976. schůzka: Dcera národa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zdeňka Havlíčková na snímku z roku 1871
0:00
/
0:00

Podle neověřitelných vzpomínek jisté paní Josefy Menšíkové odloudil Karel Havlíček svou budoucí manželku Julinku svému příteli Riegerovi; přesto zůstali kamarády.

Redaktor poznal svou milovanou u vyhlášené pražské modistky, paní Kašparové. Ne snad že by novinář chystající se být revolucionářem byl na nějakou parádu – on se kamarádil se synem majitelky salónu. A tam také poznal jednadvacetiletou štíhlou tmavovlásku Julii Sýkorovou, narozenou ve svojšické myslivně, která se v módním závodě učila šít. K setkání došlo počátkem roku 1847. O rok později se konala svatba. Karel Havlíček byl vzdor svému mladému věku (měl 26 roků, byl tedy o pět let starší než Julie) vyzrálou osobností. Za sebou měl několik vztahů; vždy však dával přednost práci. První dívka, do které se opravdu zamiloval, byla Julie. A právě jí věnoval svoje verše:

Karel Havlíček Borovský

Když jsem býval malinký, věděl jsem jen málo,
každého jsem míval rád, vše se na mne smálo.
Poslouchal jsem maminku
a tatínka taky,
čítali jsme s sestřičkou
hvězdy nad oblaky
A tu jednu zářící
znala máti moje:
„Podívej se, Karlíčku,
tamhle je ta tvoje!“

Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech,
mne zde černý, dvojhlavý orel
drží v klepetech.

Krajskou vládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděle strážce
v té Siberii.

Dům, ve kterém žil ve vyhnanství K. H. Borovský.

Dcerka Zdenka tehdy slavila svoje třetí narozeniny. „Chudinka Zdenčička bude se snad po mně často ptát a mě chtít navštívit. Co je platno – oni jsou páni.“ V té době, kdy Havlíček psal Julii dopis, byla už i s dítětem v Praze u své provdané sestry Adély Jarošové. Jarošovi byli dobře finančně zabezpečeni. Havlíčkův švagr byl mistr pokrývač, který se těšil nejenom společenské, ale i odborné autoritě: jako první v českých zemích používal ke krytí střech anglickou břidlici. Povolení navštívit manžela a otce dostala jeho rodina čtyři měsíce po Havlíčkově odjezdu. Ministr Bach uložil místodržiteli, aby vyplatil Julii 150 zlatých na cestu.

„Julii se Zdeňkou doprovázeli manželé Jarošovi,“ praví se v knize profesorky Mileny Lenderové s titulem Dcera národa. „V Brixenu se jim líbilo. Podnikali s Havlíčkem daleké vycházky do okolních hor. Po jejich odjezdu si Havlíčkovi najali hezký domek. Z domova dorazil nábytek a lůžkoviny. U domku si založili zahradu. Havlíčkovi se zdálo, že jak dceři, tak manželce zdravé horské povětří prospěje. Zdeňka tu prodělala běžné dětské nemoci, Rodiče se snažili, aby dcerka měla hračky, i když byly velmi drahé, přestože se vyráběly poblíž Brixenu.“

Pokoj Karla Havlíčka Borovského v Brixenu. Dobové vyobrazení.

Kromě psa měla i ptačího přítele. „Zdeňka má ochočenou straku,“ psal Havlíček domů bratrovi. „Jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má vyražení. Učím ji také číst – ale Zdeňku, ne straku. Ta je jako kapr, je z ní radost. Teď mi říká jen tatínečku.“

Brixenský pobyt šel matce i dcerce Havlíčkovým k duhu. Také Karel se cítil lépe; mimo jiné proto, že navštěvovali lázně v okolí. Zdeňka se naučila dobře německy; jenom se divila, že nikdo z místních nedovede vyslovit správně její jméno. Říkali jí Štinkele nebo Senky. Horší to bylo s hmotným zajištěním rodiny. 400, později 500 zlatých, které dostával od vlády, odpovídalo sice platu státního úředníka v Tyrolsku, ale k životu, na který byla rodina zvyklá, to nestačilo. Havlíček přiznával, že neumí s penězi dobře zacházet – předpokládal alespoň 1200 zlatých. Po půltřetím roce v Brixenu se Julie vydala se Zdeňkou domů, do Německého Brodu.

