983. schůzka: Lyrik života a krásy

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Památník Antonína Sovy v Lukavci

V našem seriálu, pojednávajícím o české historii se dostáváme k další osobnosti, jimiž se to na sklonku 19. století u nás jenom hemží. Vybírat z nadbytku jmen lze jen s určitou mírou spravedlnosti, neboť proč právě tento a onen ne? A znamená snad dílo menší svým rozsahem rovněž menší i významem? Kdo o tom rozhoduje? Literární kritikové a historikové, nebo čtenáři?

Tyto a podobné otázky se dozajista proženou tu silnějším poryvem, tu snad jen vánkem hlavou mnohého z vás. Cože vše lze manifestovat třeba právě na dnešní schůzce, již jsme si domluvili s básníkem, který už za svého života obdržel přívlastek podle jedné své sbírky: Lyrik lásky a života.

Jeho skutečné jméno: Antonín Sova.
Devadesátá léta 19. století zahájila královské období české poezie. Nikdy předtím a nikdy potom nevyšlo na českém básnickém nebi tolik zářivých hvězd jak v průběhu následujících dvou desetiletí. Změny se nemohly obejít bez generačního konfliktu. Otevřel jej spor (který inicioval Josef Svatopluk Machar), jestli tím pravým guru moderní české poezie byl Hálek nebo Neruda. Výsledek: dosavadní Hálkova zlatá medaile změnila majitele a připadla autoru pochmurného Hřbitovního kvítí. Tradiční hvězdy – Vrchlický, Čech i Sládek - lámaly kopí za poraženou stranu a s ní byly také tvrdě odmítnuty. Jednoduchá otázka: Proč? Inu… doba se změnila. (Kolikrát jsme tuhletu odpověď na podobnou otázku slyšeli).

Logo

Bylo zřejmé, že český národní program (pokud byl ostatně kdy jaký) selhal, poněvadž politikové jej nedokázali prosadit. A kteří politikové jej dokázali prosadit... leč: raději mluviti stříbro, mlčeti zlato. Neschopnost politiky (a politiků) přinesla dalekosáhlé důsledky, především mnohem hlubší politickou, sociální i kulturní diferenciaci české společnosti. Byl tu navíc velký rozpor mezi velkými humanistickými ideály a praxí, n eboli dennodenní měšťáckou malostí. To vše vyvolalo - muselo nutně vyvolat - desiluzi v celé mladé umělecké generaci. Proto takový odpor. Odpor ke všemu, čím doposud česká literatura žila. Odpor k realismu a naturalismu, odpor k poezii lumírovců. V šechno minulé se stalo odrazem zpátečnictví, měšťáctví a marasmu. Co ale zůstává, když padnou nadosobní ideály? Pravda, tedy… individuální pravda. Pátrání po ní a pátrání po nových cestách posledního desetiletí 19. století (neboli fin de siècle, konec století) se stává zdrojem nových vývojových tendencí a uměleckých směrů.

V této době se ocitáme na křižovatce, z níž vede řada cest. Jsou to však stezky osamělé, individuální. Proto se chvilková generační jednota (jež možná jednotou ani nikdy nebyla) obratem rozpadá. Pokusy o stavbu nového uměleckého chrámu vyvolávají mezi jednotlivými seskupeními ostré spory. Jedna z nadějných skupin se začala volně utvářet kolem Viléma Mrštíka, patřil sem i František Xaver Šalda a Antonín Sova. Na rok 1888 připravuje vystoupení, svůj vlastní almanach. Je příznačné, jak mnohoslibný název ono prohlášení dostává: Vpád barbarů.

prof. F.X.Šalda

Konečně aspoň něco! Alespoň slovo, když ne čin. A možná oboje dohromady. Leč i tato úvaha se ukázala býti mylnou, neboť tu byla poslední třetí možnost. Vpád barbarů se nekonal. První pokus mladé generace, jak se zviditelnit, skončil po kapsách Viléma Mrštíka, který rukopisy většinou poztrácel. Což ale ještě neznamenalo konec všech snah. F. X. Šalda, jedna z vůdčích postav celé generace, si postěžoval na adresu doby:
„Byla to podivná doba, ten konec let osmdesátých, ten začátek let devadesátých. Soumračná, vyprahlá, zoufalá, blízká sebevraždě do slova a do písmene. Staré bylo dávno dožito, odumíralo, ano odumřelo již, ale neodpadalo z větve života a bránilo tak rozpuku nového, které se nemohlo narodit.“ Část společnosti sice zbohatla, ale sociální nůžky se naopak rozevřely, většina dál zápasila s chudobou. Jestli kupříkladu Jaroslav Vrchlický nepovažovat za nutné, aby se bouřil a dokázal s měšťanskou společností vycházet (aniž by přijal její ideály), bylo mu to nyní přičteno k tíži. A tak mladá generace pociťuje jen zklamání, deziluzi z poměrů sociálních i z nevyřešených problémů národnostních.

