984. schůzka: Zubáček a Tonda hlavatej

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Busta Antonína Dvořáka v parku v Rakovníku, v pozadí kostel sv. Bartoloměje

Tento a ještě následující díly budou přece jen trochu výjimečné oproti ostatním, neboť se nenecháme usnášet proudem času, který nám diktuje, že plujeme 19. stoletím, nýbrž se v tom toku zastavíme, abychom vám popsali život a dílo jednoho člověka.

Je mnohem, a to přiznáváme bez mučení, mnohem složitější psát o osudech jednoho jedince než líčit spletité dějiny. Toulat se minulostí, to je něco jako výlet. Můžete pěšky jako za vozem, rychle nebo pomalu, a když se vám zlíbí, určitý krajinný či časový úsek vezmete zhurta, jako vlakem: celkový obraz se zprůhlední, podrobnosti nestihnete postřehnout, čím větší je rychlost jízdy, tím jednodušší se jeví dějiny. Zato toulat se minulostí jednotlivých lidí, notabene větších a schopnějších, než jsme my sami, to na člověka, panečku, najednou dolehnou těžké zábrany. Přece vůbec nedokážete dohlédnout do hlubin geniální duše, jakou měl... no, je jich víc, které bych mohl jmenovat a jež jsou součástí české historie... takže budiž vyřečeno jedno jméno za mnohé, se kterými jsme se už setkali a kteří na naši loď v dalším přístavu teprve čekají: Antonín Dvořák.

Jméno Dvořák lze ve vesnicích v údolí Vltavy na sever od Prahy doložit asi od roku 1700. Jeho nositelé byli po generace nemajetní chalupníci, nejnižší sociální vrstva, ve které se i po Bílé hoře udržela čeština a česká lidová kultura. Skladatelův dědeček Jan Nepomuk byl prvním z rodu Dvořáků, který se díky zrušenému nevolnictví vymanil ze spodní společenské vrstvy a stal se hostinským a řezníkem. Několik let se svou ženu Annou provozoval hostinec v Odolena Vodě a poté si pronajal řeznický krám v Nelahozevsi.

O dědečkovi toho víme víc… kromě toho, že byl hostinským a posléze řezníkem. Dvakrát byl pohnán před soud. Zdali ten čin skutečně provedl, z nějž byl obviněn, to je sporné. Šlo poprvé o krádež (domnělou krádež) vrchnostenského dříví, podruhé o koupi kradené krávy. „Oprávněnost zákroku proti Johannu Nepomuku Dvořákovi nebyla zjištěnými skutečnostmi potvrzena.“ Což zní jako nějaký ouřední zápis. Byl souzen, nikoli odsouzen.
Z dochovaného vyprávění vyplývá, že Jan Nepomuk Dvořák byl muž malé, ale sporé postavy. Vynikal neobyčejnou silou a odolností. Kdysi při porážce vola si přivodil těžkou kýlu, která by člověka méně zdatného prostě zničila.

Z této věty si lze dovodit, že dědu Dvořáka nikoli. Jan Nepomuk zachoval klid a rozvahu, lehl si do necek s teplou vodou, klidně vyčkal příchodu lékaře (museli ho přivolat až z Prahy, takže pacient si v těch neckách poležel dlouho), načež se beze slova na místě podrobil operaci. Dopadla dobře. Životu navrácený dědoušek se dožil 78 let.
„Skladatelův otec František Dvořák, když se vyučil řeznictví, odešel na zkušenou na Moravu a do Uher,“ to se dozvídáme z knihy Přemysla Pražáka Malá preludia. „Z té doby je zachován popis jeho osoby, vypovídá však o něm málo, spíš jenom pobaví svou prostoduchostí: Obličej podlouhlý, červený, oči modré, noc obyčejný, ústa přiměřená.“ Což se hodí zhruba na 80 % populace. „Bližší podrobnosti o jeho vandru, který trval celých osm let, nejsou dochovány. Jen o jedné z příhod, které zažil, vyprávěl asi častěji, a ta se dochovala podnes. Mluví o tom, jak si zachránil při velké povodni v Uhrách jen náhodou a dík své duchapřítomnosti živo, když se uchytil na vyvrácených dveřích, které pluly kolem, a na nich se šťastně dostal na pevnou půdu.“

Logo

Po návratu domů mu jeho otec předal živnost. František se stejně jako všichni chlapci ze čtrnácti dětí Jana Nepomuka vyučil řezníkem a brzy získal v Nelahozevsi do nájmu i místní hostinec. Pátrali jsme důkladně, ale kam lidská paměť sahala a matriky vypovídají, byli všichni předkové z otcovy strany řezníci nebo hostinští. O ni se drželi nejraději obojího současně. Platilo to alespoň pět kolen nazpátek – řemeslo se dědilo, v případě prvorozených synů povinně.