Altán u Havlíčkova Brixenského podnájmu. Dobové vyobrazení.

Oba manželé si nadále pilně dopisovali. Poslední dopisy však Havlíček posílal bytosti, která už nežila. Julii už živou nezastihly. „Střez mi Zdeňku jako oko v hlavě!“ S těmito slovy svěřila Julie svou dceru sestře. Zemřela v den svých devětadvacátých narozenin s manželovým a dcerčiným jménem na rtech. Zdeňce to nikdo neřekl. Ještě dlouho jí to nikdy neřekl. Zamlčeli jí i smrt otcovu.

Nedlouho po Havlíčkově smrti se politické poměry začaly uvolňovat. Ze sevření se dostala nejprve literatura; u periodik trvalo tání trochu. Jméno demokrata Karla Havlíčka se objevilo poprvé 30. října 1860 v časopise Čas, ve zprávě o tiché zádušní mši, která byla za novináře sloužena v kostele svatého Jiljí na Starém Městě pražském. Následoval pietní akt u hrobu manželů Havlíčkových na Olšanech, o čemž se zmínil i Jan Neruda. A doba zrála k založení českého politického listu, ten vyšel 1. ledna 1861 pod názvem Národní listy. Sedm týdnů nato byla vyhlášen únorová ústava, poté volby do zemských sněmů.

Náhrobek Karla Havlíčka Borovského v Praze na Olšanech. Autorem náhrobku byl Havlíčkův přítel Josef Zítek.

Zdeňka, sirotek po mučedníku brixenském, se měla stát trvalou součástí Havlíčkovy památky. Národ (přesněji ti, kteří se cítili povoláni mluvit jeho jménem) se pasoval na otce osiřelé dcery. Lze váhat, zda šlo o výraz úcty k statečnému bojovníkovi, nebo o výraz špatného svědomí řady lidí, kteří se k němu po jeho návratu z Brixenu otočili zády (možná oboje). A začaly sbírky. Spustil je majitel karlínské továrny na fajansové zboží Seykora, který začal vyrábět bustu „dle věrné podobizny a odlitku mrtvoly.“ Čistý výnos měl připadnout „dceři Zdeňce, časně rodičů zbavené." Spustila se řetězová reakce, která vyvrcholila výzvou v Národních listech, a proměna zapomenutého sirotka v dceru národa mohla začít. Přijímaly se finanční částky; věcné dary se měly stát základem k uspořádání „národní loterie ve Zdeňčin prospěch.“

Jméno „Havlíčková“ se užívalo stále méně; stačilo říct pouze Zdeňka a každý věděl, o koho jde. Ve sbírce na Zdeňku se zrodil rituál národních sbírek, které se staly součástí českého veřejného života. Právě od 60. let jich přibývalo – sbírka na dokončení kostela svatého Cyrila a Metoděje v Karlíně, sbírka na Průmyslové muzeum, vrcholu bylo dosaženo sbírkou na postavení a znovupostavení Národního divadla. „Ve sbírce se scházely skutečně cenné předměty, sochy, obrazy, vzácný porcelán, ale také pěkná veteš,“ konstatuje autorka knihy Dcera národa profesorka Milena Lenderová. „Prasklé vázičky, hrnky bez ouška, staré mýdlo… Nejčastějším dárkem byly košíčky ze sekaných perel, umně vyšívané obrázky a manžety na svícny.“ Seznam darů vedla Marie Riegerová. Vyšel i vytištěn, měl sto stran a obsahoval 5811 položek. Nalézáme v něm údaje o více než stovce míst, odkud dary přišly. Nejvíce z Prahy, na druhém místě se umístila Kutná Hora, ale přispívali i Češi, žijící mimo monarchii. Pozornost vzbudily zlaté cylindrové hodinky, jež měla věnovat Milena, choť knížete Černohorského (ve skutečnosti je daroval Jindřich Fügner, což se ale nikdo neměl dozvědět).

