987. schůzka: A. L. D. & ženy

Absolvent pražské varhanické školy, violista v Komzákově kapele, posléze i v orchestru Prozatímního divadla. Tam se setkává s Bedřichem Smetanou. Obdivuje ho nejenom jako dirigenta, ale stále víc jako skladatele. I my skládáme, čili jsme svým způsobem skladatelé. Skládáme nikoli hudbu aniž uhlí, na oboje bychom si netroufli, teda jak kdo, my skládáme slova do vět a věty do odstavců a odstavce do celých pořadů, pojmenovaných Toulky českou minulostí. Dnešní schůzka s nimi je 987. a nazvali jsme ji A. L. D. a ženy.

„Je nesmírně dobromyslný a přirozený; nežinýruje se každou chvíli pískati ve společnosti, nebo najednou se zamyslí a přestane mluvit. Do hudby je zamilován vášnivě a je přesvědčen, že je to nejlepší na světě. Když nějakou hudbu probírá, hluboká vráska, čelo rozdělující, ještě více se prohloubí. Dvořák nedomýšlí se o sobě, sláva ve světě neměla naň vlivu; zůstal tak přirozeným, jakým byl dříve. Zdá se, že ve všem co dělá, je horlivý.“ To napsala Palackého vnučka Marie Riegrová–Červinková v době Dvořákovy evropské slávy. A v dopise svému otci ještě připojila poznámku: „Je Dvořák zvláštní člověk. Patrně veliký dobrák, přitom Natur–Mensch. Nezáleží mu na tom, aby kvůli obvyklým způsobům společenským sobě nějaké násilí činil. Přitom je velice přirozený, nejeví žádnou domýšlivost a vyslovuje své náhledy zcela otevřeně.“

Třikrát se v těchto citátech opakuje slovo přirozený. Ona to asi není náhoda, že jeho spolupracovnice mimovolně zdůrazňuje právě tuto vlastnost. Má ji i jeho hudba, nehledá afekt, je samozřejmá. Tu samozřejmost však musel v sobě Dvořák vypěstovat. Vycházel ze svých vzorů. Vepředu byl Beethoven, kterému říkal papá Beethoven. „Jeho obraz nad mým stolem visí a já na něj tak často při komponování pohlížím, aby tam nahoře za mne orodoval.“ Beethoven mu byl (takřka) roven pánubohu, Mozart, to byl sluníčko, a Schubert laskavý a milý přítel. S nimi po boku vykročil do světa hudby. „Ve varhanické škole se seznámil s Karlem Bendlem, pozdějším skladatelem a věrným přítelem,“ uvádí spisovatel dr. Miroslav Ivanov ve své knize Novosvětská. „Bendl měl lehčí život, jeho otci patřil pražský Konvikt, hostinec s velkým sálem, kde se scházeli vlastenci – a díky tomu mohl Karel Bendl sedět u klavíru, jak dlouho chtěl. Kromě toho vlastnil prosperující rukavičkářský závod, takže dopřál synovi vše, nad Dvořák neměl: od cest po Evropě přes kvalitní piano až po volný nákup jakýchkoli partitur a hudebnin. Bendlovic bohatý hudební archiv měl k dispozici i Dvořák, a využíval toho důkladně. Chodil si k Bendlovi přehrávat, komponovat a odnášel si k prostudování tolik not, kolik unesl. Jestliže se později s uznáním hovořilo o skladatelových znalostech hudební kultury, počátky třeba hledat tady. V archivu Bendlových objevoval svět hudby, jemuž upsal duši.“

