1000. schůzka: Kde bych já byl, kdybych dovedl psát

Pro jubilejní vydání Toulek českou minulostí jsme vybrali citát mistra Antonína Dvořáka: „Kde bych já byl, kdybych uměl psát.“ Antonínu Dvořákovi bylo najednou čtyřicet let. V těch čtyřiceti mu bujná kštice už trochu ustoupila z čela, vousy, které si nechal narůst a jež připomínaly rozježené křovisko, sem tam zdobila bílá nitka. Měl tři děti. „Tři Krokovy dcery.“

Tříletou Otlu, půldruharoční Aničku a dvouměsíční Magdalenu. Bylo mu jedenačtyřicet, když na sklonku roku 1882 zemřela v Kladně teprve dvaašedesátiletá Dvořákova maminka, prostá žena, o níž se vlastně nic neví. Ani její podobu neznáme. Až do stáří se starala o Antonovy mladší sestry Lojzičku, Janu a Marjánku. A hlavně o otce. který měl s pronajatým hostincem čím dál větší potíže. Po smrti paní Anny stále častěji chodíval hrát po kladenských hostincích na citeru, což Dvořák junior to těžce nesl, vždyť otec vlastně žebral. Neměl ale sílu mu v tom zabránit. A aby si vzal tatínka k sobě, na to byl příliš přetížen, vlastní rodina se mu rozrůstala, a pak: V Kladně byly přece otcovy dospělé dcery. Starý pan František Dvořák přežil manželku o tucet let, zemřel v osmdesáti – Dvořák byl tou dobou v Americe.

Po první cestě do „Anglikánie“, jak Dvořák zemi na Kanálem nazýval, nezůstal jeho pobyt jediný. Jeho anglická anabáze se ve stále úspěšnějším provedení měla ještě víckrát opakovat. V rozmezí tuctu let – od roku 1884 až do roku 1896 – se český skladatel, dirigent a pianista vrátil na Albion ještě osmkrát, celkem tudíž devětkrát. Britové si svérázného Dvou-raka zamilovali snad ještě víc než kdysi Pražané Wolfganga Amadea Mozarta. Gotická katedrála s Worcestru, nevelkém středoanglickém městě, byla cílem druhého Dvořákova zájezdu. Dirigoval tam Stabat mater. Tehdy se slavilo 800 let od postavení chrámu a Dvořákovo dílo se stalo vrcholnou akcí oratorního festivalu.

Na dalším, tentokrát už „civilním“ koncertu v hale uvedl svou Šestou symfonii, a diváci mu plně doplatili dík i za předchozí zážitek – v katedrále totiž byly zakázány jakékoli projevy obdivu včetně potlesku. Hlavní sólistkou ve Stabat mater byla světoznámá sopranistka Emma Albaniová, manželka ředitele londýnské opery Covent Garden. Chlubila se veřejně, že Stabat mater napsal Mr. Dvou-rak , uherský skladatel z Pešti výslovně pro ni. Dvořák bydlel v residenci, kde mu byl na rozloučenou uspořádán breakfest pro 300 hostů. Jak plyne z jeho korespondence, nemohl pochopit dvě věci. Odkud ho všichni lidé znají, protože ho na každém kroku zastavovali. A potom kde se v Angličanech bere taková láska k hudbě: festivalové koncerty trvaly běžně čtyři až pět hodin a vždy bylo nabito, přičemž část publika byla ochotna stát.

Když byl v Anglii potřetí, pojal Dvořák čtyřicetidenní pobyt jako příjemnou dovolenou. Chodil po muzeích, zúčastnil se (jako divák) zasedání anglického parlamentu, našel nového přítele ve skotském skladateli Mackenzim (ten se v budoucnu ujme prvního evropském uvedení Novosvětské). Absolutním triumfem návštěvy Londýna se stala 7. symfonie d moll pod Dvořákovou taktovkou. Napsal ji přímo pro Londýnské filharmoniky. Orchestr složený ze samých báječných listařů dílo dokonale provedl po jediné zkoušce. (Listaři, to byli a jsou, jak posluchačstvo a čtenářstvo Toulek dozajista pochopilo, muzikanti, kteří dokážou zahrát nové dílo bez přípravy, z listu.) „Autor je jedním z mála šťastných vlastníků oné vzácné vlastnosti, kterou nazýváme genialitou,“ psaly o Dvořákovi anglické listy. „Nová symfonie ne nejen hodna skladatelova jména, ale je i jedním z největší děl tohoto druhu, vytvořený současnou generací.“

A to ještě Angličani neznali – nemohli znát – symfonii Z Nového světa. Autor ji totiž doposud nenapsal. „Jsme nakloněni hned po prvním poslechu povýšit ji nad Brahmsovy symfonie, jimž se rovná mistrovským provedením a vynikající instrumentací, ale které předčí spontánností invence.“ Napsal to hezky, ten britský kritik. Co je však důležitější - on to napsal podle pravdy.

