998. schůzka: Předčasné jásání nad odepsaným arcivévodou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Ferdinand d´Este na lovu tygra v Rádžastánu v roce 1892

František Ferdinand d´Este vojákoval, jak jsme se o tom už přesvědčili, v teplíčku, a aby přitom nenastydl, ještě se přikrýval protekcemi. Na to byl kabrňák. Nicméně stav jeho dýchacího ústrojí, jež ho zrazovalo odjakživa, se v dospělosti nezlepšil, naopak.

Trpěl suchým bodavým kašlem, občas takřka nesnesitelnými bolestmi na prsou. Začal hubnout, propadlé tváře nedávno takřka stokilového chlapa teď kdekoho zarážely. Při známé anamnéze (matka přece zemřela v osmadvaceti letech na tbc) se to lékařům zdálo jasné. Jenže pokusy stanovit jasnou diagnózu dlouho selhávaly. Lékaři trvali na léčení – zatím marně, o to však důrazněji – i na tom, aby přestal kouřit. Pak mu jeden doporučil: Žádný Davos! Nejlepší by byla velká cesta. Třeba kolem světa. Mořský vzduch umí dělat zázraky. To ho nadchlo. Pojede! A pojme léčebnou túru jako vědeckou expedici.

O čemž jsme si už povídali minule. A taky jsme si řekli, že mu ta cesta zdravotně moc nepomohla. A tak tedy František Ferdinand zase zkoušel lázně. Tedy: párkrát do nich zajel, do Merana, do sv. Mořice i jinam… ale nevydržel tam dostatečně dlouho. Neměl stání. Taková nárazová léčba byla k ničemu. Až pak přišla ta zlá zpráva. Jeho nově angažovaný osobní lékař, mladý doktor Victor Eisenmenger objevil v arcivévodově sputu (což je hlen) nespočet tuberkulózních bacilů. Na pravém plicním hrotu zjistil vážné změny, levý byl napadený. Právě v čase, kdy arcivévoda konečně nalezl osobní štěstí (poprvé se vážně zamiloval) mu byla vlastně předpovězena rychlá smrt. Léčba souchotin byla pořád losováním s padesátiprocentní nadějí.

800px-Eisenmenger.jpg

„Budete–li na slovo poslouchat, přežijete!“ František Ferdinand svému mladému doktorovi sice příliš nevěřil, ale poslechl ho. Ten ho osobně po všech plicních sanatoriích a klimatických lázních provázel. Hraběnka Žofie Chotková (tak se jmenovala osudová láska Františka Ferdinanda) byla též po jeho boku. Avšak zřídkakdy osobně, leč svým duchem, svými city byla s ním; když nemohla být fyzicky s ním, tak aspoň bezpočtem listů. Ta hra o život následníka trůnu začala v červenci roku 1895 a proměnila se v růženec léčebných pobytů. Tyroly, Jadran, několik měsíců v Egyptě (snad byly rozhodující). Potom Středomoří, Švýcarsko, Alpy a tak dále. Léčba a rekonvalescence trvaly přes dva roky. Teprve v dubnu 1898 byl oficiálně uznán za vyléčeného. Stal se poloviční zázrak. A jeho Žofie na něm bezpochyby měla poloviční podíl. Stala se pro něho ženou, jaká se neopouští.

