992. schůzka: Dvou-rak! Dvou-rak!

Psal chvatně, v jakýchsi dlouhých záchvatech. V obdobích inspirace pronikala hudba jeho bytostí natolik, že nebyl chopen vnímat nic jiného. Jednou v zimě mu v pracovně vypadla ze zdi roura od zatopených kamen. Krajně soustředěn to nebezpečí ani nezaznamenal. Byt už byl plný oxidu uhelnatého. Kdyby však nevstoupila paní Anna... Anebo: Na procházky s ním za vypjatých dnů tvůrčí koncentrace musel někdo chodit. Přátelé, žáci, kdokoli z rodiny. Trpěl návaly agorafobie, strachem z volných prostranství. Srdce se mu svíralo úzkostí, že ho něco přejede. A pocity tísně z prostoru s věkem spíš přibývaly, než by mizely. A to měl už čtyři křížky na krku (na hřbetě, či kde se takové křížky, znamenající další desetiletí života, vyskytují).

Dvořákovo dílo rostlo přímo pyramidálně, a obdobně pyramidální by i jeho věhlas. Trochu později se dostavil, není-liž pravda, o to byl však blyštivější. Zpočátku jenom lokálně, pouze v Praze známý skladatel zazářil, jak jsme už poznali. Moravskými dvojzpěvy. Dnes by se řeklo, že to je „etno“. Frčelo už tenkrát. Vzápětí potvrdil svou genialitu a vychrlil jako sopka žhavou lávu neméně žhavou matérii – Slovanské tance. Napsal jich v prvé várce osm, nejdříve v transkripci pro čtyřruční klavír, což bylo v měšťanských salonech tehdejší Evropy žádané angažmá. Začal je obratem ruky instrumentovat, protože je stejně od samého počátku slyšel v orchestrálních barvách. První klavírní úpravou vyšel spíše vstříc obchodnímu čichu svého nakladatele Simrocka. Ten mu za ně uštědřil nakonec skromných 300 marek (aby sám na nich vydělal desetitisíce). „Dworschack“ totiž letěl Evropou. Zatím Evropou. Příště už měl obletět svět.

Stál na prahu čtyřicítky. Rekapituloval, v čem uspěl. Rok 1878 patřil k nejúspěšnějším. Začalo to hned v lednu, premiérou Šelmy sedláka. To byla, panečku, opera do skoku. Začali ho srovnávat se Smetanou. Na jaře vysype z rukávu Slovanské tance a v Novoměstském divadle sklízí ovace při premiéře tří z nich. A vzápětí se mu narodila Otilka, to bylo 8. červnu 1878. Dostal nejpřívětivější pokyn shůry! Po třech krutých ranách osudu začal Antonín Dvořák budovat novou rodinu. Znovu, od nuly. V průběhu následujících deseti let, od roku 1878 do roku 88, povije paní Anna šest krásných dětí, čtyři děvčata a dva kluky, vůči nimž už Bůh zůstane milosrdný.

Zatím se projevoval jako autor, občas jako učitel, uměl rozezpívat violu, ale jako dirigent jako by se pořád ostýchal. (Však on byl v podstatně takový introvertem.) Přesto si stoupl před vyprodaný Žofín jako dirigent a řídil tam orchestr Prozatímního divadla. Hrál přitom výhradně vlastní skladby. Obával se přitom hrozně, že si dovoluje příliš. Vždyť neměl kapelnickou průpravu, a lidé to věděli. Koncert však dopadl nad očekávání dobře. Lidé oslavovali nejenom jeho tvorbu, ale i jeho taktovku. Se souhlasem publika si přisvojil novou odbornost. Jako dirigenta ho brzy přijme i svět.

A pak už je mu konečně těch čtyřicet. Bujná kštice trochu ustoupila z čela, vousy sem tam zdobí bílá nitka. Už má tři děti, tři Krokovy dcery, jak s oblibou říká – tříletou Otlu, půldruharoční Aničku a dvouměsíční Magdalenu. Je na vrcholu tvůrčích sil. Nedávno ještě byl Mistr Nýmand. Šikovný pan Nikdo. Dnes za ním jezdí celebrity. Skutečné celebrity, nikoli dnešní nositelé tohoto označení, jež jsou zřejmě na světě jen proto, aby sytily bulvár. Na sklonku onoho šťastného roku 1878 se Dvořák konečně ve Vídni setkává osobně s Johannesem Brahmsem, jemuž za mnohé už vděčil, avšak dosud si pouze uctivě psali. Započalo se tak legendární přátelství, které ustalo až smrtí staršího. Nic na hloubce vztahu nemohlo změnit, že Brahms byl v očích Dvořáka neznaboh. Zjistil nicméně, že i tací lidé mohou mít ryzí srdce.