A přišel čas na ženění, tedy na to Františkovo. Svatba se konala se v Chržíně, a nevěsta Anna Zdeňková pocházela ze sousední vesnice Uhy. Byla to dcera někdejšího kaprála pěchoty a posléze pokladníka a dohlížitele na statku v obci Uhy. Ženich František Dvořák přišel na svět v Dřínově, ale už jako malé děcko se ocitl v Nelahozevsi. Všechna ta místní jména patří do jedné ošatky dědinek kolem Veltrus a Velvar. Svatební obřad se konal 17. listopadu a první dítě přišlo na svět skoro přesně za deset měsíců jako první z deseti sourozenců. Dvořákovský rod byl velice vitální. Prvním potomkem byl Antonín Dvořák, jak je psáno v Knize narozených. A dokonce česky, byť švabachem. Za kmotry mu šli mlynář Kryštof a manželka knížecího bednáře Třísková, oba z Nelahozevsi.

„Do kroniky dětství Antonína Dvořáka se hned v prvním roce jeho života zapsala událost, která ho sotva v desíti měsících ohrozila na životě a pro jeho otce znamenala hospodářskou pohromu. Do nelahozeveského zámku přijeli jednoho červencového dne nějací páni a oddávali se nezřízenému hodování a pití. Jejich čeledínové, ubytovaní v hospodě Františka Dvořáka, se je snažili napodobit a v opilosti zapomněli ve stáji zhasnout světlo.“ Tehdy se zhášelo nikoli otočením vypínače – musel se udusit otevřený oheň (třeba u louče). „Způsobili tak požár, který vypukl po jedné hodině v noci, rychle se rozšířil, a než se kdo nadál, pohltil hospodu i sousední stavení. Dvořákův otec sice ještě včas vynesl na návrší za hospodou kolébku s Toníčkem, ale z ostatního, ostatně tuze skrovného majetku, se mu nepodařilo zachránit téměř nic.“ Takový požár musel do chodu rodiny výrazně zasáhnout. Na druhé straně – požáry (a to požáry i celých vesnic a měst) nebyly v té době nijak mimořádnou událostí, což znamená, že se Dvořákovi přes tu neblahou událost rychle přenesli a na místě vyhořelé hospody postavili novou. Dokonce byla výstavnější – na rozdíl od té staré, přízemní, tahle byla jednopatrová. Nový dům byl tedy prvním prostředím v životě malého Antonína, prvním zdrojem jeho dojmů, jakmile začal vnímat a chápat jsoucnost světa a lidí.

Logo

K dvořákovské nemovitosti patřilo i kolem pětadvaceti jiter půdy (to je přes 14 hektarů. Lán český měl 32 jiter, to znamená, že Dvořák byl tříčtvrtěláník, nebyl však majitelem; měl ten pozemek pouze propachtovaný, navíc s břemenem robotní povinnosti – za podíl na sklizni musel polnosti obdělávat, osívat a sklízet.). Maličkého Toníka brávali často na robotu s sebou. Ve stavení, na jehož dvoře byla skromná zahradní restaurace, žili Dvořákovi od svatby víc než sedm let. Poté, co jim vypršel nájem, přestěhovali se „domů“. Kousek blíž k Vltavě, do takzvaného lobkovického knížecího masného krámu, který byl původním bydlištěm dvořákovské rodiny.

Dvořákové bývali a zůstávali chudí, žádný to zatím nikam dál ani výš nedotáhl. Zato mívali kupy dětí. Nelahozeveský Franci Dvořák, otec Toníkův, si jich pořídil osm, otcův bratr Pepa z nedalekého Vepřku dokonce dvacet. (Tolik jako Johann Sebastian Bach.) Nezámožní Dvořákové uchovávali dědictví jiného druhu než je to hmotné: výtečný sluch a muzikantské srdce. Nikdo tomu ovšem nepřikládal hlubší význam. Hudba se mezi Dvořáky považovala odjakživa za pouhou radost a zábavu... budiž, semtam i za příležitost k přivýdělku na hasičském bálu, svatbě nebo posvícenské tancovačce, avšak na to, aby si snad udělal z muziky živobytí, nepřipadl zatím v rodině žádný mužský. O ženských ani nemluvě.

