991. schůzka: Marnotratník Dvořák

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Socha Antonína Dvořáka v Praze

Jak jest zřejmo, vidíme vás opět skloněné nad článkem o Toulkách českou historií, se kterými, jsouce čtenáři, potažmo posluchači tohoto seriálu, v jistou denní dobu a v den, kdy Týdeník Rozhlas vychází, dozajista napevno počítáte.

Po takové štrapáci naší historií jsme stanuli na pár dílů v blízkosti hudebního génia nikoli jen českého, nikoli jen evropského, nýbrž světového, Antonína Dvořáka, abychom dali na chvilku spočinout znaveným údům, jakož i duším svým, a nechali ty velké, ty zásadní události, nechť se řítí kolem, ostatně co se stalo v minulosti, to už stejně nemůžeme zmeškat – to, co prošviháváme, to se vždycky děje v přítomnosti.

Moravské dvojzpěvy se staly vstupní bránou (nebo alespoň brankou) k příštímu světovému věhlasu Dvořákova jména a novodobé české hudby vůbec. Fritz Simrock se rozhodl obchodně využít překvapivého Dvořákova úspěchu a hned u něho objednal variace na obdobné téma – Slovanské tance. Těmi se pak skladatel ocitl rovnýma nohama v síni slávy. Ale než se tak stalo... Zatím šlo prakticky všecko jako po másle. Povzbuzen ohlasem Dvojzpěvů napsal Dvořák jejich další dva cykly, tentokrát pro ženské hlasy. Na vázal dvanácti Večerními písněmi na slova Vítězslava Hálka. Dvořák nebyl jediný, koho ta křehká Hálkova sbírka zlákala. Zhudebnili ji Karel Bendl, Bedřich Smetana i Zdeněk Fibich.

Titulní strana tištěné partitury Slovanských tanců vydané Simrockem

Dvořák zažil premiéru své opery Vanda v Prozatímním divadle. Byla – jakás takás. Zkomponoval několik klavírních věcí pro přítele, bravurního technika Karla Slavkovského, především g moll koncert. Nemá asi smysl zaznamenat nyní víc než značně omezený výběr z Dvořákovy tvorby... vlastně pouhý zlomeček toho, co fakticky vytvořil. Ani nějaké období, kdy tvořil. On psal totiž něco pořád. Alespoň však nějaké období, kdy se zaměřoval více na určitý žánr, třeba písně, komorní nástroje... nebo na některý z nástrojů. Když to vezmeme od doby, v níž jsme se zrovna pozastavili, tedy od poloviny 70. let do jejich konce. Psal hodně, rád a často pro klavír. V tom období vytvořil nejméně 10 děl, mezi nimi technicky superobtížný klavírní g moll koncert, dále slavné Dumky, cyklus Siluet... Ba i ty Slovanské tance napsal zprvu pro čtyřruční klavír (vzápětí je ovšem začal instrumentovat). Snad to bylo tím, že nakladatel Simrock na něm chtěl především „malé věci“, snadno prodatelné. A také tím, že našel výtečného interpreta v osobě Karla Slavkovského. V této souvislosti se nabízí otázka, a já se jí nevyhnu – jaký asi mohl být sám Dvořák klavírista, když fakticky neprošel žádnou náročnější pianistickou přípravou. On byl spíš výtečným klavíristou takzvaného kapelnického typu, což znamená, že uměl cokoli okamžitě zahrát z listu nebo z partitury, nicméně virtuózní technika mu prý chyběla. Na druhé straně je známo, že měl odvahu některé své technicky nesnadné věci, například Trio f moll, hrát i veřejně. Měli bychom rozumět, když víme, že i vůči interpretům svých skladeb býval nesmlouvavě přísný. Při známé Dvořákově sebekritičnosti nelze udělat jiný závěr, než že zřejmě hrál opravdu dobře, a to i technicky – sám by přece nekvalitním přednesem vlastní tvorbu před publikem neznehodnocoval.

