988. schůzka: Oblíbený peron na nádraží císaře Františka Josefa I.

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Novorenesanční budova Nádraží císaře Františka Josefa I.

V krátké době již podruhé se nám ten bánhóf dostal do řeči. Ono na něm něco bude.

Detaily neznáme. Dvořákovská literatura až na pár maličkostí cudně mlčí. Ale i bez fantazie si člověk může tu situaci dobře představit. Slyšíme, že po svatbě Dvořákovi třeli bídu s nouzí. Přítel Bendl uspořádal mezi kamarády peněžní sbírku, která vynesla asi 250 zlatých a stala se vděčně přijatým svatebním darem. Načež čtyři a půl měsíce po svatbě se stal Dvořák poprvé otcem. Pokud ještě nějaké ty zlaťáčky zbyly, padly asi na výbavičku pro malého Otakara.

Za dva měsíce nato se novomanželé osamostatnili - odstěhovali se z Florence číslo popisné 27 od rodičů paní Anny do chudinského bytu (dnes bychom řekli 1 plus 1) na Rybníčku číslo 14, kousek od kostela svatého Štěpána. Nedlouho předtím, v únoru, nastoupil Dvořák jako mizerně placený varhaník (126 zlatých ročně) v pražském kostele u svatého Vojtěcha, protože viděl, že jenom z kondic rodinu neuživí. Měl, pravda, hodně volna ke komponování, hrát chodil hlavně o nedělích a o svátcích, ale tím pádem skoro nic nevydělával. Tehdy ho poznal nastupující vokalista u svatého Vojtěcha, patnáctiletý Josef Bohuslav Foerster, v budoucnu věhlasný skladatel. S Dvořákem se po tři roky pravidelně vídal a zachytil pak setkání ve svých vzpomínkách.

„Stýkali jsme se každou neděli a každý sváteční den. Když jsem s ostatními hochy rozdal noty před velkou mší, Nahradil jsem popraskané struny novými (u nástrojů pro kapelu), natřel smyčce kalafunou a zavěsil rohy a trumpety na hřeby u pultů, objevil se pravidelně Antonín Dvořák. Nevšiml si nikoho, nepozdravil, a šel ihned k varhanám. Mně, dítěti, ten přísně pohlížející, stále vážný a do divných myšlenek zahraný muž naháněl strach.
Tenkrát nevěděl nikdo, že chudý varhaník svatovojtěšský s měsíčním platem desíti zlatých ve svých řídkých volných chvílích sedí za stolem a pilně pracuje na nové opěře; tím méně se tušilo, že uchovává doma celou řadu partitur, jimiž se měl o několik let později proslavit po celém světě.

Jednou byl na kůru u svatého Vojtěch pravý poplach. Jeden člen sboru přinesl zprávu, že Dvořák zadal operu. Top bylo ovšem neuvěřitelné, ale nikdo neodvážil tázati se autora. Dlouho trvalo, nežli došlo v divadle ke studování, alespoň pro nás, zvědavé, jaká asi je, ta Dvořákova operní muzika. Konečně jsme se dočkali. Ale odpověď nebyla uspokojivá. Zaslechli jsme jen: hudba je hrozně těžká, nemůžeme se tomu naučit. Až jednoho dne došlo ke katastrofě, jež by byla každý poloviční talent odzbrojila. Divadlo skladateli partituru vrátilo. Nevím, jak tehdy nesl Antonín Dvořák tuto jistě lidskou ránu osudu, vzpomínám jen, že jsme jej všichni litovali. Netušíce ani zdaleka, jakého napětí duševních sil je třeba (vedle nesmírné práce fyzické) ku napsání tříaktové zpěvohry, pociťovali jsme přece upřímnou soustrast s tím zamlklým, chudičkým, varhaníkem, v němž jsem vyciťovali člověka zvláštního, ale dobrého.“

Logo

A ještě jedna taková anekdotická maličkost. Jak zaznamenal Dvořákův syn Otakar, z chladu v kostele otce často bolívala hlava, proto hrával s čepicí na hlavě. Farář mu to občas vyčetl jako neúctu k Bohu. „Já Boha miluji a církve si vážím, ale z té zimy mívám bolesti.“ Farář to neuznal a jednoho dne potrestal varhaníka tím, že mu celou gáží 207 zlatých a 35 krejcarů vyplatil v krejcarových mincích. A tak nadále učil hře na klavír, kde se dalo, například v obchodnické rodině Neffů, neboli Bornů, jak si svůj rod přejmenoval v pentalogii Sňatky z rozumu spisovatel Vladimír Neff. To všechno ale pořád nestačilo. Musela pomoci i paní Anna, ledva se zotavila z prvního porodu – skromný přivýdělek si opatřila tím, že zpívala ve sboru chrámu svatého Mikuláše.