Uplynulo pár let, a zatímco jeho přítel Karel Bendl je jako skladatel stále známější a stává se sbormistrem pražského pěveckého spolku Hlahol – Dvořák se jedenáct let živí – z toho devět let v Prozatímním divadle – jako špatně placený violista, aniž by se na veřejnosti jediným slovem zmínil o své skladatelské práci. Jak vzpomínali jeho spoluhráči v orchestru, byl Dvořák v mládí dosti vznětlivý morousovitý chlapík. Kolega Adolf Čech se o něm vyjádřil slovy: „Hrát s Dvořákem, panečku, to nebylo tak snadná. Brzo mu buď má hra nebyla vhod, brzo zlobil se na vedlejší pult, nebo zase na dirigenta – nebo sám na sebe. Chvílemi i přestal hrát, bruče si jakousi melodii pro sebe.“ V kolektivu prý nebyl příliš oblíben. Hrál prý však výborně. „Sóla přednášel výrazně, čistě a s citem.“ Roli instrumentalisty v divadle bral Dvořák zpočátku se vší pokorou, protože už tak dosáhl mety, s níž původně mohl sotva počítat. Ale časem začal místo violisty považovat za pouhou startovní pozici. Byl ve skutečnosti velmi ambiciózní. Neměl jenom jistotu, jestli v pociťovaném přetlaku svých hudebních nápadů je obsažena i tolik potřebná kvalita a novost. Zpětně je zřejmé, že si mlčky, zato systémově vytyčil pro začátek dva programy: Jednak detailní studium skladatelských předchůdců a vzorů, za druhé a současně program vlastních tvůrčích experimentů. Zkušenosti z orchestřiště Prozatímního divadla byly k nezaplacení: do detailu poznal rozlehlý operní repertoár od starých klasiků až po Wagnera.

Zároveň vehementně tvořil – aniž to (s výjimkou nejbližších přátel) kdokoli věděl. Všechny jeho četné pokusy lze jen stěží detailněji sledovat, tak alespoň ve zkratce: Zprvu psal kromě písní a drobnějších skladeb zejména komorní hudbu: smyčcový kvartet opus 1, vzápětí smyčcový kvartet opus 2. Jen málokdo tyto a další skladby viděl, natož aby si je mohl poslechnout – provedeno z nich nebylo nic. Mnoho začátečnických pokusů Dvořák roztrhal nebo spálil, protože se mu znelíbily. Už tehdy pro něj byla typická obrovitá tvořivost, se kterou se ještě opakovaně setkáme, jenom zatím nevycházel s kůží na trh. Netroufal si.

„Bohu díky!“ Těmito slovy ukončoval Dvořák partitury svých skladeb. Napsal je na konci cyklu osmnácti písní na text sbírky Cypřiše od Gustava Pflegra Moravského. Jak básníka, tak jeho sbírku jsme už na Toulkách potkali, a taky jsme si řekli, že se Cypřiše dostaly do rukou Antonína Dvořáka. Je to zajímavý dokument lyrické milostné poezie 19. století, která poctivě vyslovoval světobol tehdejší mladé generace. V té době získal Dvořák dobré kondice u rodiny známého pražského zlatníka, který měl pět dcer, z nichž dvě učil na klavír – starší Josefinu a mladší Annu. Rodina Čermákových se stala Dvořákovi, v dobrém slova smyslu, osudnou. Dvakrát se tu zamiloval, poprvé do krásné Josefiny, pozdější vynikající herečky českého divadla v Praze. A tehdy během několik červencových dnů v roce 1865 složil Cypřiše. Když o dvacet let později přepracovával některé z nich pro nakladatele Simrocka, sdělil mu stručně: „Myslete si zamilovaného mladíka – toť jejich obsah.“

Šestnáctiletou okatou a tmavovlasou Josefinu znal Dvořák povrchně z Prozatímního divadla. Jako patnáctiletá debutovala na jeho prknech v Tylově adaptaci francouzského vaudevillu Nalezenec s takovým úspěchem, že byla vzápětí přijata do činoherního souboru a začalo se o ní v kuloárech hovořit jako o velkém hereckém talentu. Prý by jako milovnice mohla brzy konkurovat Julii Šamberkové či dokonce právě vycházející hvězdě Otýlii Sklenářové–Malé. „Neznáme přesný průběh jarních a letních měsíců roku 1865,“ píše dr. Vladimír Ivanov, „nevíme, kdy došlo k prvním významným pohledům čtyřiadvacetiletého komponisty, kdy Josefina (které ještě nebylo sedmnáct let) pochopila, co pro něho znamená, neznáme podrobnosti (a ony nejsou ani důležité); víme jen, že právě tehdy Dvořák vytvořil písně, v nichž hudbou mluví o svém toužícím srdci, které nenachází to, co si snad zaslouží, v nich zpívá o lásce, jež nenalézá odezvy. Sladkobolná nálada, barvité melodie.“

