989. schůzka: Bůh je mým spoluautorem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Wilhelm Rupp: Pražské Prozatímní divadlo

My jsme dnešní 989. schůzku nazvali ověřeným citátem Antonína Dvořáka, který vyjadřuje, jak se to vlastně má s autorskými právy k jeho nesmrtelným melodiím. „Bůh je mým spoluautorem.“ (Takže pokud nám dojde vzápětí herecký honorář a provozovací honorář, posílá nám to sám... Potěš Pán Bůh).

My jsme dnešní 989. schůzku nazvali ověřeným citátem Antonína Dvořáka, který vyjadřuje, jak se to vlastně má s autorskými právy k jeho nesmrtelným melodiím. „Bůh je mým spoluautorem.“ (Takže pokud nám dojde vzápětí herecký honorář a provozovací honorář, posílá nám to sám... Potěš Pán Bůh).

Kongeniální následovník Bedřicha Smetany se už během svého života stal ve světě nejhranějším a nejvyhledávanějším českým skladatelem. Pěkná věta. Platí doposud. Bohudíky k němu přibyli i další naši tvůrci, zejména Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Básník by řekl, že „nespoutané prameny a pramínky Dvořákovy básnivé, přitom každému srozumitelné hudebnosti z něho tryskaly jak z gejzíru léčivou vodou.“

Který poeta větu tuto pronesl? Petr Hora-Hořejš. Ano, leckterý autor ve věku zralejším jihne, a to co by dřív nenapsal, nyní jeho papír snese. „Byl bych rád, kdyby mě semtam napadl jako hlavní nápad, co Dvořáka napadá jenom tam mimochodem,“ prohlásil Johannes Brahms, autor světového jména, a přitom velký Dvořákův přítel, obdivovatel a také obětavý pomocník. Dvořákova hudba si mnohem snadněji podmaňovala běžné posluchače než odbornou kritiku. Ta ho leckdy, doma i v cizině, odmítala chápat. Hudební vědci si Dvořáka občas vysvětlovali jako „přírodního génia,“ komponujícího poněkud neukázněně a plýtvajícího nápady, jimiž se dává unášet daleko za vymezené hranice hudebních forem. Což mělo znamenat, že ten „prostý český muzikant“ (jak skladatel sám sebe občas prezentoval), čili tento (rozumějme správně) „svérázný prosťáček“ neměl v sobě dostatek kultivovanosti ani snad intelektuální zdatnosti, aby svou hudební řeč vybavil ve vší potřebné vznešenosti, syntaktické i pravopisné správnosti. Tato dlouhá věta má být konstatováním.

Johannes Brahms, 1853

Estéty a módní vykládače leckdy provokovala neučesanost hudebního řečníka, jeho bouřlivá citovost, plýtvavé motivické a intonační bohatství, sypané po hrstech jako z rohu hojnosti, nedostižná barevnost v souhře nástrojů. Dvořák byl pro všechny příliš nespoutaný živel. V tom měli možná hudební vědátoři pravdu. On vskutku trošku překračoval normy, bořil formáty, choval se ve svých kompozicích svévolně, provokativně, jaksi proti „klasickým předpisům.“

Byla to ale jeho slabina, když tak mocně a vroucně oslovoval svou nádhernou hudbou lidi?
Rok 1874. Dvořák v něm dosáhl Kristova věku a bylo to léto jaksepatří dramatické a divoké. Co že se mohlo v tom poklidném Dvořákově životě přihodit, že tomu tadyhle dotyčná říká „divoké“? Nejenže Dvořáka div neprokleli Čermákovi. (Jenom kvůli své „nešťastné dceři“ se opanovali, i když už nedokázali být velkorysí, zachovali aspoň dekorum.) Anička byla ve skutečnosti šťastná, protože měla Antonína a blaženě čekala děťátko. Napříště bude vždycky stát při manželovi prožije s ním přese všechny rány osudu šťastný vztah. Ale stejně si na dálku vyřídil účty se svými tchány, když zkomponoval předehru Romeo a Julie – neměl na mysli ani tak velký milostný příběh světové literatury, jako spíše svoji vlastní situaci – hlubokou lásku k Anně, a odpor rodiny Čermákovy. Zažil naplno i hořkost umělecké prohry.