Logo

Zdánlivě jsou všechna tato fakta ve shodě se vším, co jsme o mladém umělci z nejchudších venkovských poměrů zatím vyprávěli. Zdánlivě. Nesmí nám přitom utéci jedna důležitá drobnost. Dvořák se přece oženil s dcerou (jednou z pěti dcer) velmi bohatého pražského zlatníka Čermáka. Annina sestra Josefina si zanedlouho vezme šviháckého hraběte Kounice. V pozoruhodném kontrastu k Anně dostane Josefina jako svatební dar nikoli do klobouku posbíranou hrst zlaťáků, nýbrž zámek – Vysokou. Anna až do sňatku vyrůstala v dostatku (což se nám docela rýmuje), a také to byla skoro jedna báseň, doslova přepych zámožného domova. Zatímco po svatbě... Jen co se narodil Otakárek, odstěhovala se Anna s mužem do podřadného příbytku, aby rodina Dvořáků žila za pět prstů až do doby, než se její živitel proslaví. Novomanželům se asi mohlo žít lépe, kdyby byly vztahy s rodiči normální. Slyšíme ale z různých pramenů, že Dvořákovi po narození Otíkově neměli ani na topivo. Nicméně sem tam se Anna k manželovu překvapení vytasila s nějakým tím zlaťákem navíc – to zřejmě pomáhala maminka Klotylda Čermáková, nebo sestry, aby otec nevěděl.

Jak se tomu všemu ale dá rozumět? Co se vlastně stalo? To si snadno domyslíme. „Několik roků dochází pan učitel Dvořák, nesmělý, málomluvný mladík, do rodiny obchodníka se zlatem a šperky učit slečinky hře na klavír, doprovází je při zpěvu Mendelssohnových romantických písní a občas dostane ke zlatce honoráře i svačinu. Když si při odchodu naráží strejcovskou buřinku na hlavu, vždy budí v laskavém, leč silně autoritativním pánu domu tentýž dojem: možná je ten chlapík šikovný skladatel, třeba i s budoucností, ale venkovanství z něho čiší na hony.“

A pak zčistajasna uhodí blesk. Na sklonku léta 1873. Koncem srpna, v září ještě letní bouřky řádí o sto šest... Tentokrát šlo jaksi o bouřku druhu... jak to nazvat... morálního. I tak ji lze pojmenovat. Tehdy. Dnes už ne. Dnes je to každému jedno. A copak se tehdy přihodilo? V náznacích tu to už padlo. Devatenáctiletá slečna Anna Františka se do neohrabaného preceptora zamilovala. „Nebesa! Ona s tím nuzákem čeká dokonce dítě!“ Což zatajila, přinejmenším před otcem (dokud to jenom šlo)... Ale jednoho dne musela s pravdou ven. U té rodinné scény byla jenom devatenáctiletá Anna, její dvaatřicetiletý učitel a milenec v jedné osobě, a rodiče, zřejmě. Tedy hlavně otec. Který šetřil. Sebe šetřil. Byl kardiak a muselo se s ním zacházet s největší šetrností. Ale když ono to nečekané sdělení příliš šetrné být nemohlo. Však také milenecký pár odkládal obřad „požádání o ruku“ až za mez únosnosti. A aby nebyl komplikacím ještě konec, Anna nebyla podle tehdejších zákonů ještě plnoletá, takže s neodkladnou svatbou musela nejprve vyčkat, až jí bude vystaveno „vrchnoporučenské povolení.“

Do kolika let se muselo čekat, až to bude možné bez vrchního povolení? Do čtyřiadvaceti. Nemíníme zacházet do podrobnost– zvláště když je vlastně neznáme – ostatně historka dnes z dnešního pohledu spíš úsměvně – byť tenkrát takovou dozajista nebyla. Neznámý muzikus přece poskvrnil dívku z přední měšťanské rodiny. To bylo neodpustitelné. Pan zlatník se zhroutil na pokraj infarktu. A že mu průvodní okolnosti nedovolovaly zařvat „Ven, holomku!“ ,a to se všemi důsledky... On však řekl posléze něco ve smyslu: „Ale žádné věno!“ Tak nějak to muselo proběhnout – Čermák dceru fakticky vydědil. Trvalo pak dlouho, než se vztahy s rodiči Čermákovými normalizovaly. Brzké umělecké úspěchy Dvořákovy v tom jistě sehrály podstatnou roli.