Mladší sestra Josefiny Anna měla sametový hlas. Rádi ji doprovázel, když procítěně zpívala jeho Cypřiše: „Mé srdce často v bolesti se teskně zadumá...“ Pro koho vlastně ten cyklus písní přetékající sentimentem napsal? Jen tak pro sebe? Pro Annu? Ale kdepak – vždyť to bylo zpola ještě dítě... Tajil to přede všemi (dokonce i před sebou), ale cyklus na verše Pflegera–Moravského vznikl kvůli Josefině a pro ni. On se totiž Antonín mlčky, venkovsky neohrabaně, zato se vší bezhlavostí do půvabné slečny Čermákové zamiloval. Zřejmě poprvé v životě. A hned nešťastně. I v divadle se šeptalo, že Josefina je napůl zadaná pro mladičkého a bohatého hraběte Václava Kounice. S takovou partií nemohl soupeřit. „Nevíme, zda se cudný a nemluvný Dvořák tenkrát vůbec odhodlal Josefině své pravé city vyjevit. Spíše ne. Ať už z nesmělosti, anebo proto, že správně tušil, jak malou má naději. Václav Kounic, elegantní bohatý jinoch s predikátem, o sedm let mladší, musel být v očích zlatníka Čermáka zajímavější partií pro dceru než synek chudého hostinského, podivínsky rozcuchaný a roztržitý, k tomu ještě s platem hodným nanejvýš tak zedníka. A že u Čermáků měl ve všem poslední slovo autoritativní otec, na jehož nemocné srdce se vždy musely brát veškeré ohledy, to Dvořák postřehl asi dřív než vlažnou rezervovanost Josefininu.“

Zakaž srdci, aby tlouklo! Třebaže půvabná žačka vztah neopětovala, přesto v duši mladého preceptora rozpoutala emocionální bouři, která nalezla průchod v hromech a blescích horečnaté tvořivosti. Nevíme, jestli se hudbou potřebovat vyzpovídat, možná v ní hledal zapomenutí, my jen víme, že během onoho kritického roku 1865 napsal nejprve takřka na jeden zátah svou první symfonii c moll, tříčtvrtěhodinovou skladbu, známou dnes pod názvem Zlonické zvony. Později ani nevěděl, kam zmizela, dokonce si myslel, že ji roztrhal a spálil. Našla se však ve 20. letech 20. století v Německu, v Lipsku. Tam ji poslal sám skladatel, do jakési soutěže. Nejenže nedostal cenu, ale nevrátili mu ani zaslaný rukopis, takže jej považoval za ztracený. Když se ho po letech (to už byl Dvořák profesorem skladby na pražské konzervatoři) ptali žáci, co tenkrát podnikl, aby dostal první symfonii zpátky, odpověděl jim lakonicky: „Nic. Sedl jsem a napsal jsem jinou.“