Na konci téhož roku výjimečného roku 1878 se Dvořák v Karlových Varech poznal osobně se svým lišáckým nakladatelem Fritzem Simrockem. Vztah založený už dřív byl nyní osobně navázán a zůstane vždy trochu obojaký. Což znamená přátelský, obdivný, ze Simrockovy strany však i vychytrale kupecký. Pročež, jak jsme na to už narazili, druhé straně nezbude, než aby se naučila oplácet. Občas se Dvořák na „svého vydřiducha“ bude muset hromotlucky obořit, ale tentokrát ne. Naopak – Simrock, příjemně překvapený, jak dobře si Dvořákovy tituly vedou na trhu, přijde jako mírumilovný vlček v rouše beránčím. Rád by obratem vydal Slovenské rapsodie… dechovou Serenádu… Bagately… a ještě další menší věci. Tentokrát už ne za pár autorských výtisků. „Co by Herr Dworschack řekl kulantnímu paušálu 1700 marek?“

Dvořáka navštěvovali nejenom Brahms a Simrock, ale i světoznámí dirigenti jako Hans Richter nebo Hans von Bülow, špičkový kritik Louis Ehlert, ředitel berlínské vysoké hudební školy Josef Joachim a mnozí další. Nejlepší výkonní umělci Evropy si přejí studovat a hrát jeho díla! A hrají je. Počet v cizině uvedených Dvořákových skladeb přerostl v nepřehlednou změť a dávno převýšil počet provedení na domácích koncertech. On to začal vlastně dobrák Leoš Janáček. Jako dirigent brněnského hudebního sdružení Beseda moravská uvedl se zdarem řadu jeho děl, jež předtím odezněla převážně jen v Praze. Z Brna byl už jenom kousek do Vídně, kde pomohl Brahms a Hanslick, jakož i dirigent Vídeňských filharmoniků Hans Richter. Následovala Budapešť, načež se věcí ujal berlínský pianista a dirigent Hans von Bülow. Lipský Gewandhaus ověřil značku kvality Slovanských tanců, jež brzy – společně se Slovanskou rapsodií – přenesly slávu Dvořákova jména přes La Manche. Vlastně už chyběla … mohli bychom říci třešnička na dortu, kdyby to nebyla tak otřepaná floskule. O Vánocích 1880 měla v Praze opožděnou premiéru (tři rok po svém vzniku) úžasná Stabat mater. Rok na to vychází u Simrocka konečně i partitura. To už se Anglie krok za krokem seznamuje s některými jeho díly, například s novou Šestou symfonií. Dirigent Václav Talich o ní řekl: „Je to symfonie vánoční, dílo naplněné tepem krve české země.“ Písni o Čechách coby vlasti Britové kupodivu rozumějí. A na jaře roku 1883 poznává londýnské publikum (přinejmenším od dob Händelových milující oratoria a sborový zpěv vůbec) i velebnou krásu hymnu Stabat mater.

A to je zlomový okamžik. Jakkoli se o Británii na kontinentě posměšně říkává, že je to „muzikantský trpaslík“ bez jediného pozoruhodného skladatelského zjevu, přesto je v hudebních záležitostech respektováno všeobecně tamní názorové klima. Ostrovní země má totiž mimořádně kultivované, znalé, zaujaté publikum. Kdo uspěje v Anglii, v jakémsi zpětném rázu se mu dostane úcty i jinde. Krom toho: z Anglie vedou přímé kulturní mosty do Spojených států. Koho přijmou Angličané (totiž pokud jde o hudbu), ten patří nadále celému kulturnímu světu. Po londýnské premiéře Stabat mater Angličané Antonína Dvořáka přijali. Nadále už to pro ně nebyl jen autor Slovanských tanců (čili skladatel s folklorními ambicemi), nýbrž tvůrce nejzávažnějšího myšlenkového záběru. A oni ho zatoužili poznat i osobně.