Zdeňka Havlíčková

A pak už mohly být vyhlášena loterie ve Zdeňčin prospěch. Mělo vyjít 3000 sérií, každý měla mít 50 losů, prodávaných po dvaceti nových (to znamená po 20 krejcarech). Z těch, co se ujali prodeje losů, si nejlíp vedl Jindřich Fügner. Prodal jich téměř 60 000 kusů. Marie Riegerová necelých 50 000. Jako každá loterie i tato měla svůj tah. Výnos měl patřit Havlíčkově dceři. A ten činil 30 000 zlatých. Rovněž z úroků, které z něj běžely, měl být hrazeny náklady na výživu a vychování Zdeňky Havlíčkové. A když by se měla vdávat, bylo cílem loterie zaopatřit jí věno. Samozřejmě, že sbírání věcných a finančních darů a prodej losů s sebou přinesly některé nepříjemnosti. Šlo o peníze Havlíčkových, tedy manželů Havlíčkových. Nikdo nevěděl, kam se podělo jejich jmění, obnášející 10 000, podle některých odhadů 30 000 zlatých. Část veřejnosti hleděla s podezřením na sestru Juliinu a jejího muže. Adéla Jarošová se dostala kvůli neplacení dluhu dvakrát do vězení (i když dlužníkem byl ve skutečnosti její muž). Schopnost Jarošových postarat se – o teď už bohatou dceru národa – vyústily v podezření z defraudace. Nastala tahanice, kdo se o Zdeňku bude starat, kterou vyhrál a Zdeňčiným poručníkem se stal František August Brauner. Český právník a politik. Jeho syn Vladimír převzal po otci právní kancelář, dcera Anna se provdala za francouzského spisovatele Élémira Bourgese, syn Bohuslav se stal významným chemikem a nejmladší Zdeňka se proslavila jako malířka. A další tahanice o vydání Zdeňky Havlíčkové. Teta Adéla ji rozhodně po dobrém nedala. Vyčetla všem, že dokud byla chudá, nikdo o ni ani pohledem nezavadil, zatímco nyní o ni coby bohatou se nyní přetahují. Příliš šťastná se ale Zdeňka necítila – jmenovkyně Zdeňka Braunerová o ní hovoří jako o smutné a mlčenlivé dívce.

Jan Vilímek: Portrét Františka Braunera

Pod zdánlivě chladnou maskou skrývala Zdeňka opravdové city, a když vzplanula k polskému šlechtici a zároveň důstojníkovi rakouské armády Quidu Battagliovi – vyprávěla si o tom celá Praha. Dr. Brauner a mnozí další ochránci dcery národa všemožně bránili, aby se s ním scházela, natož aby se za něj provdala. Česká společnost de facto uspořádala hotovou štvanici jen proto, že by si jediná dcera Havlíčka Borovského měla vzít Poláka; přitom ten se chtěl učit česky a založením byl ryzí vlastenec. Brzkého rozchodu velmi želel. Protože později chtěl vyvrátit všechny dohady a klepy, napsal článek Večer ve zlaté Praze, kde uveřejnil i překlady Zdenčiných dopisů.

Baron Quido Battaglia při šermu v roce 1896

Zdenku nicméně raděj uklidili do Rakovníka k doktoru Trojanovi, protože v Praze se o ní vyprávěly naprosto hrůzyplné historky. Že měla utéct s důstojníkem a čeká s ní dítě a podobně. V poklidném Rakovníku prožila krásné tři roky. Cítila se tam svobodná, zapojila se čile do kulturního a veřejného dění. Poté se odstěhovala k babičce a tetě do Německého Brodu. „Zahledíme–li se pozorně do četných fotoportrétů Zdeňky Havlíčkové – s věnováním je ráda dávala svým kamarádkám i svým nápadníkům (opět jsme se začetli od knihy profesorky Milena Lenderové o Zdeňce Havlíčkové), shledáme patrně, že nebyla dívkou krásnou na první pohled, že její fyziognomie neodpovídala dobovému ideálu ženské krásy; ona sama o svém vzhledu valné mínění neměla. Půvab jí dodávalo mládí, krásné vlasy a pěkné oblečení. Dbala na úpravný a módní oděv, na kvalitní prádlo, pečovala i o svůj chrup, neboť navštěvovala dentistu. Pravidelně se chodila vykoupat do lázní. Kupovala si různé toaletní potřeby. Na tom, jak vypadá, jí rozhodně záleželo.“