Ta „jiná“ symfonie, druhá v pořadí, B dur, byla ještě rozměrnější než ta první, její délka: skoro hodina. O pětatřicet let později si z ní uzme slavný „motiv vodního kouzla“ do Rusalky. Tuhletu symfonii napsal za pouhé dva měsíce – od srpna do října. Mezi oběma rozlehlými díly si jenom tak, skoro odpočinkově, vystřihl ještě koncert pro violoncello a klavír, dárek pro kamaráda Peera z divadelního orchestru. „Hudba z Dvořákova nitra přímo prýštila,“ básní v knižních Toulkách českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Sypal ji z rukávu.“ Říká už civilněji. „Psal vlastně hravě a spíše s radostí než v potu tváře. Nebylo pro něho přímo rozhodující, za jakých podmínek tvořil, kdy a kde, zda uprostřed noci či za kuropění, v tichu a pohodlí, nebo v neklidu a rámusu. To, jak se uměl po způsobu anděla povznést nad realitu, jak se s novou hudební myšlenkou dovedl zapouzdřit do sebe, izolovat od světa, nazřít ji jako celek a uchopit vzápětí prostřednictvím notového zápisu, to byla další z jeho zázračných schopností. Psal v hlavě. Přehrávání bylo už spíše jen jakousi výstupní kontrolou. Nemuzikální člověk to nepochopí, může to leda přijmout jako danost.“

Příklad, který by toto tvrzení ilustroval, jeden za všechny: První dvě symfonie napsal Dvořák v situaci, v jaké by běžný člověk nedokázal ani usnout. Vznikly ve společné noclehárně, neboť co jiného byl ten pokoj na Senovážném náměstí, kam se dočasně přestěhoval do tety Duškové za přáteli? Žil v jedné místnosti se šesti lidmi, z nich dva byli kolegové z orchestru Prozatímního divadla. To nepohodlí trvalo asi dva roky; poté se Dvořák vrátil opět do bytu příbuzných na Karlově náměstí. A co přitáhlo Antona do té nocležny? Pravděpodobně přítomnost klavíru. (Ve skutečnosti šlo o starou rozladěnou herku, jejíž poslední dolní klávesy měly namísto strun natažené špagátky, aby alespoň nezapadávala kladívka.) Tak tvořil příštím světem uznávaný Mistr. Zatímco jeho současník Edvard Grieg se topil v přepychu, zatímco jiný jeho vrstevník Petr Iljič Čajkovskij měl francouzskou vychovatelku a každé dveře mu byly předem otevřeny, seděl řeznický tovaryš (nedovyučený) Antonín Dvořák zavřený v začouzené díře u rozvrzaného cizího klimpru, aby si sem tam aspoň přibližně mohl ověřit harmonickou vazbu či transpozici, u níž si jeho hlava přece jenom nebyla stoprocentně jistá.

Když napsal svou další symfonii (byla v tónině Es dur), Dvořák zničil a spálil většinu svých předchozích skladeb. Jako by chtěl začít novou etapu. Nejenom hudební, ale i osobní. 7. listopadu 1873 se koná v pražského kostele svatého Petra jeho svatba s dcerou pražského zlatníka Čermáka. Ne však s Josefinou, ale s její mladší sestrou Annou.

Josefina Čermáková se vdala za Václava Kounice až jako osmadvacetiletá za čtyři roky nato. Dvořák si bere devatenáctiletou Annu. Její učitel ji učil hrát na klavír od jejích dětských střevíčků. Ač byla Anna ze zámožné rodiny, nečekala, že s Antonínem žila jako v bavlnce. Obdivuje ho, miluje, povzbuzuje. Ale přece… no ano, museli si s tou svatbou pospíšit. A tak se dcera známého pražského zlatníka vdává za zcela nemajetného dvaatřicetiletého Antonína Dvořáka. Nevěsta je v pátém měsíci.

Za čtyři měsíce po svatbě (přesně za 139 dnů) porodí Anna zdravého chlapečka, který dostal jméno Otakar. (Ten později tragicky zemřel 8. září v den Dvořákových narozenin.) Bližší podrobnosti nejsou známé – podle vyprávění Evy Duškové z Vysoké, která sloužila u Dvořákových, byl chlapec sám doma, vypil sklenici mléka, do níž předtím nešťastnou náhodou spadly zápalky. Prudce jedovaté sirné hlavičky se rozpustily, tříapůlletý chlapec se napil a otrávil se. Předtím už Anna přivedla na svět dvě holčičky. Necelé dva roky po Josefince ji následovala na onen svět ani ne roční Růženka. Ďábelský blesk sjel znovu, potřetí, do stejného místa.