990. schůzka: S moravskými písničkami díra do světa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kroje, dílo Zdeňky Vaňkátové Chalupové

„Když byl Dvořák teprve na začátku své kariéry, přivedl nám jednou náš známý, tehdy na slovo braný hudebník Kaván, Dvořáka domů, chtěje mladého talentovaného hudebníka, jak řekl, doporučiti za svého zástupce u vyučování ve hře na klavír v naší rodině. Strávili jsme pak mnohý pěkný večer při domácí hudební zábavě. Zejména dvojzpěvy nás bavily, jež Dvořák ochotně doprovázel. Jen omezenost výběru nás trápila.“

Takto vzpomíná Marie Neffová na Dvořákův příchod do rodiny Jana Neffa, pražského velkoobchodníka, vlastence, v jehož saloně se stýkali nejrůznější kumštýři. Později ztvárnil tuto epizodu ve své pentalogii Sňatky z rozumu, v knize Císařské fialky, spisovatel Vladimír Neff. „Maje na paměti, jak nedobře svého času pochodil, když se odvážil poradit Antonínu Dvořákovi, aby ke své tak řečené Tragické ouvertuře přikomponoval celou operu na způsob oper páně Smetanových, Jan Born dlouho váhal, než pověděl nedůtklivému muzikantovi o této své starosti; ale jednou navečer, když Dvořák byl obzvláště dobře naložen (bylo to v době, když dopisoval partituru Tvrdých palic a kdy mu ministerstvo kultu a vyučování udělilo stipendium čtyři sta zlatých) – tehdy Born sebral odvahu a řekl, není–li to po pravdě bědné, že tu, pěstujíce hudbu, pořád jen německé písně prozpěvujeme, dueta Schubertova a Mendelssohnova.“ Dvořák zafuněl širokým nosem a podíval se na Borna daleka od sebe posazenýma očima s přísnou jakousi podezíravostí. Zdálo se chvíli, že bude zle, ale nebylo zle. „Já - víme... mě už ten Mendelssohn taky omrzel, ale kde vzít česká dueta a nekrást?“

Nato Hana Bornová (ve skutečnosti Marie Neffová): „Pamatuje–li se mistr, jak jí před časem zkoušel hlas a jak jí řekl, že bude–li moc a moc pilná, dovolí jí za pár měsíců, aby zazpívala Šla Nanynka zelí? Nuže – proč nezpívat Šla Nanynka do zelí? Nejsou–li po vlastech českých a moravských rozptýleny tisíce lidových písniček, po nichž stačí sáhnout a upravit je pro klavír a dva hlasy, aby zazářily v spanilé své kráse?“ Takto hovořila, a Born, který vždy cítil před mohutnou muzikantovou osobností nepřemožitelnou tíseň, obdivoval se jí, jak taktně dovede Dvořákovi přednést jeho Bornovy, myšlenky, aniž ho pohněvala; povědět mu to já, pomyslil si, hned by se rozčepejřil, on že mně nemluví do mé juchty a do mých Císařských fialek a ať mu tedy nemluvíme do jeho hudby.

Jan Neff (1892)

„Za pokus by to stálo. Vyhledejte si pěkné texty a já se podívám, co by se dalo dělat.“ A otočiv se ke klavíru, sáhl do kláves mocnýma rukama. „Naše vychovatelka, slečna Blažková, došla k Náprstkovům, vypůjčila si Sušilovu sbírku, vybrala dle svého vkusu asi 15 písní a Dvořák slíbil, že k nim napíše druhý hlas a průvod.“ Tedy doprovod. „Za několik dnů si však věc rozmyslel: „Já to dělat nebudu. Slova jsou pěkná, aby abych k tomuhle dělal druhé hlasy, to ne. Chcete–li, napíšu k tomu svou vlastní muziku." A zakrátko přinesl k Bornovům–Neffovům partituru nejprve tři, a po přestávce pak ještě dvanácti Moravských dvojzpěvů.