Rodná světnice Antonína Dvořáka, dobové foto

„Toníkův otec Franci hrál dojemně na citeru, kdy spustil svou oblíbenou Já mám malovanou vestu, vestu, a vestičku... anebo třeba carskou hymnu Bože cara chraň, rozezpívala se vzápětí celá hospoda a tržba šla nahoru. Jeho vepřecký bratr Josef, také hostinský, hrál na kdeco. Zvláště coby trumpetistu si ho půjčovaly a přetahovaly kapely široko daleko. Jako houslista zase exceloval na kůrech.“ Ale ani jemu nepřišlo na mysl, že by kvůli hraní pustil řemeslo, co má přeci zlaté dno. Rodina potřebovala být z něčeho živa. Za výčepním pultem musel být člověk denně, za notovým – leda o nedělích. T o až Antonín připadl na nápad žít jenom pro muziku. A le ukázněně mlčel nejmíň do svých patnácti let. Nedovolil by si naznačit ani slovem, v jaké říši prodlévá jeho duch. Po řád si jenom maně pohvizdoval. Jako nejstarší, to dá rozum, musel přece převzít tatínkovu živnost. Ale už tehdy vystupoval na veřejnosti. V kostele. V rodné Nelahozevsi. „Tam ten kostelíček... Tam jsem hrál své první sólo na housle. A jak jsem byl tehdá rozechvěn, s jakým strachem jsem si ladil housličky, jak se mi třásl šmytec při prvních tónech. Ale dopadlo to dobře. Jakmile jsem skončil, nastal šum, a ruch po celém kůru, vše se ke mně tlačilo, známí se na mě blaženě usmívali, poklepávali mi dobromyslně na rameno, a od souseda primária jsem dostal celý groš.“

Antonín dopoledne navštěvoval školu, a odpoledne: „Muzika byla líc mého dětství, okamžiky jasnější; avšak ani rub nebyl bez zajímavosti, ač mne stál mnohou slzu. Tam pohleďte! Chvatěruby, Lobeč, Hleďseby, Všestudy a Mlčechvosty, v tato místa jsem chodil s otcem, často jsem ho doprovázel, když v sousedních vsích nakupoval dobytek.“ Především však začal hrát ve vesnické kapele, a občas účinkoval při bohoslužbách v blízkých Veltrusích. „Do všech těchto míst jsem s otcem chodíval nakupovat všelijaký ten boží dobyteček, a když mi otec svěřil některý ten kus, jenž mi ve své bujnosti utekl nebo mne bez dlouhých okolků vtáhl do rybníka, nebyla to situace právě záviděníhodná. Ale všecky takové strasti mladého života mi oslazovala hudba, můj anděl strážný.“

„Když Antonín povyrostl, podnikal první klukovské výpravy,“ opět nahlížíme do knihy Malá preludia od Přemysla Pražáka. V rodině měl jako prvorozený, a k tomu ještě syn, tak trochu výsadní postavení. Zvláště babička v něm měla svého mazánka a kvůli jeho pěkným, zdravým zubům na něho volávala: Ty můj zubáčku! To se mu líbilo; ale byl tuze nespokojen, když povyrostl, a někteří z kamarádů, s nimiž si hrával, na něho pohrdlivě pokřikovali z nezbednosti či po nějaké té roztržce, o něž nebyla mezi kluky nouze: „Tondo... hlavatej!“ Naráželi tak na skutečnost, že jeho hlava byla tehdy v poměru k ostatnímu tělu opravdu trochu větší. Obvykle došlo k ruční výměně názorů, při níž „Tonda hlavatej“ nejednu ránu dal. (O něco víc jich dostal.)