Jak vlastně vypadala? „Zdeňka byla tělesně slabá, snědá a velice otci podobná,“ vypovídá o ní její přítelkyně. „Vypadala starší na svůj věk, ale měla překrásné, hluboké, snivé modré oči a bohaté vlasy. Také duševně byla vyvinuta – duchaplná, vysoce vzdělaná.“ „Byla štíhlé, úměrné postavy, a její bohaté světlohnědé vlasy byly upleteny v copy, které vroubily v podobě věnečku ušlechtilý a zajímavý, leč pobledlý obličej Zdeňčin, do něhož, zvláště v její oči, vdechl neblahý úsud výraz smutku a snad i duševního utrpení.“ Což jsou vše popisy, které vznikaly až po Zdenčině předčasné smrti. „Snad v předtuše brzké smrti chtěla užívat života rychleji než její vrstevnice: každopádně byla mistrem milostné simultánky. Jak během vztahu k učiteli obchodní školy Karlu Kheilovi, tak v čase lásky k polskému baronu Battagliovi či v průběhu dvoření statkáře Antonína Svobody se rozvíjel vztah mezi ní a o tři měsíce starším Václavem Robertem Kounicem, synem Eleonory, rozené Voračické z Paběnic.“

Logo

Vztah ke Kounicovi vnímala Zdeňka jako přátelský, proto jí nic nebránilo chodit s Kheilem. Zamilovali se, Kheil psal za Zdeňku domácí úlohy z matematiky. O dalších Zdeňčiných vztazích se ale pan učitel dozvěděl, a napsal jí v dopise na rozloučenou, že se jí zalíbilo ještě dvěma jiným pánům. „Zajisté mi nyní přisvědčíte, že mám příčiny, abych Vás litoval, neboť nevěrností svou ke mně a jednáním svým jména Havlíčkova nehodným sama jste pokálela jméno své.“ Mladý hrabě Kounic oznámil své matce, že se chce s Havlíčkovou dcerou oženit, jakmile sám dosáhne plnoletosti. Poručník Brauner ho však za muže pro Zdeňku nechtěl. Nazval ho „padavkou.“

„Myslela na všechno. Ve svých 23 letech života sepsala závěť. Jako by tušila. Ale také se chystala ke svatbě. Se statkářem Svobodou. Dr. Brauner, její poručník, dokonce vyřizoval její zplnoletnění – hranici zletilosti stanovil rakouský občanský zákoník na 24 léta. O tom ovšem mohl rozhodnout jenom Sbor pro památku Havlíčkovu. Za přítomnosti Palackého, Riegera, Braunera a dalších veličin byl Svoboda shledán ženichem vhodným pro dceru národa, byl vypracován návrh svatební smlouvy a schválena žádost soudu o zplnoletnění nastávající nevěsty.“

Hrob rodičů Karla Havlíčka, kupce Matěje Havlíčka a jeho ženy Josefy, na starém hřbitově u kostela sv. Vojtěcha v Havlíčkově Brodě. Spolu s nimi zde odpočívá i jediné Havlíčkovo dítě - dcera Zdeňka

Zásnuby sice proběhl, ale nic víc. Jakmile Zdeňka odrazila do Německého Brodu, ulehla. Byla ošetřována doma. Přitížilo se jí – měla horkost. Když se za ní vydal její kamarád u dětských a pubertálních let Boleslav Trojan, zanechal smutné svědectví o umírající dceři národa. „Zhrozil jsem se nad sešlostí té ubohé děvy; bledé, vychrtlé, očividně s pokročilými úbytěmi (neboli tuberkulózou), zápasící ubohé bytosti, nade vší pochybnost již ztracené.“ Snad si Zdeňka, než naposledy vydechla 20. září roku 1872 v půl sedmé ráno, skutečně přála, aby jí dali do rakve dopisy Václava Kounice, a prsten, který jí věnoval. Měla–li takové přání, nebylo vyslyšeno. Vše zůstalo rodině, a po dlouhých a ne vždy důstojných peripetiích skončily dopisy dílem v Literárním památníku národního písemnictví v Praze, dílem v havlíčkobrodském muzeu. Zdeňka byla pochována na starém německobrodském hřbitově vedle dědečka Matěje.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?