977. schůzka: Býti dobrým člověkem je víc, než býti velkým umělcem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Václav Sládek s přáteli v roce 1878 (vlevo Julius Zeyer, vpravo Jaroslav Vrchlický)

Začátek dnešních Toulek je netradiční, ale k jejich tématu patří neodlučně a vypovídá o autorovi snad mnohem víc učené traktáty. Těm se snažíme i my vyhýbat, takže naše dnešní schůzka bude volnou procházkou životem básníka, spisovatele a dramatika, který bývá nazýván největším českým ovoromantikem. Jeho jméno: Julius Zeyer.

Nesly se v hejně koroptve
k břízám na slunné mýto,
kde babího léta od větve
ku větvi třpytí se síto.

Seděly tiše ve trávě,
bylo tam tulno a milo,
vítr zaléhal v dálavě,
o míru božím vše snilo.

Tu zavyli psi divoce,
a rány duní vzduchem,
vylétlo hejno vysoce,
plašeno vražedným ruchem.

A do modra rány za nimi,
do zlata slunného vzduchu,
ty hučí hlasy hromnými
jim slovo smrt do sluchu!

A jedna z těch ran zasáhla
ubohou koroptev v letu,
marně svá křídla napřáhla,
zápasíc v střemhlavém sletu.

Ту ostatní strachem šíleny
řítí se k dálnému chlumci,
neslyší sestry své kvílení,
spaseny jásají k slunci.

A raněná spadla k zemi v mech,
i těla krev teplá jí řine,
a štěkot se blíží, psů horký dech,
a děsná smrt již kyne…

Juž tone v smrti mrákavě,
to ale bolí ji posud,
že sestry její v dálavě
nermoutí víc její osud;

to děsí ji víc, než nicota,
ta temně zející tlama,
že vidí po čas života,
jak přec jen byla sama.

Tolik jedna z básníí, typických pro tohoto autora. A myšlenka z pera tohoto autora, která se nám hodila výborně do titulku těchto Toulek českou minulostí: „Býti dobrým člověkem je víc, než býti velkým umělcem.“

Julius Zeyer byl pražský rodák, který přišel na svět 26. dubna roku 1841 do zámožné patricijské rodiny. Předkové z otcovy strany, údajně šlechtického původu, přišli do Čech z Alsaska po Velké francouzské revoluci. Matka pocházela rovněž ze zámožné pražské patricijské židovsko–německé rodiny. Zeyerův otec byl obchodník s dřívím, vlastnil rozsáhlou dřevařskou ohradu a dvě pily na Novém Městě pražském. Když bylo Juliovi deset let, otec zemřel – trpěl srdeční vadou. Osiřelá domácnost se sedmi dětmi, jakož i dřevařský podnik padly na matčina bedra.

Julius Zeyer

S odstupem let Julius Zeyer napsal: „Matka moje byla paní neobyčejného ducha, velké energie a jasného rozumu. Miloval jsem ji nesmírně a ona mě.“ Eleonora Zeyerová byla na svou dobu velice vzdělaná a dbala na to, aby se jejím čtyřem synům a třem dcerám dostalo vedle francouzštiny a němčiny i českého vzdělání. Juliův starší bratr Jan se stal významným českým architektem. Se zálibou používal motivy českých renesančních památek, zejména sgraffit, freskových nebo polychromních, které dával provádět předním umělcům. Další bratr Emil se dal na vojenskou dráhu, a Jindřich se zabýval zahradnictvím. Vzdělání se dostalo i sestrám Heleně, Johanně a Augustě. Náboženským vyznáním byla matka katolička, vyznavačka mariánského kultu – po jejím boku načerpal Julius už v dětství atmosféru pražských barokních chrámů.

„Byl jsem strašný kluk,“ říkával o sobě. „Nic jsem se neučil, jen indiánské povídky a hlavně špatné rytířské romány jsem četl, a ve škole rozbíjel škamna v bojích se spolužáky. Maminka dávala pak ta škamna spravovati v naší ohradě. Někdy jsem se také hrozně trápil nad vlastní nezdárností, když jsem viděl, že se pro ni trápí maminka. Ale čiň co čiň, později to přece jen propuklo.“ (Tím neštěstím mínil v nadsázce svoje básnické poslání.)
Vedle matky měla na budoucího spisovatele vliv také stará česká chůva, která svým vyprávěním českých pohádek a pověstí v něm probouzela fantazii. „To nebyla osoba obyčejná,“ napsal o ní Julius Zeyer. „Myslím, že jejím vlivem jsem se stal básníkem, a to básníkem českým, přes všecko svoje nečeské vychování, a také proto, že se stala (dávno ač už mrtvá) mým spolupracovníkem při Vyšehradě. Ta báseň má zbarvení jejího vyprávění, z těch dávno umlklých úst jsem poprvé slyšel jméno Libuše a Vlasty. Kouzlo bylo asi tím tak silné, že tradice, bez prostřednictví knih, přímo ke mně mluvila ve věku tak vnímavém.“

Lumírovci (1879): Zprava J. Zeyer , J. V. Sládek, J. Vrchlický

Svou chůvu vypodobnil i ve své autobiografickém románu Jan Maria Plojhar v postavě staré chůvy Běty. