982. schůzka: Křídla duše mé se chvěla

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. století

Bylo to na jaře 1922, když Jiří Wolker (tehdy již zavedený básník a občasný student) bydlel s Jindřichem Hořejším (rovněž básníkem a k tomu překladatelem) v bytě Karla Teigeho (kritika a teoretika umění, výtvarného umělce, publicisty a překladatele) v Černé ulici na Novém Městě pražském. Chlapci se dívali do okna protějšího domu.

„U psacího stolu jsme spatřili starou básnířku Elišku Krásnohorskou. Měla uvázanou tužku u prstu, neboť její chromá ruka nedovolila jinak psát. Hluboce nás to dojímalo. Mysleli jsme na společnou práci Bedřicha Smetany a Elišky Krásnohorské. Přáli jsme si, aby hodně zlatých jarních paprsků padalo na tu pilnou ruku.“

Napsal jeden z těch studentů, budoucí básník František Branislav. Otec Ondřej Pech pocházel z početné (a chudé) mlynářské rodiny, usazené v Jablonci nad Jizerou. V deseti odešel do Prahy, aby se tady vyučil natěračem. Protože mu štěstí přálo, zřídil si lakýrnický mistr samostatný podnik, čítající kolem dvanácti dělníků. To už byli přestěhováni do nového bytu a dílny (v jednom domě domě na Michalské ulici. Sem si také přivedl Marii, s níž měl tři děti – Josefa, Karla a Marii. Elišku přivedla na svět Ondřejova druhá manželka, Dorota. „Mladá paní Pechová vypomáhala dle svých sil i manželovi v závodě. Dnes 11. listopadu 1834 vařila na domácím krbu pro dílnu pakost neboli kakost, várka však vzkypěla, obsah se vzňal na jednu nebohou a popálila ji děsně, že tohož dne v bolestech skonala.“

Smutné je člověku býti sám, ještě k tomu tři děti na krku... Ondřej Pech se náhradu nehledal, on ji už měl. Také se jmenovala Dorota, a jak ukazuje dobový olej významného malíře Antonína Macka, musela být velice půvabná, přesto že rodila jedno dítě za druhým (přivedla jich na svět šest).

V rodině Pechů se pěstovaly snad všechny druhy umění – hudba i zpěv, malba i kresba, poezie i krásná próza. Z nejstaršího Jindřicha byl později dovedný učitel hudby a skladatel. Adolf vynikal uměním malířským. V Českých Budějovicích, založil fotografický závod, který prosperoval. Třetí byla Juliana – ta se vdala za hudebního skladatele Hynka Pallu. Rozrůstající rodina se přestěhovala do domu, který dal otec postavit na Starém Městě pražském – na ulici Husově. Tady se Pechovým narodily ještě tři děti – dcery. 18. listopadu to byla Alžběta Dorota. Používala pak jenom domácí tvar tohoto jména – Elisabeth, Elisa, Eliška. Proč právě Krásnohorská? Eliška Pechová... to přece nezní špatně... Její otec uvěřil podvodníkovi, který pracoval v archivu jako úředník. A že prý našel dokumenty, že starobylá rodina rytířů Pechů z Krásné Horky se po válkách náboženských usadila v Pojizeří.

Logo

„K ouplnému vyšetření je ovšem třeba mnohých cest, mnohé práce a tudíž peněz, a chce–li pan Pech odhodlati se k oběti hmotné, výsledek by byl přívětivý.“ A tak dále a tak dál. I dnes chodí jedinci s navrčeným kolovrátkem slov a odchytávají chodce na ulicích, zvoní u dveří v nejrůznějších domech, a to proto, aby v důsledku kradli, podváděli, používali násilí. Šmejdi. Na památku marného usilování otce o šlechtický predikát, které mělo v Eliščiných vzpomínkách jen mlhavou podobu, si později zvolila literární pseudonym Krásnohorská. V Eliščiných vzpomínkách k tomu došlo... ano, takto: zjistíme to, když zalistujeme v knize Z mého mládí, kterou Krásnohorská napsala ke konci svého života a byla vydána za první republiky v roce 1920. „Do velkého světa jsem poprvé vkročila sotva patnáctiletá. Karolina Světlá mě vybídla. Uprostřed domu jsem však zabloudila, a tak jsem zaklepala na nejbližší dveře. Zůstala jsem přimrazena. Uprostřed velkého, jeho stěny byly pokryty bohatě seřazenými knihami, seděl obstarožní pán a četl – byl postavy a tváře nejvyšší měrou důstojné a výrazné, každému českému dítěti známé i drahé. Zabloudila jsem do knihovny Františka Palackého. A podivno, místo studu, místo lítosti, že nejapně vyrušuji, zmocnila se mne tajná, posvátná radost.“