Takto zachytil ve své pentalogii Sňatky z rozumu (v díle Císařské fialky) spisovatel Vladimír Neff a ve svých vzpomínkách Marie Neffová vznik prvního velkého díla, jímž udělal Antonín Dvořák díru do světa. Pravda, „Neffy“ přejmenoval pro románové potřeby na „Borny,“ ale jinak všechny reálie odpovídaly. Antonín Dvořák v té době docházel už dva roky do vlastenecké rodiny Neffů – učil v ní jednak hrát děti na klavír, jednak doprovázel rodiče, horlivé to členy sboru Hlahol, při zpěvu. Jan Neff, Moravan z Lipníka nad Bečvou, majitele největšího obchodního domu v Praze, byl společenský člověk, každou chvíli pořádající dýchánky, při nichž se probírala politika, dění v zemi, tahanice mlado– a staročechů, také se však hodně zpívalo. Právě u Neffů začalo celoživotní přátelství dvojice Dvořák–Janáček poté,,co druhý ze jmenovaných přišel studovat tutéž „plesnivou“ varhanickou školu, kterou předtím absolvoval první. A u Neffů se odehrála i drobná, skoro banální epizoda, která však měla posléze rozhodující význam v Dvořákově dalším uměleckém osudu.

První výbor spolku Hlahol v roce 1862

„Náruživým muzikantům, manželům Neffovým, se už zajídalo zpívat pořád dokola německý písňový repertoár jen proto, že český a moravský nebyl v notové podobě takřka k dispozici. A tak pan Neff (alias pan Born) jednoho dne (to už se psal roku 1875 a Dvořák měl za sebou Kristova léta) vtiskl skladateli do ruky Sušilovu sbírku Moravských národních písní, kde označil spolu se svou ženou asi patnáct v rodině nejoblíbenějších, s prosbou, aby přítel k nápěvům připsal druhé hlasy. Pro soprán a tenor. Prostě pro ženu a pro něj. Prosil by i klavírní doprovod.“

Jednodušší úkol nemohl Dvořákovi zadat (zdá se nám na první pohled a poslech). Jelikož měl spíše nevrlý a zachmuřený Dvořák výjimečně dobrou náladu, dobrosrdečně na ten návrh kývl. Přesně tak, jak Vladimír Neff ve svém románu popisuje – jenom jakmile toho „Fandu Sušilů“ doma přehlédl, začal se ošívat. Jakými byly ty jeho „ošívky“ podpírány argumenty? Když vyhoví, tak ty prostinské lidovky zmrzačí. Bude to, jako kdyby prostě moravské děvčice, co popěvky halekají na poli či na otavách, vstoupily do měšťanského salonu našminkované. „Druhé hlasy k nápěvům připisovat nebudu!“ proohlásil, jak už víme, skladatel, a přes tento projev nejel Mistrův vlak. Ani kdyby to byl ten jeho milovaný.

„Jestli chcete, napíšu na tyto texty (ty jsou pěkné), napíšu na ně dvojzpěvy podle vlastní představy.“ Pan Neff, chtěl, i když... zpočátku jen tak ze zdvořilosti. Během pěti dnů, jedním dechem, vznikla první malá kolekce Moravských dvojzpěvů. Když mohl Čelakovský napsat krásnou ohlasovou poezii, zkusil Dvořák totéž udělat v hudbě. Vybral si citově bezprostřední, jadrné texty, a v lidovém tónu je znovu zhudebnil po svém.

Copak sobě myslíš,
má milá panenko,
dyť si to ty moje
rozmilé srdenko;
a ty musíš býti má,
lebo mi Tě Pán Bůh dá.

Moravské dvojzpěvy: Dyby byla kosa nabróšená

Za víc než půldruhého století poté, co Sušil svoji sbírku i s písničkou Proměny, vydal, si jí všimla i skupina Čechomor a udělala z ní hit roku. Antonín Dvořák se však Sušilem zachycené melodie nedržel. Darmo ty se trápíš, Zatoč se mi a Ach, co je to, to byla první Tři dueta pro soprán a tenor s doprovodem piana, které autor věnoval Marii a Janu Neffovým.