„Mrzutě jsem seděl jednoho dne zahrabán v kupě hudebních novinek, oko i duch můj zápasily již s mdlobou pod dojmem prázdné, lhostejné, zkrátka bezvýznamné hudby... když tu náhle dvě díla od neznámého mi dosud skladatele zaujala veškerou mou pozornost: Slovanské tance pro klavír na čtyři ruce a Moravské písně, třináct dvojzpěvů pro doprán a alt od Antonína Dvořáka. Zde jest konečně opět jednou celý talent, a sice talent zcela přirozený. Považuji Slovanské tance za dílo, jež právě tak slavně půjde celým světem jako Uherské tance Brahmsovy. Božská prozřetelnost proudí touto hudbou, proto jest zcela populární. Ani stopy po strojenosti a nucenosti. Ihned by se k nim dala napsat partitura, tak působivě a barevně jest vše posazeno. Jako vždy při velkých talentech jest humor v Dvořákově hudbě hojně zastoupen. Dvořák píše tak veselé basy, že se řádnému hudebníkovi směje srdce v těle. Dvojzpěvy na velmi pěkné texty lidové vynikají též rozkošnou svěžestí. Když jsem je pročítal, bylo mi kolem srdce, jako bych viděl krásné dívky, házející po sobě vonnými květy. Jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádati jako o jaru. Kdo na veřejné cestě najde nějaký skvost, je povinen nález oznámiti. Žádám, aby se na tuto informaci pohlíželo z tohoto hlediska.“

Jan Vilímek: Klavírista Karel Slavkovský

Tento článek napsal slavný dobový kritik Němec Louis Ehlert do německého Nationalzeitungu. Vzápětí pak putoval dopis, věru krásný dopis dr. Ehlerta Antonínu Dvořákovi, z něhož ocitujme alespoň důležitou informaci: „Vážený pane, věděl jsem dobře, že Vám svým článečkem způsobím radost a prokáži službu. V Berlíně vyvolala moje zpráva skutečný útok na obchody a hudebninami, a Vám (říkám to bez přehánění) udělala za den jméno. Dej nebe, aby vysoké mínění, jež mám o Vašem talentu, plně se potvrdilo. Máte-li svůj obraz, pošlete mi jej. Člověk rád ví, jak vyhlíží kdosi, o něhož se zajímá.“ Tu fotografii Dvořák panu doktorovi dozajista poslal. Po světě se nachází pár desítek jeho podobizen, vždy vlastnoručně podepsaných. Na některých se vyskytuje i Dvořákovic rodina, stále více se rozrůstající. K čerstvým přírůstkům patřila Růženka. Manželé Dvořákovi zas jednou zažívali plné štěstí.

Německý skladatel a hudební kritik Louis Ehlert

Černovlasá, okatá, od počátku usměvavá holčička měla být útěchou za Josefku, která se narodila rok předtím, v září 1875, po těžkém dvoudenním porodu. Sama paní Anna ji tehdy nazvala Josefina podle své sestry (a někdejší neopětované lásky manželovy). Leč Josefina nezůstala na světě déle, než na něj přicházela – pouhé dva dny. Otec Dvořák přijal tehdy ránu osudu s hlubokým žalem, ale i s pokorou. V Růžence získal malý Otík (Otakar) konečně sestřičku, přenechal jí na spaní svůj košík, zatímco pro rodiče byl balzámem na nezhojenou jizvu v duši. To ještě zdaleka nemohli tušit...­

„Začátkem roku 1877, přesvědčen, že komponováním se už přece jen uživí (ostatně získal znovu stipendium), odešel Dvořák z varhanického místa u svatého Vojtěcha. S vervou se pustil do páté opery. Libreto Josefa Veselého nabízelo příběh na půl cesty mezi Figarovou svatbou a Prodanou nevěstou.“ Když pak Šelmu sedláka, jak se ta nová opera jmenovala, úspěšně uvedli, napsal Jan Neruda: „Je to opera vpravdě národní, ryze česká, jako opery Smetanovy.“

Divadelní cedule k premiéře opery Šelma sedlák (27. ledna 1878)

Měla úspěch, líbila se. Básník a současně divadelní kritik Jan Neruda o jejím autorovi napsal: „Neznám Dvořáka osobně, jaký je, ale myslím si ho jako pravého muzikanta. Tedy jako poetu vzduchu, jak se muzikantům říká, který se pramálo o to stará, co se děje tam dole na zemi, hluboko pod ním. Vytýká se mu, že prý má ještě příliš mnoho fantazie a málo flegmatu. Také prý je velmi ctižádostivý. Bravo! obejmul bych ho za to! A že prý konečně pracuje až příliš mnoho. Vytýkejme oceánu, že má příliš mnoho vln! Jednou žil jakýs muzikant a ten se jmenoval Beethoven. Ten prý tohoto napsal také mnoho, velmi mnoho. A když už ležel na smrtelném loži, pravil s povzdechem: Je mně, jako bych byl teprve na počátku.« Ať je Dvořákovi také pořád, jako by byl teprve na počátku!“