Od jara roku 1898 František Ferdinand byl a fyzicky se cítil prakticky stoprocentně zdráv. Jestli v průběhu nemoci zhubl na 67 kilogramů, měl teď zase svých 95 kil. Jeho srdce zažívalo plné štěstí, věděl ovšem, že o vyvolenou ženu bude muset svést ještě tvrdý zápas. Zato rozum a duše arcivévody Františka Ferdinanda byly vážně, tentokrát už nenapravitelně zraněny. Jeho dlouhá indispozice povzbudila nepřátele, kterých neměl nikdy málo, aby v době nepřítomnosti, kdy se nemohl bránit, se na něho vrhli jako smečka hyen. Přední maďarský list například zveřejnil: „Onemocnění arcivévody, jenž se má stát v budoucnu uherským králem, nemůže v Uhrách vzbudit soucit, protože nemocný je zapřisáhlým nepřítelem národa.“ V tisku se (k jeho nepředstavitelnému vzteku) objevily články, které ho tupily, a škodolibě oznamovaly, že je odrovnán: „Lze považovat za málo pravděpodobné, že se následník trůnu uzdraví.“ Ministr zahraniční Goluchowski, muž, jehož měl František svým způsobem rád, dokonce žádal císaře, aby za daných okolností zavčas jmenoval svým nástupcem místo Františka Ferdinanda jeho bratra Ottu. (Poněkud zhýralého bratra, jak bylo známo tehdy a jest nám povědomé i dnes - vyčkejte, však my si ho za chvilku tak trochu podáme.) V poznání, kolik lidí se páslo na jeho bezmoci, kolik z nich si přálo jeho brzký konec, shledával potvrzení své hořké život skepse. „Lidi jsou, jak vidno, vesměs bestie!“ Ale jeho čas přijde. „Můj čas přijde!“ Nezapomínal. Na některé věci měl přímo sloní paměť.

Agenor Goluchowski na snímku z přelomu století

Pozastavme se aspoň na pár minut u Františkova mladšího bratra, toho „zhýralého“ Otty. Přívlastek „zhýralý“ mu daly až dějiny. Za jeho života mu tak nikdo neříkal. Tenkrát to byl pro všechny prostě Krásný Otto. O 16 měsíců mladší bratr Františka Ferdinanda. Veselý, šikovný, temperamentní, takového jsme ho poznali coby kluka, leč s postupujícím věkem čím dál nezvedenější chlapík. Od malička oslňoval svou fyziognomií. Prostě okouzloval svým půvabem (lze–li tuto charakteristiku na mužského použít). „Vyrostl v nejkrásnějšího Habsburka, který kdy přišel na svět,“ říkalo se o něm. Byl mužný, a chlapecký zároveň, blonďatý, štíhlý, vysoký. Ženy před jeho krásou kolabovaly a on si na dostupnost jejich srdcí i těl zvykl ještě snadněji než o sedm let starší korunní princ Rudolf. (S ním po jistý čas tvořil exkluzivní dobyvatelský pár.)

Otto byl všestranně disponovaný, výborný kreslíř, vtipný karikaturista, zdatný truhlář, soustružník a také vinař. Avšak byl ještě línější než průměr habsburských arcivévodů. Určili mu vojenskou dráhu – z patnáctiletého poručíka to formálně dotáhl na generálního inspektora jezdectva a generála. Na vojně (které se ovšem věnoval jen naoko) mu však hověla jediná stránka. Snadno si domyslet jaká. Mezi mladými důstojníky, vesměs šlechtici, nacházel všeho schopné kumpány, s nimiž bohatýrsky popíjel, prožíval milostná dobrodružství a tropil výtržnosti. Legendární se stala jeho exhibice v hotelu Sacher, kde, ke všeobecnému zděšení hostů, pobíhal nahatý, pouze opásaný šavlí a s řádem Zlatého rouna na krku. (To musela být pěkná podívaná. Najmě pro dámy, myslím.)

Arcivévoda Ota František Rakouský

Ještě větší pobouření způsobil, když s opilými kumpány na koních zastavili pohřební průvod a pak z legrace přeskakovali na koních smuteční povoz s rakví. (Takový funus parkúr.) Z pitek, avantýr a výtržností se skládal jeho život. Eskapády „papeže zlaté mládeže“ (jak se mu taky říkalo) se dokonce staly předmětem parlamentní interpelace, za což se pak příslušnému iniciativními poslanci odvděčili Ottovi kumpáni tím, že ho do krve ztloukli. V pouhých jedenadvaceti letech se arcivévoda oženil s přezbožnou a mravnou saskou princeznou Marií Josefou, jíž pak připravil deset let očistce na zemi. Nebyl však pořád při plné síle, ta mu ubývala. Někdy kolem roku 1900 Otto onemocněl. A nebylo divu nač. Tvrdilo se, že na zánět hrtanu, pak mu ale choroba rozežrala nos, musel nosit kaučukovou protézu, ztratil hlas, na konci i soudnost a svéprávnost. Zemřel v jedenačtyřiceti letech v izolaci své vídeňské vily, kde mu trpělivě poskytovaly veškerou péči dvě ženy. Ta první, to byla poslední jeho milenka, herečka, obětavá Louisa Robinsonová, ta druhá (stejně nezištná) jeho nevlastní matka Marie Terezie. Arcivévodova manželka Marie Josefa (které se Otto vysmíval a přezdíval jí do jeptišek) dožila svůj nešťastný osud v tichosti v naprostém ústraní. Kromě nezjistitelného počtu levobočků zůstali po Ottovi dva synové.

