975. schůzka: Pan Nikdo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Mukařovský: Jan Stanislav Skrejšovský (1873)
0:00
/
0:00

Vedle nepřehlédnutelné řady osobností, které setrvávají (anebo by setrvat mohly a měly) v paměti národa jsou i tací, kteří se vypracovali z poměrů prostých mezi horních deset tisíc, aby posléze skončili v zapomnění takřka dokonalém. Jeden takový příběh bychom tu pro vás měli. Je o tom, jak se z „pana Někoho“ stal „pan Nikdo.“

Jako mnoho Čechů, kteří to tak říkajíc někam dotáhli, nepocházel Jan Stanislav Skrejšovský z metropole, ale z venkovské chaloupky. Narodil se 6. ledna roku 1831 v Libišanech nedaleko Hradce Králové v rodině rolníka Josefa Skrejšovského a jeho ženy Barbory, dcery libišanského rychtáře. Byl nadaný, vystudoval v Praze práva, ale zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že se stane slovanským politikem a buřičem proti Rakousku. Vstoupil totiž do státních služeb, sloužil jako úředník finanční prokuratury v Praze, v kraji žateckém provedl katastr a při té příležitosti se oženil s dcerou zdejšího statkáře. V roce 1858, na sklonku Bachova absolutismu, dokonce přesídlil do Vídně, kde si polepšil na ministerstvu financí.

Po rakouské porážce v bitvě u Solferina a nakonec i v celé válce s Francií a Piemontem se na rozhraní 50. a 60. let 19. století změnily poměry. Všemocného ministra Bacha císař odvolal, obávaný absolutismus se zhroutil a byla obnovena ústavnost. O začátcích kariéry Jana Stanislava Skrejšovského jsme se dočetli v publikace Michaela Borovičky Přísně tajné. Začala doba politického uvolnění. Kdyby žil Karel Havlíček, ten by jí dokázal skvěle využít. Jenomže Havlíček byl už několik let mrtev. Na jeho místo nastoupilo několik nových jmen, i když žádné tak vynikající. Patřil mezi i Adolf Krása, Havlíčkův přítel, který začal vydávat už roku 1860 deník Čas. Po Času následovaly Národní listy Julia Grégra a pak ještě jeden deník – Hlas. A tehdy se pokusil o štěstí v novinářském podnikání i Jan Stanislav Skrejšovský.

Ale - zbylo na skromné české scéně poro něj ještě nějaké místo? Je pravda, že v naší zemi už vyrostla značná konkurence, takže Skrejšovský musel přijít s něčím, co tu ještě nebylo. 14. září 1862 vychází v Praze první číslo Skrejšovského deníku Politik. Nový vydavatel byl sice ministerským úředníkem, ale jeho plat nebyl tak závratný, aby si jeho příjemce mohl dovolit založit noviny. Musel si vypůjčit. Pomohli mu přátelé – 10 000 zlatých stačilo. Byl to sice list psaný německy (i když Skrejšovský pocházel z čistě českého kraje, psalo se mu lépe německy; s českou slovní zásobou, gramatikou i stylistikou byl na štíru). Hájil však české zájmy, a ostrou kritikou se obouval do vídeňských vlád. Měl informovat především o dění v českých zemích, ale to nejenom v německy mluvících oblastech monarchie, ale i u slovanských národů, především u Chorvatů a Slovinců. List Politik se chytil, uplatnil se. Skrejšovský se přesně trefil do poptávky na mediálním trhu - což přiznává i Ottův slovník naučný, ten ostatně Skrejšovskému nepokrytě straní: „V boji proti vládám vídeňským za práva českého národa i ostatních Slovanů Skrejšovský osvědčil se vrozenou mu bezpříkladnou energií, houževnatou vytrvalostí, praktickou znalostí a obrovskou pracovitostí.“

Německy psaný deník Politik - titulní strana prvního čísla (14. 9. 1862)