V srpnu (jsme stále v onom skvělém roce osmdesátém třetím), tedy během toho srpna dostává Antonín Dvořák první oficiální pozvání ke koncertnímu turné do Anglie. Ještě se zúčastní slavnostního znovuotevření Národního divadla. Polyká slzy, když hledí na trosku, v jakou se změnil génius české hudby, pod nímž svého času léta pracoval. Bedřich Smetana je už jenom věchýtek. Ale tvoří. Dál, je to úžasné, neuvěřitelné, ten hluchý, těžce nemocný člověk píše. A jaká díla! Před časem si s přáteli u Srba-Debrnova přehrávali jeho kvartet Z mého života. Vlastně skladatelovu hudební zpověď. Geniální muziku. Když dozněla, Dvořák v pohnutí raději opustil místnost. V tu chvíli uvěřil Wagnerovu tvrzení, že po vyslechnutí Beethovenovy Deváté dostal horečku… O třetím slavnostním večeru se v krásném znovuvzkříšeném Národním divadle koná představení Dvořákovy velké historické fresky, „českého Borise Godunova“, opery Dimitrij.

A po zimě přišlo jaro, už s letopočtem, 1884, a Dvořák zamíří poprvé do Londýna.

Do Anglikánie ani za mák!

Nechtělo se mu do té „Anglikánie“ ani za mák. Na tři týdny? Tak dlouho mimo vlast a od rodiny ještě nikdy nebyl. Pokoušel se prokousat angličtinou, zvládl však jen základní fráze. Musel s ním někdo jet. Los padl na Jindřicha z Kaan, klavíristu a skladatele ukrajinského původu (jednou bude ředitelem pražské konzervatoře). Výborný společník; ukázalo se však, že s jazykem je na tom jen o trošku líp než Dvořák. „Aspoň že konečně uvidím moře!“ Ale zklamalo ho. Jenom trajekt vyplul z Calais, už Dvořák spatřil bílé skály Doveru. „Moře jako louže.“ Co se však odehrávalo v Londýně, bylo velkolepé. Přijali ho, někdejšího řeznického učně Tondu hlavatého, jako krále. Už na peroně ho kromě mnoha jiných očekával multimilionář Alfred Littleton, dědic slavného hudebního nakladatelství Novello. Nejenže pro něho uspořádá oslňující banket ve svém pohádkovém Westwood Housu, kam sezval na 150 lidí, samých celebrit. Pomalu se od něj nehne na krok, zařídí mu několik lákavých zakázek. Za autorská práva k vydání Hymnu, totiž Dědiců od Bílé hory, mu nabídne 200 liber, to máme 4200 marek. Oslňující suma. Dvořákovi se nejprve protočí panenky, záhy se však otřepe. „Holt jiné poměry. V Anglii je draho.“ A vzápětí i on zvedne laťku. Pozvou ho na několik dalších festivalů, požádají o nové kantáty. Přislíbí. A odhadem střelí: „Well, za jedno dirigování sto liber.“ Angličané prkenně kývnou, že ano. Portréty génia ze země Bohemia visí v londýnských výlohách. Všechny velké noviny o něm píšou. Nechápe, odkud ho v Anglii tak znají, ba cení. Tolik pozornosti se ještě žádnému Čechovi nedostalo. (To až mnohem později brankáři Petrovi.) Smetanovi tohle štěstí Pánbůh nedopřál. Zatímco on, Dvořák, se tu jak panák klaní a rozdává autogramy, autor Mé vlasti blouzní v Jabkenicích a nepoznává lidi kolem sebe. Budou ho muset umístit do ústavu pro choromyslné.

Dvořák přijel oddirigovat tři koncerty vlastních děl. První se koná v Royal Albert Hallu, novodobém antickém cirku pro neuvěřitelný dav snad deseti tisíc návštěvníků. „Kdyby veškeré obyvatelstvo české v celých Čechách v jeden celek bylo seřaděno, tedy ještě by to nebylo tolik, co Londýn čítá obyvatel,“ píše Anton domů svému tatínkovi. „A kdyby veškeré obyvatelstvo města Kladna navštívilo onen ohromný sál, kde jsem své Stabat mater dirigoval, tedy ještě by tam zbylo místa dost; neb tak kolosálně veliký je ten Albert Hall!“ Vítali ho ještě předtím, než stačil zvednout taktovku. A co teprve ten interpretační aparát! Orchestr: 150 členů, z toho 24 první housle, jen o něco méně druhých. Baterie šestnácti bas – něco takového nikdy pohromadě neviděl. Plnost zvuku ho ohromila. A smíšený pěvecký sbor? 250 sopránů, 160 altů, 180 tenorů, 250 basů. Nepředstavitelných 840 lidí.