Anna Čermáková, budoucí žena Antonína Dvořáka

„Pak našel Anton útočiště za violovým pultem v orchestřišti Prozatímního divadla. Vlastně tam pobyl až do své třicítky. První půlku angažmá strávil pod kaprálskou holí kapelníka–řemeslníka Jana Nepomuka Maýra, a od roku 1866 pod mnohem kultivovanější taktovkou Bedřicha Smetany. Zažil jeho nástup, triumfy i počátky čím dál větší agrese. Aniž to mohl tušit, odešel Dvořák nakonec z divadla v témže čase, kdy Smetana na sobě začal pozorovat první příznaky zákeřné nemoci, která ho časem připraví o sluch, poté o rozum, a nakonec o život,“ píše Petr Hora–Hořejš v desátém díle svých knižních Toulek českou minulostí. Oba ty dva geniální chlapy dělil věkový rozdíl sedmnácti let. V době, kdy čtyřiadvacetiletý Dvořák psal v zatuchlém podnájmu své první dvě symfonie, uschovával jedenačtyřicetiletý Smetana v šuplíku hotové Branibory v Čechách, dokončoval Prodanou nevěstu a začal skicovat Dalibora. Všechna tato zlomová díla měl Dvořák možnost s úžasem, pod Smetanovým řízením studovat i opakovaně hrát při premiérách i reprízách.

„Byl svědkem Smetanovy cesty na výsluní. Zažil, jak se po jeho příchodu rychle zkvalitnil i rozšířil operní repertoár. Jak machu tuctového Maýra vystřídala umělecká náročnost a velkorysost mimořádného tvůrce. Byl ovšem i u toho, když Smetanu začali kritizovat, byl ostouzen za svou třetí operu – premiéra Dalibora se konala o slavném dnu položení základního kamene k Národnímu divadla – v květnu roku 1868. Navzdory tomu, že autor svou operu považoval za zatím nejvydařenější, po třech reprízách byla stažena. Následovala kritika v zisku, v níž byl Smetana označován za vyloženého wagneriána. Na zaskočeného skladatele se jak hejno supů snesli samozvaní odborníci a mudrlanti z řad národovců.“

Bedřich Smetana - portrét z roku 1878

Malí už dlouho čekali na vhodnou chvíli ukázat velkému, zač je toho loket, když někdo začne překračovat malý český dvorek... Jako bychom něco podobného nezažívali i dnes. A nejenom v rámci našich hranic. Blbost totiž nezná hranic. Slavný americký spisovatel John Toole Kennedy prakticky stejný problém popsal ve svém skvělému románu Spolčení hlupců.

Antonín Dvořák k žádnému spolčení hlupců nepatřil. Ani do tažení proti Smetanovi se zatáhnout nedal. Ono to nešlo, protože Dvořák Smetanu obdivoval, měl ho rád, učil se na něm. Každopádně se však tehdy rozhodoval, že s hraním v orchestru Prozatímního definitivně sekne. Jistě v tom hrál úmysl věnovat se skladatelské práci. Věřil, že se svou tvorbou uspěje – přece mu už sem tam něco hráli. A skromných třicet stříbrných – tu bídnou měsíční gáži – si vydělá třeba klavírní výukou. To si byl jist! Třeba i snadněji! Můžeme však předpokládat, že Dvořákovo rozhodnutí odejít bylo současně útěkem před bezútěšnou atmosférou kolem Smetany a před všudypřítomnými konflikty v divadle. Už ho unavovaly ty věčné zákulisí tahanice, intriky a drby, na ty on vůbec nebyl, měl rád poklid, ticho pro soustředěnou práci. Založením, duchovním rozměrem, dokonce i pocitem určitého vděku patřil Dvořák jednoznačně do smetanovského tábora. Tu malost, sprostotu, s níž proti velkému skladateli vytáhli do boje jeho protivníci, nemínil mít dále na očích. Neutekl. Odešel.

Ale mnohem později postavili Dvořáka proti Smetanovi... Postavili? Postavil. Jednotné číslo. Tak, tak. Jinak udatný muzikolog Zdeněk Nejedlý, ač měl dozajista značný rozhled co se historie i současnosti hudby týká, tak někde zřejmě ztratil brejle nebo co a přestal vidět věci a lidi v pravých rozměrech a souvislostech. Budoucí ministr se svou lží definitivně znemožnil a odešel na hnojiště dějin. Za to, co napsal o Antonínu Dvořákovi – a taky o Leoši Janáčkovi – si tuto destinaci zasloužil.

Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886

„Už dlouhou dobu nosil Anton v hlavě odvážný projekt. Pro té, co napsal svoje první symfonie, toužil zjistit, že by zvládl i operu. Rozhled po dosavadní operní literatuře měl o to větší, čím mimořádnější byla jeho paměť. Jestli spoluhráčům u pultů v Prozatímním divadle se do mozku zapisovaly nanejvýš jednotlivé nástrojové party, jemu se tam snadno vešlo celé dílo. Přátelé později popisovali, jak hravě lovil z hlavy úryvky kdejaké opěry, přičemž stejně živelně a přesně je ihned mohl hrát na klavír. Bylo to zázračné.“

Myslel na operu, kudy chodil. A chodil po Praze různě. Když si chtěl udělat radost (nikoli však utéct od hudby, ta ho neopouštěla nikdy), vydal se hned ráno ze Žitné ulice, kde bydlel (tenkrát to ještě nebyla žádná stoka plechových kaprů benzinových i dieselových), tak z té Žitné vedly jeho kroky buď k železničnímu mostu přes Vltavu, anebo se vydal na Nuselské schody, odkud viděl na koleje opouštějící tunel směrem k vršovickému nádraží. Nejčastěji ale chodíval nad dnešní Národní muzeum (kousek pod budovou dnešního Českého rozhlasu), kde se před ním otevíralo panorama nádraží císaře Františka Josefa I., a v něm měl Antonín Dvořák „svůj oblíbený peron,“ na který chodil nejraději, protože z něho byl nejlepší přehled. (Nejenom ulice a mosty mění jména, i nádraží – Franz Josef byl vyměněn americkým presidentem Woodrowem Wilsonem, načež byl tento název přelepen nápisem Praha - hlavní nádraží, ale on to vlastně pořád „Wilsoňák“ byl).

Semtam si Dvořák zašel i na Těšnov – v době, kdy se toto krásné nádraží začalo stavět. (Dnes neexistuje. Bestia triumfans času normalizačního jej vyhodila v roce 1985 do vzduchu, památka nepamátka.) Dvořák se znal s kdejakým mašínfírou a odborně s ním diskutoval o technických parametrech milovaných lokomotiv. Dvořákův zájem o vše, co souviselo se železnicí, někdy hraničil s posedlostí. Vedl si například přesnou evidenci rychlíků z Prahy do Vídně a jeho obvyklým ranním rituálem byla procházka nad tunel, kterým vyjížděly vlaky z Hlavního nádraží. Železničáři v něm viděli nejprve nějakého tajného inspektora – „bacha na něj, chlapi“ – pak jim ale došlo, že to jejich člověk, kterému mašinky nepáchnou, ale voní.

Nádraží Praha - Těšnov krátce po dostavbě (kresba Františka Chalupy)

„Provázel jsem tatínka při jeho procházkách pražskými ulicemi,“ píše ve vzpomínkové knize o svém otci Otakar Dvořák. (Pokud si pamatujete, že Dvořákův synek Otakar zemřel na otravu fosforem ze zápalek, kterážto krabička spadla do mléka a malý Otík se ho napil a vzápětí zemřel, tak máte bezesporu pravdu. Jenomže ve století 19. bylo běžné dávat jméno zemřelého dítěte dalšímu svému potomkovi, a tak Otakar II. přišel na svět jedenáct let po prvorozeném a byl jedním ze dvou synů Dvořákových, doživších se dospělého věku. Oba – Otakar i Antonín – přišli na svět po otcově čtyřicítce.)

Logo

„Na těchto procházkách jsem si všímal víc okolí než jeho osoby. Proč? Nu prostě proto, že tatínek, i když jsem z každého jeho gesta nebo pohledu cítil velkou lásku, neměl ve zvyku toho mnoho napovídat. Později jsem si uvědomil, že vlastně neměl čas se mnou mluvit, protože mu hlavou proudily hudební nápady. Často zůstával stát a teprve po nějaké chvilce pokračoval v naší procházce. Čím méně toho namluvil, tím více jsem si všeho všímal a poslouchal všechno, co se děje kolem. Často jsem slyšel, jak některý z kolemjdoucích upozorňuje svého společníka s uctivým: „Podívej – tohle je Dvořák!“ Začínal jsem chápat, že můj tatínek není jen tak obyčejným tatínkem.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související