„František Dvořák, usednuv ke klavíru,“ píše ve svém románu Vladimír Neff, zvedl víko klávesnice, a už se ozvaly, jako když ptáček zpívá na jabloni, líbezně naivní tóny první písně, a Bětuše, potočená očka plná slz, začala chvějícím se hlasem:
A já ti uplynu preč po Dunajíčku...
Dvořák, překvapen nezvyklým zabarvením jejího přednesu, vzhlédl k ní přísně, ale tu už Hana replikovala týmiž slovy:
A já ti uplynu preč po Dunajíčku...
A hned vzápětí oba hlasy, soprán a alt, splynuly jakoby v objetí, proplétaly se v šťastném souzvuku, unikaly si a opět se setkávaly.
A já chovám doma takovou udičku,
co na ní ulovím kdejakú rybičku.
Načež Bětušin hlas zase osaměl:
A já se udělám tú velikú vranú –
a Hana navázala?a já se udělám tú velikú vranú,
načež následovalo nové prolnutí, nové úsměvné setkání, a rozmile hravá melodie, podbarvená lehkou tesknotou, plynula dál jako čistý pramen v lese, křehká jako krok děvčat v pestrých suknicích, bosky spěchající po orosené ranní louce.
A já se udělám hvězdičkú na nebi,
a já budu svítit lidem na zemi.

„Bětuše," píše Vladimír Neff, "zatímco zpívala tuto sloku, pocítila, jak jí slzička hrkem stéká po pravém a pak ještě jedna po levém líčku, ale nevadilo to, protože teď už mezi posluchači slzel kdekdo, paní Straková tichounce plakala do malinkého kapesníčku, povzlykávala malířka Jenny Schermaulová a zvlhly i krásné, slepé oči její sestry.
„Viděla jsem... Viděla jsem modrou oblohu a křivou cestičku uprostřed zrajícího polí... a boží muka u té cesty a slunečnice před chaloupkou pěkně malovanou. Díky vám, pane Dvořáku, jsem dnes po druhé nabyla zraku.“

„Škoda, že nemám prostředků! Chtěl bych ty věci dát do tisku“ postěžoval si Dvořák se skrytě vyzývavým tónem. „Nu, počkejte,“ zabral na udičku Neff, o náklad se postarám já, a bude–li vám vhod, bude polovice nákladu vaše a druhou si ponechám a každému bude volno naložiti se svými exempláři dle libosti.“

Mladý Johannes Brahms v roce 1866

Dvořák s radostí svolil a Moravské dvojzpěvy byly litografovány a vytištěny. Jednou za jeho nepřítomnosti bylo rozhodnuto, že se dá několik exemplářů skvostně svázat a rozešlou se několika nejpřednějším hudebníkům, hudebním kritikům a vlastencům. Bez Dvořáka jsme to učinili proto, že jsme věděli, že by s naší akcí zajisté nesouhlasil. Dvojzpěvy dostali Brahms a Hanslick, tehdy muži předního slova ve světě hudebním.

„Jenom co si je mladí manželé prvně zazpívali, změnilo se původní krčení rameny v očarování. Obchodník domácími potřebami a železářským zbožím se rozhodl stát se i vydavatelem hudebnin. Úspěšným výsledkem inspirovaný Dvořák brzy napsal další cykly duet, snad ještě krásnější. Vznikly postupně čtyři várky Dvojzpěvů.“

A do zprávy o tom, jak naložil s financemi, udělenými chudému, talentovanému skladateli formou druhého státního stipendia, přiložil Brahmsovi k objemnému balíku jiných partitur i parádní sešit Dvojzpěvů. To už byl šéfem státní stipendijní komise Johannes Brahms. Drobné skvosty, filigránsky řazené, ho potěšily natolik, že pro autora bez váhání prosazuje stipendium další, už třetí v pořadí. A kdyby jenom stipendium!… Brahms zanedlouho sedl k listu dopisního papíru a napsal Fritzi Simrockovi, majiteli nakladatelského podniku v Berlíně, jedinému vydavateli skladeb Brahmsových a zanedlouho nato i Dvořákových.

Logo

„Milý S.“ (to jako milý Simrocku) „U příležitosti státního stipendia těším se již po několik let pracemi pražského Antonína Dvořáka (vyslov Dworschack). Pro tento rok posílá nyní mezi jiným sešit 10, Duet pro dva soprány s klavírem, který se mi zdá pro vydání zcela pěkný a praktický. Zdá se, že sešit byl tištěn vlastním nákladem. Titul a bohužel i text jsou (zatím) pouze české. Přehrajete–li si je, budete jako já z nich mít radost. Dvořák jest rozhodně velice talentovaný člověk. Mimo to chudý! Prosím, byste o tom (pro vydání) uvažoval. Duetta mohou jít dobře na odbyt. Adresa (Dvořákova) jest: Praha, Žitná ulice číslo 10. dům II. S nejlepším pozdravem Váš J. Br.“ (Johannes Brahms). Jedno ze zázračných dětí, vzešlé z podobně skromných poměrů jako Dvořák. Narodil se jako syn potulného muzikanta, hrajícího po hamburských nočních podnicích.