Anna Čermáková, budoucí žena Antonína Dvořáka

Dvořák se dohodl s vedením Prozatímního divadla na provedení opery Král a uhlíř. Jenže po pár zkouškách začalo být dusno. V kuloárech se začalo šířit, že pěvecké party jsou příliš obtížné a sólisté je nezvládají. Nepomohlo ani, když se sám Dvořák ujal korepetice se zpěváky. Atmosféra naopak dále zhoustla a nakonec mu divadlo partituru opery „pro nepřekonatelné obtíže“ vrátilo. To byla rána, která by jiného autora úplně zdrtila. (Třeba mne.) I Dvořák byl nějaký čas deprimován, ba otřesen.

Ne však ochromen. Nejprve si odreagoval komplexy na další, už čtvrté symfonii d moll, dopsal ji takřka v jednom zátahu týden před narozením syna, a jako buldok zahryznutý do své oběti, již nehodlá pustit, vzal znovu libreto, ne sice špatné, také však ne zdařilé, a napsal celého Krále a uhlíře znovu, do posledního taktu jinak. To bylo gesto šílenství, vzdoru, nejspíš však furiantství. „Však počkejte, já vám ukážu!“ Gesto, k jakému se žádný druhý skladatel nikdy neodhodlal. (Aspoň pokud je nám známo.)

Antonín Dvořák přibližně v době kompozice Krále a uhlíře (1870)

„Nenechal v tříaktové opeře notu vedle noty. Napsal prostě na jedno a totéž libreto dvě zcela rozdílné zpěvohry. Tu druhou v duchu výtek: tak, aby ji tedy zazpíval a zahrál snad každý. V lidové zpěvnosti i rytmu... tentokrát žádné kejkle a žádné složitosti. Skicu opery načrtl v euforii novopečeného otce během deseti dnů po narození Oty. V srpnu přinesl novou partituru do Prozatímního, v říjnu začaly zkoušky v listopadu se konala premiéra.“
Časopis Dalibor o ní referoval: „Zdařila se v takové míře, že o další produkci Dvořákově netřeba býti v starostech.“ A jinde se zase napsalo: „Ta hudba v převážně míře české fyziognomií vyniká.“

S tím buldokem to nebyl špatný příměr, ale já bych použil ještě silnější. Jako třeba bullteriéra, anebo pitbulla. Ten co popadne, tak nepustí. Tenkrát ještě nebylo tohle plemeno uznáno, a to je chyba. Přátelé, musíme užívat co nejpřípadnější příměry, i z režie to pořád slyšíme. No... takže nejprve to byl s Králem a uhlířem debakl, teď nastalo kladení vavřínu na hlavu umělcovu. „Je to vážná práce plná geniálních nápadů,“ napsal o nové opeře se starým názvem Bedřich Smetana. A obecenstvo, vášnivě tleskající na premiéře, netušilo, že pan autor v neuvěřitelném tempu dokončuje už další operu, pravda, pouze jednoaktovou. On byl Dvořák holt taková tvrdá palice. A Tvrdou palicí nazval i svoje nové dílo. Vzniklo na libreto Josefa Štolby, a byla to zase nová „lidovka,“ tentokrát z prostředí malého městečka. Na Štědrý den 1874 s ní byl Dvořák hotov. A to jsme nestačili ani říct, že uprostřed této práce si zkomponoval jen tak en passant... pro radost... orchestrální rapsodii... a nášupem smyčcový kvartet. „U Dvořáka je vše nepřehledné, noty se kupí na jedné hromadě, těžko říct, co složil dřív a co později, v opusech se nelze pořádně vyznat, dokonce jsme v rozpacích, kolik napsal oper. Deset... nebo jedenáct... když jedna vznikla z gruntu jinak dvakrát? Jak se zdá, jedenáct je číslovka přesnější.“