Zklamání a deziluze. Kolikrát v tomto národě a v umění tohoto národa citovaná slova. Ale zase se nikdo k ničemu neměl. i když tak úplně to pravda není. Vzmužilo se dvanáct statečných. Manifest České moderny. Vyšel roku 1894 v časopise Rozhledy: „Chceme individualitu, chceme ji v kritice, v umění. Individualita nade vše, žití kypící a život tvořící. Přesyceni frázemi, zhnuseni hejslovanstvím a kdedomováním, procitli jsme. Podívali jsme se se skepsí na své otce. Trudný dojem. Za hlaholu trub vyrazili do světa – dnes je vidíme jako bezmocné parlamentní zastupitelstvo. Vidíme lid, jemuž místo světla osvěty dostalo se bengálových produkcí. Lid, jenž se stal prázdnou hlasující masou, které se pro udržení dobré nálady pochlebuje »zdravým politickým smýšlením« a vysokou inteligencí.“

Hrom do čepice. To jsou silná slova. Taková nadčasová. Jakoby je čeští umělcové vyslovili teď někdy. Leč nikoli. Většina se jich raději žene za ziskem. Nebo že by ne? Ale n ení na nás, abychom někoho soudili. ( Nesuďme, abychom nebyli souzeni.) Zůstaneme vězet v tom marasmu – padlo tu takové slovo, že ano – v marasmu nebo břečce konce 19. století. I povězme si rovnou, kdopak nás chtěl z ní dostat. Autorem převážné části textu Prohlášení byl Josef Svatopluk Machar; sekundovali mu František Xaver Šalda a František Václav Krejčí. Kromě nich podepsalo prohlášení ještě devět dalších mladých literátů, mezi nimi Otokar Březina, Václav Choc, Karel Körner, Vilém Mrštík, Josef Pelcl, František Soukup, Karel Šlejhar, Jaroslav Třebický. Až na čtyři, pět jmen jsou to většinou osobnosti, skončivší v propadlišti času. Ono nám však v tom výčtu jedno jméno ještě chybí. Předeslalijsme už na začátku, o kom bude řeč. Antonín Sova.

František Václav Krejčí

Z těch, kdo chtěli na sklonku 19. století změnit svět české poezie, byl Antonín Sova, venkovský chlapec, ačkoli se shodou okolností narodil na zámku. (Vlastně byl nejstarším z oněch mladých.) Když přišel na svět 26. února roku 1864, byl jeho otec učitelem a regenschorim v jihočeském Pacově. Po něm zdědil umělecké vlohy a otec byl také jeho prvním učitelem v oblasti umění, zejména hudby. Citově však synek více přilnul k matce. Její nenadálá smrt roku 1879 a otcův nový sňatek (dlužno podotknout, že Antonín s macechou vycházeli zhruba řečeno jako pes a kočka) patřily k prvním životním otřesům. A bylo jich ještě víc.

Kluk Antonín podědil po své matce tělesnou křehkost a přejemnělou nervovou soustavu, předrážděně a bolestně reagující na všechny podněty světa vnějšího i vnitřního. Když otec po šestnácti letech manželství ovdověl, musel se postarat o syna a dceru. Místo nebožky zaujala v rodině pětadvacetiletá macecha Sabina. Toto jméno se vyskytlo i v románu Antonína Sovy Výpravy chudých – a v souvislosti nikoli zrovna sympatické. Chlapec to byl odmala útlý a zamlklý, což asi nepřispívalo k družnosti s venkovskou mládeží. Její svět se přece jenom lišil od života chlapce řídících. Antonín poznával důvěrně přírodu svého rodného kraje během každodenních dlouhých procházek s otcem za všech ročních dob. Jak jinak si lze vysvětlit důkladnou znalost rozmanitosti flory v jeho sbírkách, přesnou její podobu, čas květu i zrání. Svoje dětství ve škole (chodil do ní ve svém novém domově, ve vesničce severně od Pacova, v Lukavci) vyvolává po letech vzpomínkovými verši