Sám začínal jako pianista v nevěstincích vykřičené Sankt Pauli. Žiivot mezi prostitutkami ho navždy poznamenal. Právě od něj pochází okřídlený výrok: „Bohužel jsem se nikdy neoženil, a proto jsem díkybohu zůstal svobodný.“ Skončil jako starý mládenec. Románovou lásku (ovšem do ztracena) prožil s vynikající pianistkou, krásnou, o patnáct let starší Clarou Schumannovou. Byl jí po boku, když Clařin manžel, velký německý romantik Robert Schumann, se postupně propadal do beznaděje šílenství.

Logo

Poté, co se Schumann nenávratně ocitl v ústavu choromyslných, pečoval velkorysý Brahms o jeho děti jako o svoje vlastní. „Brahms, člověk neobyčejně laskavý, zůstal vždy velkým dítětem“ ,píše Petra Hora–Hořejš v 10. díle knižních Toulek českou miunulkostí.. „Například si doma s armádami cínových vojáčků přehrával alternativní varianty slavných bitev minulosti. S bezelstnou dobrotivostí kupoval cizím dětem hračky, ve vídeňském Prátru jim rád platil za kolotoče, až to některým lidem bylo podezřelé. V tomto směru však promlouvalo pouze umělcovo měkké srdce.“

I Antonín Dvořák se mnohokrát mohl přesvědčit o Brahmsově dobrotivosti Především to byl on, kdo mu opakovaně zprostředkoval udělení státního stipendia. On ho doporučil Simrockovi. A vrcholem Brahmsovy velkorysosti se stala nabídka, kterou Dvořákovi učinil, když ho chtěl získat pro Vídeň, neboť měl pocit, že k rozletu českého génia je Praha poněkud provinciální. Nabídl mu, že jako bohatý vlastník několika domů ve Vídni, odkáže Dvořákovi část jmění, s nímž si prý stejně neví rady. Dvořák vzhlédl k nebesům nad tou nekonečnou nezištností, s vřelými díky však tenkrát odmítl.

Moravské dvojzpěvy - první vydání u Simrocka

Inspirován doporučením Brahmsovým, berlínský Simrock vskutku Moravské dvojzpěvy brzy vydal a měl pak s nimi na trhu překvapivý úspěch, noty patřily k jeho nejprodávanějším. Jenom s Dvořákem byly od samého počátku potíže. To, že mu jako začátečníkovi za vydání nedal ani groš, s tím se skladatel smířil; trval však na tom, aby na titulní stránce byl vedle názvu Klängen aus Mähren také název český – Moravské dvojzpěvy, a to i s těmi proklatými interpunkčními znamínky, s čárkou a háčkem, jinak že k tomu vydání nesvolí, nezdvořák jeden. A Antonín bude s dlouhým í a v příjmení Dvořák nebude chybět ani háček ani čárka A basta. Simrock byl jednak král licousů, jednak nesmlouvavý obchodník, ale po Dvořákových Dvojzpěvech sáhl bez zaváhání jako po perspektivním artiklu, zvláště když mu ho doporučil neomylný Brahms. A Dvořák si mohl aspoň finančně ještě trochu přilepšit, i když... no, vlastně nemohl. Za Moravské dvojzpěvy mu simrock vyplatil nulu, a za první řadu Slovenských tanců 300 marek.

Doklad o postoupení autorských práv na Slovanské tance nakladateli Simrockovi

Dlužno podotknout, že časem ty honoráře zvyšoval, „ale nerad... joj, joj, velice nerad... jsem chudý, dočista žebrák, obchody nejdou.“ Dvořák se přitom musel (poté, co zjistil, jak nakladatel licituje) o každou druhou smlouvu vyloženě handrkovat. My ještě uvidíme, jak se Dvořák naučil se Simrockem jednat docela drsně. Převzal prostě jeho taktiku. Zatímco nakladatel věčně naříkal, že Dvořákova díla nejdou na odbyt, takže prodělá, Dvořák v listech Simrockovi nad sebou plakal ještě i v dobách, kdy už patřil (po triumfech ve Velké Británii) k nejlépe placeným hudebním tvůrcům Evropy. Z obou stran šlo vlastně o obchodní hru. A obě strany to moc dobře věděly.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související