Jaké metody používal Jan Stanislav Skrejšovský při své novinářské práci? Různé, ale s tímto konstatováním se zřejme posluzchač, potažmo čtenář těchto stránek, nespokojí. Jak to vyjádřit? Zaobaleně řečeno – způsob, kterým dosahoval účinku ve svých článcích byl poněkud odlišný a ne vždy seriózní. Jeho výpadů se báli nejenom protivníci domácí, ale i předsedové vídeňských vlád. Když chtěl Skrejšovský dostat někoho na kolena, dokázal si o něm opatřit informace, k jakým se jiné noviny nedostaly. Spisovatel Josef Holeček ve svém autobiografickém románu Pero má i tuhletu pasáž o Skrejšovském: „Když všechno kolem spalo, Skrejšovský namáčel pero, aby psal své články, a byl připraven, kdyby někdo v noční době přinesl tajnou zprávu, kterou nemohl svěřit druhé osobě a kterou Skrejšovský hned bohatě odměňoval. Nato se důvěrník ztrácel jako duch a nikdo ho neviděl, nikdo neměl tušení, kdo to byl.“

Na rozdíl od Havlíčka byl Skrejšovský především obchodník. V žurnalistice u něj nerozhodovala morálka, ale úspěch. Neváhal přitom použít prostředky ne právě čisté, aby dosáhl cíle, k čemuž mu sloužily nejen pravdivé informace, ale i klepy a pomluvy. Napadal, skandalizoval, zmocňoval se soukromé korespondence, podplácel. V roce 1871 kupříkladu označil Jana Nerudu za pisatele Důvěrných listů z Prahy, uveřejňovaných ve vídeňském týdeníku Montagsrevue. V těchto příspěvcích pisatel, skrytý pod pseudonymem Intimus, s překvapující znalostí poměrů zesměšňoval přední osobnosti českého veřejného a kulturního života, mezi jiným samotného Skrejšovského. Něco takového si pan vydavatel nenechal líbit a snažil se najít skutečného autora ironických článků. Bylo evidentní, že pisatel české poměry velmi dobře zná, musel to být někdo doslova z vlastních řad. Kdo se za toho Intima mohl skrývat? Skrejšovský nejprve obvinil redakci mladočeských Národních listů, a pak přímo redaktora a fejetonistu Jana Nerudu. Neruda věnoval Skrejšovskému skoro celý fejeton, ve kterém mimo jiné na svou obranu napsal: „Abych se dopouštěl nájezdů à la Montagsrevue, abych trhal snahy svého národa, s nimiž jsem srostl celou duší svou, pro něž jsem dosud vřele pracoval a do skonání pracovat neustanu, abych (ztrativ sama sebe) vše to učinil jen proto, bych mohl vedle toho vynadat nějakému Skrejšovskému, za to mně věru žádný Skrejšovský na tom božím světě nestojí.“

Logo

Nařčení bylo pochopitelně falešné, ale Nerudovi pořádně zkomplikovalo život. Nakonec se ukázalo, že autorem provokativních článků je Kazimír Vratislav Šembera, vídeňský publicista tehdy i dnes neznámý, českému prostředí dokonale odcizený. Vlastenec Skrejšovský netušil, jak podobný osud ho čeká.

Česká společnost 60. a 70. let předminulého století žila pořád ještě ve skromných poměrech. Mezi nebylo mnoho zámožných a kapitálově silných podnikatelů – Skrejšovský byl jedna z výjimek a jeho závratný vzestup nebyl v tehdejší době obvyklý. Za pouhých deset se mění z nevalně placeného ministerského úředníka v boháče, který svůj majetek odhaduje na víc než půl druhého milionu zlatých. Tento kapitál však nepocházel jenom z novinářského podnikání, ale také z různých spekulací, které nebyly vždy čisté. Už sám Skrejšovského odchod z ministerstva financí byl spojen s podvodem a korupcí. Skrejšovský z úředních listin zjistil, že město Příbram Má jako spoluvlastník místních stříbrných dolů u státu pohledávku ve výši osmdesáti tisíc zlatých. Obrátil se tedy na představitele města, kolik procent by mu přenechali, kdyby jim k pohledávce dopomohl. Nabídli mu polovinu. Skrejšovský souhlasil, zařídil vše potřebné, vystoupil ze státní služby a s ním zmizela i příslušná akta z fasciklu „Příbram.“ Pane jo..., jak skvěle by takový Skrejšovský zapadl do poměrů ve své vlasti o nějaký 120 let později. Musel by se tu cítit jako ryba ve vodě.

Skrejšovský byl nejenom gauner, dareba, ničema (to snad stačí, více synonym netřeba) – on to byl svého druhu finanční génius. Když se ocitl ve světě peněz a podnikání, tak byl viditelně ve svém živlu. Stál kupříkladu u zrodu Živnostenské banky. Jeho význam v této instituci dokládal dobový vtip, podle nějž byl název tohoto finančního ústavu měl správně znít: „Živnostenská banka pro Čechy, Moravu a Skrejšovského.“

O charakteru Skrejšovského tu padlo už několik hodnotících vět. Od génia po darebáka. Kupodivu se takový rozsah vejde do jedné osobnosti. Takových příkladů bychom měli... ale už žádné aktualizace. Setrvejme u Skrejšovského. Podle současníků působil jako opravdový, rozhodný muž, který ví, co chce. Jeho bledou tvář, jakoby mramorovou, nezdobil vous, jak bylo tehdy zvykem, ale jen tenký knírek. „Měl chladné, odměřené vystupování," to o něm napsal Jakub Arbes. „To vystupování připomínalo diplomata z kruhu aristokratických. Znalec lidských povah si však zajisté povšiml, že je to muž, který při jakémkoli nepříjemném, podnětu vybuchne hněvem či nezvládnutelnou vášní. Úsměv se na jeho tváři téměř neobjevoval. K lidem, které důvěrně neznal, byl skoupý na slovo a nedůvěřivý. I když chtěl zažertovat, když pronášel vtip, činil to s kamennou tváří, bez úsměvu. Řečníkem nebyl, nezvykl si myslet nahlas. Když už k tomu byl donucen, rozvíjel svůj projev s chladnokrevnou logikou, bez řečnického patosu. Rétorská frazeologie mu byla nejenom vzdálená, ale také bytostně protivná.“

Jakub Arbes

Chabrus. Podivné slovo, kdoví odkud k nám připutovalo. Znamenat může tělesně špatného, nemocného člověka. Lze třeba říct: „Ten je chabrus na plíce“. Ale chabrus může být i neformální obchodní dohoda. Také však kupčení, prostě kšeft. V roce 1872 proběhly u nás takzvané chabrusové volby. Co si pod tímto termínem představit? Historická šlechta získala rok předtím většinu v takzvané velkostatkářské kurii. V kruzích jejich velkostatkářských protivníků se začalo uvažovat o odvetě. Každý majitel velkostatku, zapsaného v zemských deskách, měl totiž automaticky ve zmíněné kurii volební hlas. Německá menšina se rozhodla zakoupit určitý počet českých velkostatků a zvrátit tak poměr hlasů ve svůj prospěch, což Češi nehodlali připustit. Rozhodli se jednat stejně. Duší celé akce byl Skrejšovský, který k ní dal nejenom podnět, ale jako správní rada Živnostenská banky stál i v čele konsorcia, kterému se říkalo „český chabrus.“ Byl to prostě kšeft. Skrejšovský nákup velkostatků řídil, sám koupil velkostatky Úholičky, Zruč, Ostrov, Zbraslavice a Hodku. Po volbách se jich chtěl zase zbavit, ale podařilo se mu prodat jenom část. To už začal mít čím dál větší potíže.

Jako nemilosrdný kritik politiky byl vládě trnem v oku, a ta přišla právě teď na způsob, jak ho postihnout. Byl obžalován, že dluží inzertní daň, a tak ho zavřeli. Seděl sedm měsíců ve vazbě. Jeho věc se u soudu táhla; ten mu nakonec vyměřil jeden rok žaláře. Skrejšovský byl odvážný muž, ale také trochu pozér, milující divadlo. Paní Skrejšovské se během výkonu trestu jejího muže podařilo vymoci pro něj milost, jenomže on vzdorovitě odmítal opustit vězení, stanovil si podmínku, že odejde jen v trestaneckých šatech. Nakonec ho museli odvést násilím. A došlo i na jeho majetek. Ten se ocitl v neutěšeném stavu. Vězení mu znemožnilo zbavit se velkostatků, a tím i dluhů, které si jejich koupí nadělal. Toto období bylo byl pro Skrejšovského vůbec smolné. Na podzim 1875 byl nucen uhradit 70 000 zlatých v důsledku krachu firem bratra Františka a jeho manželky Kateřiny, za něž ručil. A ještě předtím, v květnu téhož roku, zemřel František Palacký.

František Palacký, litografie od Jana Vilímka

Co měl společného Palacký se Skrejšovským? V poslední květnový den roku 1876 se konal Palackého pohřeb. Majitel listu Politik položil na rakev této přední politické osobnosti věnec se stuhou, na které stálo: „Svému zastánci J. S. Skrejšovský.“ Zastánci. Palacký skutečně Skrejšovského – přes jeho některé problematické osobní vlastnosti – podporoval, a jak se ukázalo, bez Palackého se jeho politická pozice v čele staročeské strany stával víc a víc problematickou. Jan Stanislav Skrejšovský byl stejně jako František Palacký státoprávní radikál. Za jeho života byl zastánce rozhodné pasivní rezistence vůči Vídni. Stejně jako Palacký neočekával od Vídně, že splní české státoprávní tužby a požadavky po dobrém. Spoléhal na krizi v zahraniční politice, která ji donutí k ústupkům. Jenomže smůla: žádná krize zrovna Rakousko–Uhersko nepotrefila, a když už nějaká proběhla, monarchie se rychle otřepala.

Logo

Skrejšovský také dráždil vládu svými sympatiemi k Rusku. Teď se ale věnujme situaci ve staročeské straně, v jejímž vedení Skrejšovský stál. Ale byl tu taky Rieger. František Ladislav. Palackého zeť. Monarchista, přívrženec historické šlechty. Muž bezúhonný, čestný, politický idealista, který všude vzbuzoval respekt. O svém nároku na uprázdněné místo v čele staročeské strany vůbec nepochyboval. Taky tu byl ještě Palackého syn Jan. Profesor české techniky. Specialista na geografii. Ten nebyl k takovému úkolu způsobilý. (Už jsme si řekli, že rčením kecá jako starej Palackej, nebo má řeči jako starej Palackej nikdy nebyl v době jeho vzniku míněn František Palacký (i když o jeho výřečnosti nelze míti pochyby) – nýbrž jeho syn, profesor Jan Palacký. Ten ve svém vyšším věku proslul tím, že na ulici odchytával náhodné kolemjdoucí a urputně jim vysvětloval nějaký, nejčastěji zeměpisný problém.

„O Riegerově nároku na vůdcovství ve straně žádný staročech nepochyboval, ale někteří se však domnívali, že by neškodilo, kdyby se o ně rozdělil se Skrejšovským,“ píše ve své práci Michael Borovička. „Tomu by podobná role nevadila, ale Rieger nechtěl o něčem takovém ani slyšet. Rozpoutal se politický a novinářský boj. A Skrejšovský nakonec musel vyklidit pole, i když se dlouho zdálo, že je na něj krátký dokonce i Rieger. Nějakou dobu nepovažoval svou věc za ztracenou. Snad počítal s tím že si získá veřejné mínění, vždyť už téměř dva roky bojoval sám proti všem. Jeho naděje se však nesplnily. Pak došlo k aféře s Vilémem Tierhierem."

František Ladislav Rieger na portrétu Václava Brožíka (Časopis Zlatá Praha, 9. prosince 1898)

Skrejšovský byl na aféry zvyklý, byl to jeho živel. Tentokrát to ale bylo vážné. Celá historie začala objemem nesplacených Skrejšovského dluhů, které už nebylo možné financovat novými půjčkami. Svatováclavská záložna, která dosud Skrejšovského podporovala, byla donucena v zájmu svých vkladatelů odmítnout jeho žádost o úvěr. Skrejšovský, který jindy útočil, se ocitl v defenzívě. Byl nucen uzavřít kupní smlouvu, na jejímž základě se majitelem jeho domu v Jindřišské ulici stal architekt Vilém Tierhier. Tiskárnu v tomto domě (na které také vázly dluhy) získalo roku vydavatelské družstvo. Skrejšovský se zavázal vést dál deník Politik podle usnesení družstva a nevydávat jiný časopis v němčině; výměnou došlo k úhradě jeho závazků, získal právo obývat byt v domě a roční honorář 1000 zlatých. Tierhier se stal osobně odpovědným za splacení převzatých půjček.