Ještě v létě se Dvořák vydal k Neffům do Lipníka nad Bečvou, pak na toulavou dovolenou s dvaadvacetiletým Leošem Janáčkem po jižních Čechách a divočinou Šumavy. Náhle však veškerá pohoda zhasla. Už podruhé udeřil blesk z čistého nebe. Začátkem srpna bez jakéhokoli varování umřela – necelé dva roky po Josefince – ani ne roční Růženka. A co horšího – v září (čili pouhý měsíc nato) sjel ďábelský blesk znovu, potřetí, do téhož místa. „Odehrálo se něco naprosto nevysvětlitelného. Malý Otakárek v nestřeženém okamžiku – snad při hře s panákem – shodil z poličky sirky, jež spadly do mléka. Prudce jedovaté sirné hlavičky se rozpustily. O něco později se nešťastný chlapeček trochu napil...“ O té strašné rodinné tragédii, kdy manželé Dvořákovi během několika týdnů ztratili – a to proboha, po Josefce! – další dvě milované děti – o tom se nesmělo v rodině mluvit. Přesto se z vydrancovaného nitra zoufalého otce, tentokrát naprosto nerozumějícího Boží vůli, jíž vždy tolik důvěřoval, začala po čase linout, ba drát se na povrch úžasná hudba.

Mladý Leoš Janáček (kolem 1882)

Stabat mater dolorosa,
iuxta crucem lacrimosa.
Slova prastarého církevně-liturgického hymnu z 13. století. Zhudebnili jej už Palestrina, Pergolesi, Haydn, Schubert, Liszt, Verdi a další.
Stála matka bolestná
v slzách pod křížem.

Posloužila Antonínu Dvořákovi k nejhlubší výpovědi o stavu vlastní duše. Nejenom vlastní. O stavu lidské duše vůbec. O rozervaném srdci, o té svírající tísni, sedící u srdce, ale také o nezmírající naději. „Matka, stojící pod křížem, na který přibili tělo jejího syna, se skladateli proměnila v symbol lidského údělu. Ano, pravda, ten hymnus začal načrtávat už poté, co jej opustila Josefinka. Ale až nyní ho jak v horečce napsal do poslední velebné kadence. I nejkrutější bolest se mu přetavovala v tóny.“ Dvořákova Stabat mater se napříště promění v ohromující výpověď o člověku. Kdekoli tu temnou hudbu stoupající pomalu k výšinám a jasu lidé uslyší, zaslzí dojetím. Stabat mater se zařadí k nejpůsobivějším skvostům, jaké kdy z Božího pokynu (a přitom v pocitu prokletí) zapsal. Na stole mu vršily partitury jedna přes druhou. Kdyby mu Anna občas nepoklidila, zastínil by brzy obraz »papá Beethovena«, jenž mu ze zdi shlížel do pera, přesněji do brku, jak hravě komponuje. Aniž snad dřel, aniž nad party sedával dnem i nocí, chrlil teď Dvořák skladby v souvislém toku, takřka bez časových rezerv, v božském tvůrčím vzmachu. Rokem 1878 započalo Dvořákovo nejplodnější tříletí vůbec, ono slovanské období, co do počtu vzniklých děl už pak nikdy nepřekonané. Jako by v jeho nitru cosi zlomilo. Že by se pokusil udělat za minulostí tlustou čáru? I to je možné – vyrovnal se s ranami osudu. Vždyť mu nevyzpytatelný Bůh vzal naprosto z nečitelných důvodů během dvou let tři děti... Kriste, byla to celá rodina! Pokud měl vůbec dál žít, potřeboval se s hrozným údělem smířit a vyrovnat. Po Stabat mater, velké citové zpovědi, se proto plně ponořil do práce. Předtím však podnikl s Annou ještě jedno praktické opatření. Opustil s paní Annou ten strašný byt, kde se vše odehrálo. Oběma tam každá maličkost připomínala... ne!

Titulní strana Dvořákovy partitury Stabat mater

Na podzim 1877 se Dvořákovi přestěhovali (spíše utekli) na trochu lepší adresu, do zmíněného už zadního traktu domu číslo 10 v Žitné ulici, pád bloků od dosavadního bydliště Na Rybníčku. V činžáku U Pěšiců, obývaném asi čtyřiceti rodinami a plném hluku, zůstanou sice bydlet už trvale, nicméně si v rámci složitě strukturované budovy ještě dvakrát vymění byt. Nejprve se z tmavého průjezdního traktu přemístí do druhého patra přední části domu. A po několika letech si na témže patře prohodí bydlení s matkou Anny, starou paní Klotildou Čermákovou, s cílem získat větší za menší. Tam už rodina skladatele, posléze osmičlenná, zůstane trvale.

