč by to, co platí v politice, nemohlo platit v lásce? Ta – jak známo – navíc snadno vyprchá. „Třeba to toho blázna přejde! Už přece není žádný pubertální mladík!“ A dal synovci rok na rozmyšlenou. Načež se milenci musili – jako v nějaké drsné pohádce – podrobit tvrdé zkoušce lásky. Ze všech stran se po následující rok na ně valila pokušení. Kdekterý Habsburk, včetně bratrů Otty a Ferdinanda Karla, arcivévodu úporně přemlouval „ať proboha Žofii ve vlastním zájmu i v zájmu koruny pustí k vodě. Může se přece z tohoto všeho vyvlíknout zcela kavalírsky!“

Žofii podobně zpracovávali sestry, příbuzní, celá rodina. Do nátlaku se zapojil dvůr, také církevní představitelé, vysocí úředníci. Ze všech stran se na ty dva valily intervence, varování i pohrůžky. František Ferdinand sice váhal, neřešil však dilema „buď Žofii, nebo trůn,“ nýbrž otázku, jak dostat obojí. Věřil, že vytrvá-li, nějak to dopadne. Někdy na jaře roku 1900 se obrací na císaře s dopisem.

Žofie z Hohenbergu, roz. Chotková a její manžel arcivévoda František Ferdinand d'Este

„V tísni a strastiplné situaci, ve které se již tak dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou o vyplnění mého jediného, nejvřelejšího a nejmilejšího přání, od kterého závisí celá má budoucí existence, mé štěstí, můj klid a má spokojenost. Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem. Být věčně sám je pro mne nesnesitelné a zcela nepřekonatelná je má touha po bytosti, která se o mne stará, která se mnou věrně a neochvějně sdílí veškerou radost a žal. Mám to neštěstí, že jsem citově hluboce založený člověk. A jinou svatbu uzavřít nemohu a nikdy neuzavřu; neboť příčí se mi a nemohl bych bez lásky spojit se s jinou, učinit ji a sebe nešťastnými, zatímco mé srdce náleží hraběnce a bude jí náležet věčně. Dobré srdce Jeho Veličenstva nemůže převzít odpovědnost za to, co se ze mne stane, jestliže nebudu vbrzku smět si vzít hraběnku. Již nyní se projevují v důsledku nepřetržitého vzrušování, žalu srdce a toho skličujícího pocitu, kdy mi Jeho Veličenstvo udělí nejmilostivější povolení, nejnepříznivější důsledky pro mé zdraví. Zejména mé nervy, jejichž uchování je pro můj budoucí život tím nejdůležitějším, se nacházejí v nejsmutnějším stavu. Jeho Veličenstvo ráčilo posledně říci, že by mé manželství mohlo škodit monarchii; dovoluji si k tomu nejponíženěji poznamenat, že právě díky uzavření mého manželství budu moci své povinnosti vůči monarchii lépe vyplnit, když se opět stanu tvořivým a šťastným člověkem. Vaše Veličenstvo může být ujištěno, že nikdy nebude litovat milosti, kterou mi prokáže; Jeho Veličenstvo naplní nejvyšším uspokojením myšlenka, že učinilo na celý život šťastným svého nejbližšího agnata.“

Agnatus je nejbližší příbuzný z otcovy strany. Safra… to byl ale silný tabák, který dal František svého strejdovi bafnout. Císař krátce před vypršením „zkušební lhůty“ obdržel srdceryvný dopis, v němž princ z pohádky vysvětlil, že od daného závazku jako čestný muž prostě ustoupit nemůže, nesmí a nechce. A teď se ocitl před dilematem panovník. Předcházející nešťastný následník trůnu, jeho syn Rudolf, už sebevraždu spáchal. „Prý kvůli ženské. Nedej Bože, aby snad došlo k recidivě! Ten zarytý svéhlavec František Ferdinand je schopen jít do krajnosti. Řekne se pak, že byl uštván. Ostatně, ať je synovec sebenepříjemnější tvor, lepší náhradu, starce nad hrobem, široko daleko beztak nevidí.“

František Josef I.

Cosi takového mohlo běžet císaři hlavou. A tak se rozhodl: „Ať je po jeho!“ A z očí do očí mu ještě jednou vysvětlil: „Budeš mít, cos chtěl!“ Vypočetl podrobně podmínky, za jakých je ochoten k nerovnému sňatku přivolit. Následník trpěl, kyselostí křivil tvář, ale kývl. Podepíše. Bylo to vítězství, ale takové – poloviční. Císařské Budiž! bylo zinscenováno jako velké, byť dosti trapné divadlo. Herci role zvládli ve zjevné křeči. Představení zvané renunciace (renunciace znamená zřeknutí se určitých práv) se konalo 28. června 1900 v Hofburgu za účasti veškeré dosažitelné honorace monarchie. Shromáždili se předsedové obou vlád, arcibiskup, ministři, všichni plnoletí habsburští arcivévodové a tak dále.

Logo

Snad aby bylo co nejvíc svědků. Aby někdo v budoucnu nemohl vzít dané slovo zpět, třeba říct: „Měl jsem nohy křížem, přísaha neplatí“… Nikdo přirozeně neměl v tu chvíli zdání, že Prozřetelnost má vše předem spočítané a že na den přesně za 14 let rázným škrtem v Sarajevu ta faustovská smlouva náhle vyprší. Pod purpurovým baldachýnem seděl na starobylém trůnu Marie Terezie vetchý císař pán, napravo od něj stál v rozzlobeném pozoru následník trůnu, a pohnutě opakoval slova přísahy, předčítaná ministrem zahraničí Goluchowskim:

„My, arcivévoda František Ferdinand d´Este, prohlašujeme naše pevné a dobře uvážené rozhodnutí pojmouti za manželku vysoce urozenou hraběnku Žofii Chotkovou. Dříve, než přikročíme k uzavření manželského sňatku, prohlašujeme, že naše manželství není rovnorodým, nýbrž morganatickým, a za takové má být na věčné časy považováno, následkem čehož ani naší paní manželce, ani dětem nepřináležejí práva, pocty, tituly, erby, výhody, a zejména jim pak nepřísluší právo na následnictví trůnu.“

Lze si představit, co se odehrávalo v následníkově duši. Ale škobrtavě odříkával dál, že se zavazuje čestným slovem, že se se nikdy nepokusí prohlášení odvolat, něčím oslabit či dokonce ho zrušit. Poté podepsal německé a maďarské vyhotovení renunciační přísahy, a mlčky, v pýše jen chabě maskující pokoření, opustil Hofburg, aby se o tři dny později oženil.

Logo

Svatba se konala 1. července roku 1900 na vdovském sídle milované macechy Marie Terezie, v Zákupech. Nikdo z habsburského příbuzenstva nepřijel. Byla přítomna jen Františkova nevlastní matka a její dvě dcery. Z hraběcí rodiny Chotků pak sestry nevěsty s svými choti. Novomanželům požehnal zákupský děkan. Obřad se podobal svatbě spíše vesnické než císařské. Ale novomanželé pak spolu žili šťastně – jak v pohádce – až do smrti. Předčasné… a tragické.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související