Logo

Ale roky jsem pak připoután
k stěnám školní světnice.
Slyším odbíjet hodiny,
posly to jara, léta, podzimu, zimy.
Okna zřím dívat se v náměstí,
učím se poznávat duši městečka,
hlasy vzdálených vsí zachycovat,
všecky kyvy stromů, zrcadlení vod a rybníků,
ať je to kdekoli a za jakýchkoli sluncí.

Antonínovi bylo už patnáct let, studoval na gymnásiu, když přišla učit do lukavecké školy dvacetiletá Jana Frídová, sestra Emila Frídy (aneb Jaroslava Vrchlického). Nastěhovala se do bytu pana řídícího, do jednoho pokojíčku. Mladému studentovi přivezla celý nový svět, rozšiřovala obzory, okřídlovala slova. Otevírala Antonínovi brány poezie, dříve netušené. A pak za ní přijela ještě Ema. Mladší Janina sestra. Taková koncentrace mladých dívek... to musel jinoch zahořet. Vzplál. Ema byla básníkova první láska.

Jaroslav Vrchlický v mládí

A bylo to kouzelné léto,
to kouzelné, rozpjaté, vonné,
a plným souzvukem znící,
jak ze dna lásky oné.

My mnohdy se prořekli někdy
v hře pouhé, chvílí tou,
že důvěrnou vteřina zdála se,
tak příliš důvěrnou.

Básník byl velice decentní. Spokojme se v záležitosti tak delikátní s tím, co nám svěřuje náznakem.

Co jen dělá
má první láska? Ne, dneska bych
neprchal od ní, vyslechl bych ji
a chtěl ji pochopit.
A dneska bych
rád u ní zemřel.

Pak čekala Antonína studia - věc sice potřebná, leč pro životopisce úmorná. Takže je raději vezmeme letem světem – tedy letem z Pelhřimova přes Tábor do Písku, kde Sova odmaturoval. A i když nemohl počítat s nějakou podporou z domova (na každé koruně seděla, jak víme, Sabina), rozhodl se Antonín dále studovat. Zvolil si práva, leč peníze se nakonec přece jen ukázaly kamenem úrazu. Když už nebylo doopravdy z čeho žít, musil studií zanechat a se svěšenou hlavou se vrátil domů. Naštěstí tato venkovská epizoda trvala jen krátce – mladému básníkovi se podařilo získat pomoc. Ta pomoc se jmenovala, vlastně jmenoval – Adolf Heyduk. Pootavský slavík.

Jan Vilímek: Adolf Heyduk

Tak se mu říkalo. Kdopak ho dnes zná? Právě Adolfu Heydukovi a Jaroslavu Vrchlickému získal Sova místo v redakce Ottova slovníku naučného a o rok nato se stal písařem-protokolistou ve zdravotním referátu pražského magistrátu. Praha žila literaturou. Sova se radostně účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. A psal. Vyšla jeho první sbírka – Realistické sloky. Potřeboval ještě tři roky, než umělecky dospěl – ve sbírce Z mého kraje. Ta obsahovala téměř čtyři desítky lahodných impresionistických básní. Jejich námětem je krása jihočeské přírody, přirozeně v okolí Lukavce a Pacova, jak ji vnímá plachá a samotářská duše, zatímco v krajině vyvstávají obrazy duševních stavů.

Ty české rybníky jsou stříbro slité,
žíhané temnem stínů pod oblaky,
vloženy v luhy do zeleně syté
jsou jako krajů mírné, tiché zraky.
Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje,
a kachna vodní s peřím zelenavým,
jak duhovými barvami když hraje,
se nese v dálce prachem slunce žhavým;
chlad s dechem puškvorců lukami stoupá,
a s vůní otavy po kraji dýchá,
vzduch mírně chlazen vlnami se houpá,
a něco jako věčný stesk v tom vzdychá.