Logo

Dvořákovi radil kdekdo. Antonín na každou radu zase nedal, přece jenom byl od přírody sice důvěřivý, ale taky váhavý. Když mu ale kdosi prozradil, ať zkusí požádat o státní stipendium, každoročně udělované rakouským ministerstvem kultu a vyučování, tak to ho zaujalo. Žadatelé museli ovšem splňovat tři podmínky. Být mladí (což by u Dvořákova pořád ještě šlo, i když už překročil počet Kristových let); být nemajetní (tchán nepomohl, rodina tedy nic neměla); no a za třetí byl zapotřebí talent. Toho měl Dvořák nadbytek. Mohl ho exportovat. (A také to v budoucnosti udělal.) Jakkoli se zdálo, že stipendium musel dostat skoro automaticky, nebylo tomu tak, neboť nad vším bdělo nesmlouvavé oko byrokratické, které bdí i nad námi; leckterý halíř zachytí, zatímco miliardy mu nepovšimnuty odplouvají do daňových rájů. Leč zpátky k Dvořákovi. Aby dostal stipendium, musel Dvořák požádat magistrát osvědčení o nemajetnosti. „Slavný magistráte! Ráčiž mě vydati vysvědčení chudoby v německém jazyku, jelikož vysvědčení toho k mému žádání za udělení státního stipendia pro umělce potřebuji. Antonín Dvořák vlastní rukou. V Praze 15. června 1874.“

Jakmile obdržel lejstro „o úředně provedeném zjištění, že týž nemá žádného jmění,“ poskládal na sebe partitury dvou posledních symfonií, přisypal z domácí zásobárny šest sešitů a jiných not a poslal objemný balík do Vídně. Nic si od toho nesliboval, ledaže mu to tam všechno zašantročí. V čemž měl naprostou pravdu, neboť jeho 1. symfonie Zlonické zvony se našla až ve 20. letech 20. století (Dvořák se už dávno smířil, že se k němu nikdy nevrátí). Snad že splňoval všechny tři podmínky jako málokdo, spíše však, že ve stipendijní komisi rozhodovali vskutku odborníci, dočkal se Dvořák roku 1875 daru z nebes.

„V porotě, udělující rakouská státní stipendia, seděli tři přední znalci. Předsedou komise byl – v roce pro Dvořáka rozhodujícím – významný estetik a kritik Eduard Hanslick, mimochodem rodák z Prahy, kde studoval skladbu u Jana Václava Tomáška. Původně se jmenoval Hanzlík, ale coby Němec se k Čechům – s výjimkou Dvořáka – nijak rád nehlásil. Hanslicka pak pro následující léta vystřídal skladatel Johannes Brahms, napříště Dvořákův ctitel, brzy a natrvalo i upřímný a snad nejlepší přítel. Třetím z komisařů byl slavný dirigent vídeňské dvorní opery Johann von Herbeck – mimochodem byl to on, kdo objevil Schubertovu Nedokončenou symfonii. Jestliže tito muži Dvořákovi pětkrát za sebou poskytli prostředky, aby mohl tvořit, to bylo to nejen sociální gesto, ale i vysvědčení nadějnosti skladatelovy umělecké tvorby.“

Peníze... prostředky... stipendium? Bylo toho hodně? Byla mu udělena vůbec nejvyšší možná podpora. „Jeho Excelence pan císařsko–královský ministr kultu a vyučování rozhodl vysokým výnosem, aby Vám bylo uděleno stipendium 400 zlatých z částky věnované nadaci pro umělce k dalšímu zdokonalování se v hudbě s podmínkou, že o způsobu, jakým budete nakládat s tímto stipendiem, podáte zprávu nejdéle po roce panu ministrovi.“
400 zlatých na rok... Víc než trojnásobek toho, co měl jako varhaník. Což bylo vlastně úžasné... Poprvé v životě se nyní Dvořák mohl soustředit na práci s vědomím, že nekomponuje na úkor rodiny. A to nevěděl, že v příštích letech získá podporu celkem pětkrát za sebou. Dvořákovi v první řadě poplatili dluhy. A oslavili udělení podpory hostinou: paní Anna uvařila manželovi jeho oblíbenou hovězí polívku.