Já velím jaru, aby rozkvétalo –
i rozžíhá se léto nádherné;
dím nebi, hvězdu by mi zříti dalo.
a zaplanou hvězd roje bezměrné. Já volám v háje, aby zazvučely,
a probouzí se píseň slavíka;
tvé oči líbám, by se otevřely
a celé nebe se mi odmyká

Eliška Krásnohorská v 70. letech 19. století

Alžběta – neboli už napořád jen Eliška – tedy Eliška prošla několika školami, ale nejlepší učitelku měla doma, svoji maminku. „Z úst matčiných jsme slýchali množství výrazných slov, rčení, obratů a vazeb větoslovných, jež nám v Praze nebyly známy, ba svou původností budily u nejednoho neznalce pochybovačný úsměv – říkadla, posměšky a verše písniček, jež nám někdy matka v důvěrnosti opakovala po blatenských klucích – nebyl sice pro salon, ale jadrně české byly, a čím více jsem dospívala, tím jsem poznávala ryzost mluvy ve všem tom, to bylo v oboru řeči maminčino a pocházelo z Blatné.“

Poté, co ve dvanácti letech vyšla ze školy, učila se mladá Eliška šít a vyšívat v ústavu slečen Krausových na Malé Straně. Nějakou dobu to tam vydržela, až přišel konflikt. Slečinky z takzvaných lepších rodin... poněmčelé a bezduché. Jedna z nich s opovržením prohlásila, že čamara není pro elegantní společnost. Čamaru že nosí každý drožkář. „Načež jsem jí odsekla, že frak nosí každý sklepník, ale že drožkáři i sklepníci jsou také lidé, a sice užitečnější, než leckterý elegantní panák. Tím jsem v slečince urazila stavovské sebevědomí tak krutě, že se dala do hlasitého pláče a vznesla za souhlasu svých stoupenkyň, že jsem eine tschechische Aufrührerin.“ Tedy česká buřička. Po tomto incidentu byla ráda, že může pomáhat vyučovat mladší žákyně jazyku francouzskému. Bylo jí třináct let a ona dostala svůj první honorář. Byly to čtyři zlaté, za které si kupovala v antikvariátech knihy a slovníky. Avšak poté, se Elišce ztratil v ústavu nový plášť, který jí pořídila matka, aby dobře reprezentovala svůj nový asistentský ústav, zanevřela na ni paní ředitelka a skrovný učitelský příděl, ale především činnost, kterou chtěla Eliška vyvíjet, to vše náhle ustalo.

Eliška se mohla stát studentkou na dvou pražských ústavech: na Vyšší městské dívčí škole a v Ústavu pro vzdělávání učitelek, jenomže právě tehdy u ní propukla poprvé revmatická choroba, která načas odsunula vidinu vlastní samostatnosti, získané prostřednictvím vzdělání.

„Už před plesem, když jsem zkoušela rukavičky, jsem měla ten pocit, že mě pravá tísní a že na levé ruce mám oteklé klouby. Také mě na plese nesnesitelně tlačily boty. Otoky na obou rukou byly znatelnější; proto jsem vyhledala pomoc u lékařů, kteří konstatovali, že jde o kloubový hostec (revmatismus doprovázený horečkami), nemoc zřejmě chronická a nadto dědičná.“ Nemoc, kterou by si dnes udržel ve snesitelné podobě obyčejný aspirin, léčili tehdejší doktoři drastickými metodami. Lékař nařídil držet nohy i ruce v ledové vodě tak dlouho, jak pacientka vydrží. Jiný lékař zase doporučil léčbu pískovými a slunečními lázněmi. „Dostala jsem z toho silný déšť jisker před očima, tři dny trvající, a nevědouc, jaký to nebezpečný symptom, zanedbala jsem zánět sítnic, který v pravém oku ztvrdnul a neodstranitelnými skvrnami se zatemnil, což se vyšetřilo až o 15 let později.“