Jenomže časem došlo ke konfliktu mezi šéfredaktorem Skrejšovským a vydavatelským družstvem, reprezentovaným Tierhierem. Kvůli tomu, že Skrejšovský začal podporovat snahy o vystoupení z pasivního odporu a dohodnout se s Maďary, nebo se zaměřit na válku za osvobození jižních Slovanů. Na tento článek zareagoval Rieger – Skrejšovského postoje označil za dobrodružné a varoval před osudem Poláků, kteří po několika povstáních nedosáhli ničeho. Rieger se nechával slyšet, že Politik nereprezentuje staročeské zájmy a snažil se ve vedení listů o změnu. A teď se prozradilo, že Skrejšovský chystá další úvodník, kritický k Riegerovi. Členové vydavatelského družstva se sešli, aby projednali další postup.
Po dohodě odešel Tierhier do tiskárny s cílem zamezit jeho publikaci. Už vysázený článek rozházel a nařídil umístit místo něj krátkou zprávu družstva.
Sazeč vyběhl oznámit to šéfredaktorovi. Následovala ostrá výměna názorů ve druhém patře, která skončila tím, že Tierhiera našli ležet v přízemí v bezvědomí s proraženou lebkou. Přivolaní lékaři konstatovali, že jeho stav je prakticky beznadějný, a ponechali ho v domácím ošetřování. Zranění ale nakonec nebylo smrtelné, Tierhierův stav se pomalu zlepšoval.

Jak k tomu všemu vlastně došlo, tak o tom se dovídáme z výpovědi Jana Františka Skrejšovského: „Kolem půlnoci jsem dopsal článek a odevzdal jej do tiskárny. Sazeč jej rychle sázel, když najednou do tiskárny přiběhl Tierhier a sazbu rozmetal. Byl rozzuřený a zdálo se mni, že byl opilý. Když Tierhier uslyšel můj hlas, obrátil se proti mně a křičel, cože tu mám co dělat. Řekl jsem mu klidně, že s ním nikdo nemluví, ale on mě udeřil pěstí. Pokusil se mě pak znovu napadnout, opřel se o zábradlí a napřáhl pravici, ale ztratil rovnováhu a padl naznak do dvora. Ještě že jsem ho zachytil za šos a zmírnil jeho pád, jinak by se byl zabil.“

Hrob Jana Stanislava Skrejšovského v obci Liběšice

Skrejšovský byl 19. ledna zatčen a držen ve vazbě do 16. dubna. Protože se neprokázalo, jak k události přesně došlo, byl nejprve odsouzen k přestupku proti tělesné bezpečnosti na čtyři měsíce vězení a peněžité náhradě celkem 4168 zlatých, ale nejvyšší soud ve Vídni ho nakonec zprostil obvinění. (Nedivil bych se, kdyby teď Skrejšovský už nadobro resignoval.) Ale on se úplně se nevzdal. Založil v Praze německý list Epoche, ve kterém kritizoval pasivní politiku staročeské strany. Jenže ten časopis nezískal dost čtenářů. A Skrejšovský byl už finančně na dně. Odchází do Vídně, kde vydává dva listy – Parlamentär a Tribüne. On, doposud opozičník tělem i duší, podporuje novou vládu hraběte Taafeho. Ale to už epilog nejenom práce, nýbrž i života. Zjistilo se, že trpí výdutí aorty. Jezdil po lázních, ale tato choroba byla tehdy nevyléčitelná. Jan Stanislav Skrejšovský zemřel 14. října 1883. Za svého života to byl pan „Někdo.“ Když zemřel, byl to už jen „pan Nikdo.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související