Antonín Dvořák s manželkou Annou v roce 1886

„Ještě před tím, než skladatel skončil práci na opeře Král a uhlíř,“ píše německý autor knihy o Antonínu Dvořákovi Klaus Döge, „začal komponovat několik písní na slova Elišky Krásnohorské, oblíbené básnířky, jejíž texty byly často zhudebňovány. Dvořák ji poznal jako hostitelku na uměleckých večírcích v domě rodiny Pechových.“ Tedy Eliščiných rodičů. I její pravé příjmení zní „Pechová.“ „Kromě toho složil i nějaké písně na texty Karla Jaromíra Erbena.“ Z rohu hojnosti Dvořákových hudebních nápadů se sypala jedna melodie za druhou, jeden kus za druhým. Píše komorní práce, jako kupříkladu klavírní kvintet. Příležitost slyšet Dvořáka je stále častější. „Měli jsme již častěji příležitost zmíniti se o zvláště vynikajících přednostech tohoto skladatele, k nimž především náležejí: živá, vzletnými a poetickými myšlenkami překypující fantazie, obratnost a smělost v harmonizování a v modulaci, jakož i v polyfonickém proplétání hlasů a v instrumentaci –a měli–li jsme co vytýkati, byla to z větší části jen jakási nehotovost formy ve větších skladbách, k nim ovšem skladatele přivedla pouze nezkrocená fantazie k nejvyšším cílům uměleckým směřující a s řídkou rozhodností každé šabloně se vyhýbající.“ Vlastně i tu drobnou výtku chápeme jako ocenění Dvořákovy modernosti. Ta „nehotovost formy“, to už je vlastně předzvěst dvacátého století. Nejsilněji zazněla v Novosvětské.

V pražské společnosti se Dvořák během velice krátké doby stal známým skladatelem, jehož nadání budilo respekt. Jeho tvorba byla prováděna, s napětím ledována a částečně již také vydávána. K rozhodujícímu průlomu, který Dvořáka zařadil mezi přední české skladatele, došlo v březnu roku 1873, kdy renomovaný pražský pěvecký spolek Hlahol provedl pod vedením Karla Bendla (Dvořákova přítele) hymnus Dědicové Bílé hory: pro smíšený sbor a orchestr. Dvořák poprvé zvolil námět z české historie.

Použil přitom básnický text Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory, v němž se opěvuje nejdříve smutný osud matky– vlasti po bitvě na Bílé hoře:

Český básník Vítězslav Hálek

Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí,
tys matko zrozena k věčnému pláči;
poté vyzývá její děti, tedy český národ, aby trýzněné vlasti zachovaly věrnost –
Již kleňme z srdcí život matce střechu,
již stůjme k ní do posledního dechu;
a kromě věrnosti jí slibovaly samozřejmě i lásku:
Milujme ji, byť sup nám srdce kloval,
jak žádný národ ještě nemiloval.

Texty přece jen kostrbaté, ale vše smazala hudba, která vyvolala při premiéře nadšení.
„Není to věru pouhá fráze, pakliže vyslovím, že Dvořák psal tu skladbu krví srdce svého s nadšením a uměleckým zápalem. Přiznávám se milerád,“ píše recenzent v časopise Dalibor, „že již dávno jsem nebyl tak do nejhlubšího nitra rozechvěn skladbou hudební, i sdílel jsem bez rozpaků všeobecné to nadšení obecenstva.“ Dnes Hymnus patří spíš k méně známým Dvořákovým dílům, ale ve své době měl značný úspěch. Přispěl k tomu značnou měrou i vlastenecký námět. Což o to... vlasteneckých námětů jsme měli víc, ale drtivá většina jich zapadla a ani ve své době neměla ohlas, jenomže tehdy (na sklonku roku 1871) ztroskotala trialistická koncepce habsburské říše (to jest rovnoprávné partnerství Vídně, Budapešti a Prahy).

To přimělo politika Františka Ladislava Riegra k památnému prohlášení: „Český národ utrpěl velkou ránu. Prohráli jsme bitvu.“ Mezi českými obyvateli panovala značná skleslost, politické možnosti Čechů byly okleštěny, požadavky národní autonomie odloženy ad acta a mnohé naděje pochovány. S hořkostí tehdy přiznal František Palacký ve své „politické závěti,“ že věřit na samostatnost Čechů v rámci rakouské říše bylo chybou jeho politiky. Báseň, opěvující naléhavými slovy smutný osud zklamaného národa nezůstala v takového atmosféře bez účinku, tím spíše, že se tak stalo ve zhudebnění velmi působivém, jež přinutilo kritika zvolat: „Slovo tělem učiněno jest!“ To lepší, ba nejlepší, co Dvořák napsal, to však mělo teprve přijít.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.