Antonín Sova zkrotil verš a taky nad nedostatkem zvítězil. Náhle je dobře zabezpečený. Tajným hlasováním ho městská rada vybrala ze 67 uchazečů na místo ředitele pražské městské knihovny. Teď by už mohl konečně oženit. Vždyť mu je... už šestatřicet let. Pomalu začal staromádencovatět. Ale on svoje okolí překvapuje. Přátelům představuje oslnivou krasavici, slečnu Marii Kováříkovou, úchvatnou dívku téměř o dvacet let mladší. Pokud snad některý z mladých mužů odolal pohledu na její dokonalou postavu, jejímu kouzlu podlehl, když na něj promluvila melodickým violovým hlasem. Poeta z Pacova a ředitel městské knihovny v tom zřejmě byl až po uši. Nebo až po konečky své věru již sporé kštice. Co si však krásná Marie (přátelé jí říkali Máčko) od manželství s básníkem slibovala? Připomeňme si, že jí bylo sladkých sedmnáct. Zřejmě jí velice lichotilo, když vstoupila do společenství veřejně známých lidí, o nichž se mohla dočíst v novinách a časopisech jako o duchovní elitě národa. Jednu takovou elitu teď měla doma. A co víc – z jejich galantního chování brzy poznala, že její krása okouzluje všechny bez výhrad. Co víc potřebovala, aby jí narostlo sebevědomí? Život se jí proměnil v čarovný dar, který si rozhodně chtěla vychutnat.

Antonín Sova s manželkou

A básník? Ten s nástupem středního věku výrazně pociťoval potřebu změnit svůj život. Potřebu pozitivního ideálu. Proto vložil do vztahu k prosté, zato však velice krásné mladé ženě mnohem více než do svých předchozích milostných vztahů. Jako by však nepochopil, koho má po boku: mladičkou dívku náramně nudil litaniemi o svých tvůrčích plánech, o svých pochybnostech, o hledání smyslu života, o stárnutí a melancholii plynutí času. A ještě hůř: celý den trávil v práci, a když se vrátil, psal. Kolik času mu pak zbývalo na zábavu a na vychutnání daru řečeného život? Soužití dvou lidí různých povah a s různými cíli a přece jen věkového rozdílu možná drhlo od samého počátku – my to nevíme. Víme však, co po letech poznamenal Jaroslav Seifert: „Někdo nám přinesl fotografii jeho manželky. Byla to opravdu překrásná, elegantní žena. Bylo by patrně potřebí neobyčejné lásky a trpělivosti, aby zůstala básníkovi věrná.“

V říjnu roku 1901 se manželům Sovovým narodil syn Jan, a zdálo se, že se protivy i nadále přitahují. Za čtyři léta nato bylo všecko jinak. Zachovali sice dekorum, bydleli společně, ale intimně se nestýkali (u básníka se navíc začaly projevovat první vážné příznaky choroby míchy). Marie se seznámila s mladým podnikatelem Františkem Ludikarem, úspěšným a zámožným obchodníkem s pozemky. Navázali milostný vztah a po rozvodu se ihned stali manželi. Přecitlivělý a teď už vážně nemocný Sova se z té rány nevzpamatoval. Tváře, lásky i nenávisti se nakonec utopí v kalném proudu každodennosti. Verše, z nich mrazí, všednost přežijí. A přežily i svého básníka, i když si pro autora, zakladatele české moderní lyrické poezie i prózy, smrt přišla do jeho rodného Pacova 16. srpna roku 1928.

Našli jsme se kdys v jediné touze: milovat stejně a stejně klnout,
až v srdce naše stejný vichr navál nekonečné sněhy.
Neslyšeli jsme zvonů vánočních, ni zpěvů pastevců
a nevíme, že se narodil ten, jenž by nás vykoupil.

Našli jsme se zas v jediné touze: Odumřít sami sobě,
nekonečné sněhy ve své duši a nekonečné noci,
tisknout si ruce s poledním polibkem dávno rozloučených
a nenaslouchat již dravcům vášní v nás oddychujícím.

Antonín Sova v pozdním věku

Oddalujeme se. Pláněmi našich duší zasněženými
lesy husté stojí, nebetyčné, jak mezníky neproniklé,
vrány snů nízko se strou pod šerým klenutím větví.

Oddalujem' se; nezříme se již roky, jen tajemnou hudbu
však slyšíme dosud. Jsme vzdálené výkřiky poutníků
na opačných stranách, mizících do dálek zasněžených.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.