V červnu roku 1878 se narodilo manželům Dvořákovým čtvrté dítě, dcera Otilie, a měla se k světu. Jak by se za této situace nepracovalo Dvořákovi lehce! Složil tři Slovanské rapsodie, a ty se šířily Evropou pomocí berlínského Simrocka, i mimo hranice rakousko-uherské říše. A také dvojzpěvy znějí ve francouzské Nice, na různých místech Anglie, a poprvé i v New Yorku. Přibývají další opusová čísla, hrnou se nabídky různých nakladatelství. Dvořák sype z rohu hojnosti. Dodělává sbory z Kytice národních písní slovanských, navazuje dechovou Serenádou d moll, následuje osm Slovanských tanců (během léta je všechny instrumentuje pro orchestr). Smyčcový sextet. Tři novořecké básně. Suita Maličkosti neboli Bagately. Už desátý kvartet zvaný Slovanský. Česká suita. Další houslový koncert. Rozkošné Valčíky. Cikánské melodie na Heydukovy verše, mezi nimi i jeho další „hit“, píseň Když mne stará matka). A pouští se do nové opery, se kterou se velmi natrápí, do Dimitrije. Nemá to cenu všechny vypočítávat. Ten výčet není ani úplný, ani přesný. Někde je totiž znám jen začátek, jinde zase konce kompozice, v řazení opusů panuje zmatek. A pak, hudba podávaná slovem, byt v Toulkách dokážeme to slovo semtam podmalovat hudbou, ale jinak to moc nezní. Chtěli jsme jenom naznačit tu horu vykonané práce, tu záplavu tónů, tu potopu melodií, prýštících z jediné hlavy a zaznamenávaných jedinou rukou.

Logo

Přitom to byla hudba bez výjimky kvalitní. Jen závistivci občas špitli, že se Dvořák pokouší co nejvíc podojit svůj úspěch. A Brahms se při všem obdivu přece jen neubránil dvořákovskou lokomotivu maličko přibrzďovat: „Obírat se Vašimi věcmi mi působí radost. Dal bych však také mnoho za to, kdybych s Vámi mohl mluvit o jednotlivostech. Píšete totiž poněkud chvatně. Doplníte-li však ono množství scházejících křížků, béček a odrážek, pak snad pohlédnete sem tam i na noty samy, na vedení hlasů a tak dále trošku ostřeji.“ Brahms je o devět let starší, jeho hudební výchova je mnohem systematičtější a hlubší než jak tomu mohlo být u chudého Dvořáka. Nešlo však o postavení učitel-žák. Vždyť do chvíle, kdy Brahms přichází se svou první symfonií, zkomponoval už Dvořák čtyři.

Vše od Moravských dvojzpěvů až po třeba po symfonie svým okamžitým masovým ohlasem hudební odborníky vyloženě zaskočily. Vždyť skladatelský nýmand, známý doposud jen v zapadlých Čechách, přišel s něčím, co bychom dnes označili za bestseller. Zázrak tkvěl v tom, že v měšťanských salonech, plných hlubokomyslného dusna, novoromanticky a pseudofilosofických idejí, Dvořák otevřel okna, aby je provětral muzikantsky bezprostřední, šťavnatou hudbou na lidovou notu. Kdekdo tenkrát sice po inspiraci folklorem (pravda, učeně a teoreticky) volal, nikdo však dosud ony zasuté poklady kultury venkova nezvedl ze země tak tvořivým způsobem jako Dvořák.

Logo

Podruhé a s ještě větším zdarem učiní totéž se svými dvěma řadami Slovanských tanců. Vydobude si slávu, také však (a to k neprospěchu svého jména) jisté trvalé zařazení. Kritika z něho udělá „skladatele venkova“, sedláka, ruralistu, bude o něm psát jako o samorostlém, přírodním, nereflektivním talentu. Za všemi těmi přívlastky bude čouhat nevyjádřená pomlouvačná charakteristika „českého primitiva“. Rozumbradové budou hledat v Dvořákovi „naturščika“, i tam kde byl navýsost duchovní a intelektuální – v jeho symfoniích, kantátách a oratoriích. Tak, tak... přijde čas a všechno mu to spočítá znovu a z třídních pozic profesor Zdeněk Nejedlý a jeho kompradoři. Ale to už bude patřit Antonín Dvořák mezi nesmrtelné, zatímco „věčný“ Zdeněk Nejedlý, jeho úhlavní kritik, zmizí se svou smrtí v propadlišti dějin.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související