Logo

Zatímco mladší Maxmilián vystudoval práva a nenápadně se věnoval svému oboru, prvorozený Karel se po smrti Františka Josefa stal jako Karel I. posledním císařem habsburského impéria. A také posledním českým králem. Jak praví náhrobní kámen v Monte na ostrově Madeiře, kde zemřel, byl to – v tomto pořadí: „Caesar Austriae. Rex Bohemiae. Rex Ungariae.“ Neboli: „Císař rakouský, král český, král uherský.“ Maďarský titul až za tím českým. Když to na té Madeiře u jeho hrobu v Monte čte Maďar národovec, musí mít i dnes v sobě jakési vnitřní pnutí.

Ale vraťme se teď na chvíli do Prahy a zároveň asi o deset let proti času zpět. V české metropoli, kde František Ferdinand prožil pouhý jeden rok, se totiž odehrály dvě události, jež podstatně ovlivnily arcivévodův osud. Tak tedy nejdřív ta první událost. Na sklonku roku 1888 se major d´Este zabydlel na Pražském hradě, aby se vzápětí ujal nového pověření – velení jednoho ze čtyř praporů zdejšího stého druhého pěšího pluku. Čtrnáct dnů na to (18. prosince) oslavil 25. narozeniny. Svoje půlkulaté životní jubileum pojal jako příležitost seznámit se s honorací města. Ještě se ani nestihl na Hradčanech řádně zabydlet a ozval se bratránek, o pět let starší korunní princ Rudolf. Oznamoval, že koncem ledna přijede zkontrolovat, jak si František na nové štaci vychutnává vojnu jako řemen. Ale nestalo se. Už nepřijel. My všichni víme proč. Z telegramu, doručeného 30. ledna 1889 arcivévoda, zkoprnělý hrůzou vyrozuměl, že princ už nepřijede nikdy. Ještě téhož dne večer sedl d´Este na vlak a spěchal do Vídně. Musel pokondolovat, zjistit, co strašného se to vlastně v Mayerlingu stalo, a také (a možná především) být na místě, v centru dění.

Korunní princ Rudolf

Sebevraždou nešťastného Rudolfa se přece otevřel problém. Nástupnický. Podle rodinných statut i pragmatické sankce se za vzniklých okolností stával novým pretendentem trůnu Františkův otec – nejstarší z arcivévodů v přímé linii Karel Ludvík. Protože však byl o pouhé tři roky mladší, než jeho bratr císař, a protože navíc absolutně postrádal vladařské dispozice, zdálo se být zřejmé, že se buď hned, nebo v budoucnu, v aktuálně vzniklé situaci, zřekne nástupnictví v synův prospěch. Cesta k trůnu se tedy zcela nečekaně otevřela před arcivévodou Františkem Ferdinandem. Právě tato úvaha asi byla hlavním důvodem Františkova chvatu. Doufal tehdy, že se panovník v naznačeném smyslu vzápětí jasně vyjádří. Neudělal to však. A budiž řečeno rovnou, že oficiálně, formálně, zůstala otázka následnictví otevřena dalších osm let, až do roku 1897. Nicméně od smrti korunního prince Rudolfa byl za budoucího císaře všeobecně a celkem logicky pokládán mladý František Ferdinand.