Čtvrtý zájezd byl památný tím, že se do Anglie, na festival v Birminghamu, odvážil Dvořák sám, bez doprovodu. Čtvrté největší britské město, kdysi Cromwellova zbrojírna, teď průmyslové centrum, Dvořáka láskou div nesnědlo. V osmidenním koncertním maratonu, pořádaném už sto roků (od Händlových dob), byla premiéra Svatební košile zařazena doprostřed. Už při zkouškách se sborem o pěti stech účinkujících Dvořáka nechtělo pustit domů ani publikum, ani zpěvačky. Vrcholem však byla premiéra. Ač ji zkomplikoval liják a následný výpadek elektrického proudu (této čerstvě zkoušené technologické novinky), dosáhl český skladatel a dirigent absolutního triumfu. A zase tu máme britské noviny, předhánějící se v superlativech: „Opravdové opus magnum celého festivalu.“ Zatímco další recenzent se prostě vyznal ze svého citu: „Takové vyjádření nadpřirozeného jsem dosud neslyšel.“ A do třetice: „Entuziasmu, s jakým byla přijata Dvořákova kantáta, byl Birgmingham zřídkakdy svědkem. Skladatel byl předmětem šílených ovací.“ Paradoxní bylo, že dokud kantáta na Erbenovy verše zůstávala v partituře, leckterý odborník krčil rameny nad málo vznešeným obsahem. A ještě jeden detail: v Birminghamu se do Dvořákova génia zamiloval profesor skladby na londýnské Royal College of Music pan Charles Stanford. Za pár let na to inspiruje kolegy na Cambridgi, aby Dvořákovi udělili čestný doktorát. A detail číslo 2: aby úspěch velkého Čecha spravedlivě alespoň dodatečně ocenili, pořadatelé mu za dirigování parádně zvýšili honorář. Reakce Dvořákova je musela zklamat. Strčil šek beze slova do kapsy kabátu, ani se na něj nepodíval. Potvrdilo se, že je to nemluva.

Jak Dvořáka v údivu postupně objevuje Evropa, stává se uctívanou osobností i ve vlasti. O to víc, že je schopen předstupovat před veřejnost v dvojjediné roli dirigenta a tvůrce a přitom v sugestivním procítění sám provádět vlastní skladby. Koncertuje ve všech koutech Čech a Moravy. Sbor Hlahol ho prohlašuje za čestného člena. Stává se předsedou hudebního odboru Umělecké besedy. Kdejaká hudební instituce prosí, by pro ni napsal třeba jen maličkost. Brahms si přeje (a to nelze odmítnout), aby se ujal instrumentace některých jeho Uherských tanců. Proslulý tenorista vídeňské opery Gustav Walter žádá o vytvoření písňového cyklu takzvaně přímo na tělo. Ani to nelze odmítnout. Dvořák nakonec pro něho vybírá (a to je paradox) české básně Adolfa Heyduka. Píše cyklus sedmi Cigánských melodií.

Jenže Walter je Němec, a tak skladatel (další paradox) prosí autora textů, aby laskavě své verše přetlumočil do němčiny (což Heyduk se zamračeným čelem učiní). Dvořák, dítě Štěstěny, poznává však i rub slávy. Každý od něho něco chtěl. Každý by ho rád poznal, navštívil, pozval. Ale kdy má skládat? Muziky by měl na skladu kupu, což o to – jenže je ji třeba dostat z hlavy a zaznamenat. „A to trvá, vašnostové!“ Je prostě neuvěřitelné, co všechno při obrovském rozptylu pozornosti stihl zkomponovat. (Jsou tací mezi námi, kteří to dokážou, kteří utáhnou vše. Ale moc jich není. My se k nim rozhodně nepřirovnáváme.) A přitom Antonín tvořil hravě – jak když selka zpívá. Žádná tvůrčí trýzeň. Čistě řemeslnou práci už ale nezvládal. To znamená, že když po něm chtěl Simrock klavírní úpravy nových orchestrálních a komorních děl, musel si najít fámulusa. Spolehlivým pomocníkem se mu na léta stal mladý filosof a hudební nadšenec, později vysokoškolský profesor staroindické filologie Josef Zubatý. Po nocích seděl a pořizoval klavírní výtahy Dvořákových rapsodií, serenád a sextet. Později takto Dvořák zapřáhl žáky na konzervatoři a hudebně vzdělané přátele. Na „muří nožky“ měl lidi. Řečeno jeho slovníkem: Zaplať Pán Bůh.