Karolina Světlá v roce 1860

Eliška teprve vyspívala v dospělou ženu, a už měla narůstající zdravotní problémy. A že jich bylo: „Nevěděla jsem od té doby, proč najednou tak bídně čtu, proč drobnější tisk nemohu vůbec číst, proč někdy téměř jako slabikant písmenka loviti musím a za čtvrt hodiny bolestí a únavou nemohu dále. Od té doby byly večery pro mne ztraceny a má četba žalostně ohrazena na minimum.“ Další doktor ji léčil salicylem – předepsal jí dávky, o kterých lékárník pravil: „To je množství leda pro koně!“ „Za týden jsem onemocněla závratí a strašným hukotem v uších, kterýž trapný stav se pak vždy po několika letech zopakoval, až bohem později mi ušní lékař řekl, že to je Menièrova choroba, způsobená otravou salicylem. Častý závrativý stav hlavy a hukot v ní – to vše byly překážky, které náramně ztěžovaly obohacení mé erudice. Krom toho mi zhoršující se hostec znemožňovaly docházení do knihoven veřejných, do divadel a tak dále. Pro silné bolesti v rukou nemohla jsem se sama svlékati z pláště a zase oblékati, nemohla jsem nikdy sama otevříti vrata domovní ani stisknout zvonce, nemohla jsem se tedy nikam pustit sama a nikoho jsem k tak ustavičným službám neměla. Kdo je zdráv, ani nevzpomene na takové obtíže.“ Hlavně se dověděla, že její stav je neléčitelný, a také že nikdy nebude moci mít děti.

Z vln potůčku to přes oblázky
jak dívčím smíchem klokotá
a tajemstvími mladé lásky
šum jarých stromů šepotá.Ty malé kvítky – kdož by hádal? –
se smějí a se milují,
a kdyby duch můj věčně bádal,
kde větší moudrost – najdu ji?Kde v houští jemně volá ptáče
a odpověď zní z daleka:
mně při tom srdce slastně skáče
jak pravé srdce člověka.
Igor Eliška začala veršovat –Kde v houští jemně volá ptáče
a odpověď zní z daleka:
mně při tom srdce slastně skáče
jak pravé srdce člověka.

Bedřich Smetana - portrét z roku 1878

Eliška začala veršovat (na začátečnici v tomto oboru překvapivě dobře), a začala se také častěji stýkat s českou společností (především s Karolinou Světlou, se kterou se poprvé setkala ve svých dvaceti dvou letech). To setkání proběhlo v Plzni. Eliška tam shlédla svoji jednoaktovku. Co se jí zdálo dobré na papíře, na jevišti propadlo. „Tak nemoudrá jsem byla, že jsem nabídla řediteli Šubertovi tři jednoaktovky. Tajemný milovník, jak se ten kousek jmenoval, divadlo bouřlivým výsledkem věru nezbořil. Asi nakonec posloužil jako podpal v kuchyni, a nevím o něm nic než že mne každý z nich stál dva dni práce. Mnoho času ani slávy tedy nebylo zmařeno jejich zmizením." A znovu se šla podívat na ten svůj propadák, a v dopise Karolině Světlé o něm napsala: „Přišla jsem z divadla a jsem velice ráda, že jsem tam byla. Mnoho jsem se tam poučila. Shledala jsem, že žert, který jsem považovat za zcela kraťoučký, je nesmírně dlouhatánský. Dialog je přespříliš rozvláčný, přeplněný obrazy, které na jevišti zcela nepůsobí, ač se leckdes dobře čtou. Chci–li ještě něco dramatického napsat, musím se toho chopit ze zcela jiného konce.“

Vzácná sebekričnost… Kdo z nás ji dnes má? Eliška však nesklidila v Plzni jenom neúrodu. Byla zde uvedena opera Lejla, kterou složil Karel Bendl. Jako svou první operu. Úspěch předčil všechna očekávání. Děj se odehrává v Alhambře ke konci vlády Maurů a hlavní hrdinkou je krásná Židovka Lejla. Její otec zradí Maury, aby dosáhl u Španělů práva pro svůj národ. Lejla se stane obětí intrik a nakonec umírá rukou svého otce. Dalším společným dílem Bendla a Krásnohorské byl – Břetislav. Kníže Břetislav. Ten, co unesl Jitku. Kritika operu strhala, nejspíš proto, že předseda hodnotící komise kdysi sám složil operu Břetislav a Jitka, která nebyla nikdy uvedena. „Po úspěchu Lejly požádal také Bedřich Smetana Krásnohorskou o libreto,“ píše se v knize docentky doktorky Drahomíry Vlašínové o Elišce Krásnohorské. „V pamětech Krásnohorská mylně uvádí, že mu nabídla jako první námět na libreto Hubičku. Korespondence se Smetanou, ale i se Světlou však dokládá, že prvním textem, který Smetana od Krásnohorské získal, byl Lumír. Ten jí skladatel vrátil, aby jej zcela přepracovala, ale hned po ní chtěl ne méně než dvě nová libreta. Nakonec skládal hudbu na libreta čtyři – pro Violu (kterou nedokončil), Tajemství, Čertovu stěna a Hubičku.“