Rudolfovo tělo je převáženo do Vídně

Ale abychom nezamluvili tu druhou kruciální pražskou událost, jež se arcivévodovi u nás přihodila… František Ferdinand zde potkal osudovou ženu. Lásku, která mu potom vydržela po celý život. A notně mu jej zkomplikovala, dodejme jedním dechem. Její jméno tu už padlo, ale teď si je můžeme zvýraznit. Žofie Chotková. Ti dva se poznali nejspíš hned při Františkově prvním pobytu v Praze – tedy v roce 1889. Stýkal se tu s místní smetánkou. Znal se s její starší sestrou, hraběnkou Marií Thunovou, a tak musel spatřit i Žofii. Byla štíhlounká, měla krásné hnědé očí a bohaté kaštanové vlasy. Nutno dát za pravdu těmto slovům, neboť i z černobílé fotografie na nás její půvab silně zapůsobil. Pokud se seznámili už tenkrát (a je to velmi pravděpodobné), tak to mezi nimi ještě nezajiskřilo. Láska na první, druhý či třetí pohled se počala rozvíjet nejspíš až od září 1894. Protančili spolu večírek v malostranském místodržitelském paláci. On, hodností už generálmajor, tenkrát velel „osmatřicátníkům,“ pěší brigádě v Českých Budějovicích. Před rokem se vrátil z cesty kolem světa. Jak dobře víme, měl potíže s plícemi – zanedlouho mu najdou pokročilou tuberkulózu.

Logo

Když už jsme u těch černých ovcí habsburského rodu – krasavce Ottu jsme už probrali (spíše proprali), tak nesmíme zapomenout na Ottova (a samozřejmě i Františkova) strýčka. A tím byl Ludvík Viktor. Protože už sotva budeme mít jindy příležitost, využijme tuhletu: Svou neschopností věnovat se čemukoli užitečnému (i svým problematickým chováním) dělal arcivévoda Ludvík Viktor Habsburkům jen ostudu. Byl nehezký, zženštilý, líný, zlomyslný, intrikánský, nepřizpůsobivý. Nezabýval se ničím než pomlouváním a donášením a skandalizováním druhých, přičemž každý cizí malér mu působil potěšení. „Má jazyk jako jedovatý had, jako zmije,“ to o něm prohlásila kněžna Fuggerová. Byl to navíc homosexuál a transvestita v době, kdy se něco takového absolutně netolerovalo. Bavilo ho převlékání do ženských šatů a osahávání mladíků. Obtěžoval i své pobočníky, a vášnivě rád chodil do veřejných lázní, kde způsoboval skandály. Jednou dostal za vlezlost pár facek od svého favorita, jakéhosi operního pěvce. A jindy zase svému kočímu uprostřed aleje v Prátru přikázal, aby okamžitě zastavil, protože uviděl nějakého mladíka, který se spontánně zalíbil. Vyskočil z kočáru a překvapenému muži předložil jednoznačnou nabídku. Ten nevěděl, koho má před sebou, arcivévoda od něj dostal několik políčků.

Logo

Poté, co o přestřelkách Bubiho (měl i přezdívku Luzivuzi) začala mluvit celá Vídeň, dal ho bratr císař internovat na zámku Klessheimu u Salcburku. Tam bylo koupaliště, na které byli mladí důstojníci zváni, aby se osvěžili po tenisovém turnaji. V kabinkách nenašli žádné plavky a tak se museli ukazovat stejně jako domácí pán, jak je Pánbůh stvořil. Tady se Luzivuzi projevil jako milovník ženského oblečení a krásných umění, navíc dostal pobočníka, který sdílel jeho sklony.

„Za pobočníka bychom mu měli dát balerínu; pak by se nemohlo nic stát,“ žertoval o něm už dřív František Josef. Na sklonku života se Bubiho mozek zatemnil a on musel být pod kuratelou. Žil takto ještě čtyři roky, než v roce 1919 zemřel.

Tak jsme si probrali párek habsburských výtečníků i slušných ratolestí habsburského stromu, a příště se budeme zase věnovat Františku Ferdinandovi. A jak vyplývá z logiky věci – i jeho Žofii.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související