„Myslel si, že jeho, starého kozáka, nic už nerozhází. Ale podmínky mnohonásobně přesahující veškerou dosavadní zkušenost, ho zmohly. Klepal se trémou jako osika. Jedny noviny pak napsaly, že ponořen do vlastní hudby dirigoval s rukama takřka pod pultem.“ (Nejspíš to tak bylo.) Úspěch Stabat mater byl nepopsatelný. Vůbec ho nemínili pustit od kapelnického stolku. V novinách pak psali: „Skromný Mistr český, bledý pohnutím, hluboce rozrušen, klaněl se jindy chladným synům Albionu, které velkolepé dílo jeho tak roznítilo.“

V bleděmodrém se totéž opakovalo o čtyři dny později, kdy v o něco menším dále St. James´s Hallu řídil Londýnské filharmoniky. Už na veřejné zkoušce bylo narváno k prasknutí, stejně pak na premiéře. Měl opět frenetický ohlas, protože posluchači nezjistili, že se vlastně nervově složil: na poslední chvíli odmítl sám doprovázet na klavír tenoristu Williama Winche. Místo něco musel zcela neočekávaně usednout k pianu kolega Oscar Beringer, u kterého bydlel. Ten, i když notový part nikdy předtím neviděl, bravurně, rovnou z listu, Dvořáka zastoupil. Pianista pak excellence.

A třetí koncert – třetí triumf. Vystoupil v monstrózním labyrintu ze skla a oceli, v Crystal Palace, Křišťálovém paláci. Tady překonal konečně trému a usedl i ke klavíru, aby doprovodil dvě ze svých Cigánských melodií. „Stará matka“ se musela opakovat. Ovace nebraly konce. „První česká invaze na britské ostrovy se šťastně uzavřela!“ píše v knižních Toulkách českou minulostí jejich autor Petr Hora-Hořejš. „Antonín Dvořák, od této chvíle definitivně uznaný skladatel světového formátu, se mohl s uspokojením vrátit domů. Vezl si kromě nesmrtelných dojmů smlouvu od Littletona. Simrock se za tu zradu na něj velmi rozzlobí. Pozvánky na oratorní festivaly, k tomu objednávky tří velkých skladeb, kantátu pro festival v Birminghamu, další pro festival v Leedsu, prosba o novou symfonii, o kterou naléhavě žádala londýnská filharmonie.“

Londýnem zní „Dvou-rak, Dvou-rak!“ Britové si toho svérázného Slovana Dvou-raka zamilují snad ještě víc než kdysi Pražané Wolfganga Amadea Mozarta. Dvořák se vrátil domů slavný, ale nezměněný. Napadlo ho téma kantáty pro Birmingham. Napíše Mistra Jana Husa! „Vždyť to byl nejstatečnější učeň vašeho Johna Wiklefa, pánové!“ Pak si to ale rozmyslí. Pustí se do zhudebnění jedné z básní svého oblíbeného Karla Jaromíra Erbena. Odloží kufr a s vervou začne psát Svatební košili.

„Každou chvíli přitom musí myslet na Bedřicha Smetanu. Pořád se mu vrací ten mrazivě trapný okamžik, kdy svého kapelmajstra viděl naposled. Loni v listopadu, při znovuotevření Národního divadla, kdy v parteru hlediště se Smetanou zlostně gestikuloval biletář, protože Mistr přišel na slavnost bez vstupenky. Ředitelství Zlaté kapličky mu ji vůbec nenabídlo. Zapomněli? Nebo usoudili, že při své nedobrém zdravotním stavu už tam nemá co dělat? Odporné. Jak umí být Bůh někdy nesrozumitelný a záhadný. Zatímco on, Dvořák, si právě přiváží z Anglie náruč slávy, zatímco sedí na Vysoké a v pohodě letního sídla píše novou kantátu, Bedřicha Smetanu, velkého zakladatele české národní hudby v téže chvíli vezou – na poslední tři týdny života – z myslivny v Jabkenicích do blázince v Kateřinkách. I takto kormutlivě může vyhlížet střídání generací. Nedej Pán Bůh, abychom to někdy zažili my.“