Rodný dům Antonína Dvořáka, dobové foto

Jaké sny měl Antonín jako kluk? Hudební. Jak náruživě muzicíroval, jak chodil do houslí a zpíval na kůru, cítil čím dál zřetelněji, že ho Bůh obdařil oproti kamarádům něčím navíc. Sám zatím sotva věděl, co to v něm vězí... ale dostal dar stejně výjimečný jako mnohostranný. Měl absolutní sluch, rozlehlou hudební paměť, záviděníhodné rytmické a harmonické cítění. Už coby kluk hrál smyčcem s takovou bravurou, že si na něho ukazovali prstem. „Cokoli spatřil, slyšel, procítil, vše se mu proměňovalo v nápěv ve sled akordů, v rytmickou figuru. Všední zážitky se mu transponovaly do hudební řeči. Myslel v hudbě. Komponoval jednoduché skladbičky dřív, než se je naučil zapisovat. Později, když už notový zápis zvládl, mladistvé opusy zahazoval – rychle se mu znelíbily, zevšedněly sluchu tak, jako druhým zvadne kytka. Nijak se pro to netrápil - zítra ho přece hravě napadne tucet motivů jiných a lepších!“ Toho si brzy v rodině i ve škole všimli, mezi muzikálními Dvořáky od samého počátku Antonín vysoko přečníval. Jeho vlohy zaregistroval každý, kdo muzice trochu rozuměl a s malým vesnickým šumařem se setkal, ať už v pozici učitele nebo spoluhráče.

Antonín (pro většinu lidí byl prostě „Anton“) u končil školní docházku, jak bylo zvykem, ve dvanácti letech. „Jako absolvent nelahozeveské školy dostal od knížete Lobkovice modlitební knížku Nábožný křesťan. Hluboce věřící Dvořák ji měl doma po celý život. Jeho víra zůstávala právě tak neotřesitelná jako prostá. Nefilosofoval, nepochyboval, prostě věřil. A pod mnohá svoje díla připsal děkovnou formulku typu S pomocí Boha. Měl velmi rád Brahmse, ale jednu věc mu nemohl odpustit: že je to ateista.“

Rodiče ho poslali do blízkého městečka Zlonice, aby se tam podle rodinné tradice vyučil řezníkem. Ještě než se sem přistěhovali rodiče, bydlel Antonín u svého strýce, a aby získal znalost němčiny, nutnou pro budoucí řemeslo, navštěvoval zlonickou pokračovací školu. Když mu skončila učební doba (teď myslím v té řezničině), tak obdržel Dvořák (patnáctiletý) tovaryšský list: „My nížepsaní představení počestného městského řeznického pořádku, dosvědčujeme a vyznáváme tímto listem za vyučenou, že Antonius Dwořák, v Nelahozevsi narozený 8. září Léta Páně 1841, katolického náboženství, roku 1854 při otevření pokladnice do učení řeznického na 2 roky přijmut byl. Jelikož se dotčený Antonius Dwořák v ustanoveném, dvouletém čase svého učení mravně, věrně a pilně choval, vyučiv se dle stvrzení svého mistra pana Jana Roubala řemeslu řeznickému patřičně a řádně, tedy byl tentýž dne 1. listopadu 1856 shromážděnému pořádku pod předsednictvím pana dohlížitele téhož pořádku ještě představen a náležitě jemu dáno za vyučenou. Vyhotovivše svrchu jmenovanému Antonius Dwořáku tento list za vyučenou k jeho oprávnění, přejeme, aby tentýž za řádně vyučeného tovaryše řeznického uznán a všude vlídně přijat byl. Tomu na svědectví jest tento jemu udělený list za vyučenou nejen vlastnoručně podepsán, nýbrž i obyčejnou pořádkovou pečetí opařen.
Jan Roubal, Jan Warský, Frantz Ekert starší, Josef Bjelej, zkoušený mistr, Jan Bílý, cechmistr.“

Barokní špitál na jižním okraji Zlonic byl v roce 1954 zrekonstruován na Památník Antonína Dvořáka

Působivé. A respekt budící. Leč lejstro ono má několik chyb. Namísto Antoniu Dvořákovi je tam Antonius Dvořáku (chyby měly dodat zdání starobylosti), to by ale nebylo to nejhorší. Podle Dvořákova životopisce, německého hudebního historika Klause Dögeho, je Dvořákův výuční list – padělek. Podle dokumentů města Zlonice řádný řeznický mistr Jan Roubal, ani nějací starší cechu Jan Warský či Frantz Ekert neexistovali. A ani jméno Antonius Dwořák se v seznamu zlonického řeznického cechu nevyskytuje. Kromě toho se výuční listy v polovině 19. století nevystavovaly v češtině, nýbrž v němčině – anebo dvojjazyčně, německy a česky, a vypadaly podstatně jinak než tento falzifikát, podle vnějšího vzhledu pocházející pravděpodobně z počátku 20. století. Proč vznikl, to je záhada, kterou asi nikdy nerozluštíme. Je ale jasné, že Dvořák se řezníkem nikdy nevyučil…

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související