Logo

Hubička nebyl vlastní námět Krásnohorské. Autorkou povídky se stejným názvem byla Karolina Světlá. V dopise, kterým žádá autorku o svolení, aby z její povídky mohla udělat operní libreto, Krásnohorská napsala: „Dovolíš, abych Tvou povídku na operistické kopyto narazila a tím dokonale zkazila? Pomyslím–li, jak bych ji musela oloupit o všechny okrasy poezie, původnosti a duchaplnosti její, dala bych si s chutí pohlavek, že jsem jen mohla slovo Hubička z huby vypustit v přítomnosti Smetanově. On je teď celý poblázněn a chce doopravdy skládat; mám mu říci, že nesouhlasíš, či že mu nedovoluješ, či co mu mám říci? Ovšem bych z takové látky mohla udělat libreto tak dobré, jak bych vůbec něco dobrého udělat dovedla; svěžest a půvabnost, jemný humor látky samé a pomyšlení, že je to látka Tvoje, přivádí mne v jakési nikdy nepocítěné naladění, ale což platno, musela bych přece jen kazit a kazit. Rozhodni se, osude můj, ano, Ty sama rozhodni nade mnou a nad Smetanou, má–li mezi námi dojít na hubičku.“

Eliška Krásnohorská - Ženské listy (duben 1888)

V Plzni strávila Krásnohorská sedm let. Hlavně kvůli mamince. Ta jí bránila, aby se vrátila do Prahy. Vždyť je přece tak nemocná... Jenomže přišla nabídka, jaká se neodmítá. Převzít redakci Ženských listů. Zakladatelkou a starostkou tzv. Ženského výrobního spolku, který časopis vlastnil, byla Karolina Světlá, a právě ta navrhla, aby Eliška v Praze Ženské listy řídila. Což způsobilo velkou vlnu nevole v Eliščině rodině, ale její matka nakonec resignovala a návrat sedmadvacetileté dcery do Prahy povolila. „Funkci odpovědné samostatné redaktorky časopisu Ženské listy plnila Krásnohorská celých 35 let. Přenesla jej přes úvodní finanční potíže a zvedla jeho kulturní úroveň. Věhlasný kritik Arne Novák označuje Elišku Krásnohorskou právě pro činnost v Ženských listech stvořitelkou české ženské žurnalistiky.“

Škola spolku Minerva byla první dívčí školou poskytující gymnaziální vzdělání v Rakousko – Uhersku. Vznikla v r. 1890, ale ještě několik let poté musely absolventky ústavu skládat maturitu na chlapeckém gymnáziu. Toto maturitní vysvědčení je z r. 1901

Po celou tu dobu chtěla Krásnohorská probouzet české ženy a vychovávat je. Aby nebylo pod každým (či každým druhým) článkem její jméno, používala řadu pseudonymů. Viola Tomanová, Marie Čadská, Tetka z Tetína, Eda Maxová, Bětka Rozmarná, Jaromír Zlonický, Barbora Mičková, Růžena Volná, Klára Baldová, Vojtěška Všetečková, Soliman Ředkvička, a ještě další. Eliška Krásnohorská byl také u zrodu první střední školy pro dívky v Rakousku–Uhersku. Stalo se tak v roce 1890 v Praze a ta škola dostala jméno Minerva po římské bohyni moudrosti a řemesel, umění, věd a vynálezů. Její pracovní náplň byla blízká řecké bohyni Athény. Spolek Minerva je vrcholem úsilí Elišky Krásnohorské. Zasadila se o zpřístupnění university maturantkám. Usiluje o povolení studia farmacie, medicíny a filosofie, leč doba pro toto úsilí nebyla ještě hodně dlouho zralá. Roku 1895 zakázala vídeňská vláda studium žen. Absolventky mohly být přijaty pouze jako hospitantky. První české lékařky získávaly své tituly v zahraničí – dr. Bayerová a dr. Kecková. Teprve na přelomu 19. a 20. století bylo povoleno studium žen na filosofické fakultě. Po prvních promocích filosofických dr. Marie Zdeňky Baborové a dr. Marie Fabianové v roce 1901 přišla hned následujícího roku první promoce lékařská dr. Anny Honzákové.

Zdenka Baborová v roce 1901

A Eliška Krásnohorská se dočkala i své vlastní promoce. Pražská universita se sklonila, aby vzdala čest básnířce, ženě pronikavého rozumu a vynikajícího ducha. Dlužno podotknout, že Eliška Krásnohorská obdržela nejenom zlatý záslužný kříž s korunkou, který jí udělal císař František Josef I., ale i členství v České akademii věd a umění v roce 1922. V ČSR žila Eliška Krásnohorská osm let. Zemřela 23. listopoadu 1926 ve věku semdmdesáti devíti let.

Učiň ty mě štíhlou jedlí,
já tě nebem učiním,
by se naše mysli zvedly
nade všední hluk a dým;
bychom dbáti nemuseli,
jak nás soudní chladný svět,
bychom tam si náleželi
prvně, věčně, naposled.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související