„Význam anglického úspěchu pro pražského skladatele nelze docenit,“ píše ve své práci zasvěcený znalec Dvořákova života i díla, německý muzikolog Klaus Döge. „V době, kdy byl ohlas jeho díla ve Vídni, v Lipsku, v Drážďanech poznamenán politickým děním a kdy se i někdejší velké nadšení Berlíňanů začalo vytrácet, byla to právě Anglie, která poskytla Dvořákovi (jenž sám sebe označil za umělce, který chce něco znamenat) patřičné uznání a posilu pro jeho sebevědomí. Anglické publikum umožnilo Dvořákovi psát oratoria na české náměty – Svatební košili podle Erbena a Svatou Ludmilu podle Vrchlického), aniž tím riskoval, že dílo vyvolá námitky ještě dřív než zazní. V Anglii se seznámil s důležitými lidmi, kteří k němu jako k osobnosti a umělci přistupovali s úctou a bez arogantních požadavků a stali se důležitým protějškem jeho přátel na kontinentě.“

Se skromností a s těžko překonatelnou výstižností sobě vlastní prohlásil o sobě Antonín Dvořák: „Jsem pouhý proutek v božích rukách, co hledá živou vodu.“ Byl přesně tím typem výjimečných lidských bytostí, kterým říkáme géniové. Jeho Devátá symfonie je evidentně nejhranější symfonií na světě a přinejmenším může směle tvořit pendant té beethovenovské. Otisk polibku z nebes nese valná část Dvořákova rozlehlého díla, nejen pro mozartovskou lehkost, pro snadnost, s jakou vznikala, ale ještě více pro košatost invence, melodickou krásu. nepřekonatelnou barevnost instrumentační. Genialita Dvořákova byla tichá, nenápadná, neprosazující se.

Samozřejmá jako den. Tím spíš on sám byl poněkud výstřední. Bál se bouřek a blesků jako snad díla ďáblova. Vycpával si hlavu nesmysly, třeba čísly lokomotiv a tendrů, údaji z jízdních řádů. Ač byl sám technický antitalent a nešika, klaněl se strojům soukolím, novinkám moderní civilizace jako pohan svým modlám. Byl také nebezpečně roztržitý. Na frekventovanějších ulicích se jako náruživý chodec ocital v ohrožení života. V kterékoli chvíli mohlo přijít to náhlé osvícení shůry. A to se proměňoval v solný sloup. Ustal v řeči - třeba v půl slova. Zastavil se. Třeba uprostřed vozovky. Zapomněl na svět. A vzápětí začal zbrkle jednat. Popsal notami vlastní manžetu, sebral číšníkovi pod rukama jídelní lístek, a zapsal nebem darované téma, které pak svět uzná za úžasné. Jinak byl ale Anton Dvořák nesmírně jednoduchý, skromný, nenápadný, obyčejný. Cosi svatého z něho ovšem muselo vyzařovat, neboť toho náladového, nevypočitatelného strejdu s buřinkou všichni milovali.

A on? Byl plný lásky také. Miloval Boha, svoje děti a svoji vlast. V tomto pořadí. Ke svým dětem lnul o to víc, že o první tři přišel. Druhou rodinu proto vnímal jako dar nebes. A pamětliv toho, že Bůh umí i brát, úzkostlivě hlídal každou dětskou rýmu. Vlast a národ miloval s dojemnou prostotou s přirozeností (jaká nám už chybí).

Když se jednou vracel vlakem z Vídně do Prahy a z oken se zahleděl na krásu Pálavských kopců, začal polohlasně brumlat: „Kde bych já byl, kdybych dovedl psát… Taky mluvit neumím… Ale kdybych uměl, pozval bych sem náš národ, vylezl bych tady na tu horu a z té bych to našemu národu pověděl. Setsafraportsky bych to řekl!“

A podobně setsafraportsky budeme do našich dějin vstupovat i my. Příští týden to bude po tisící prvé.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.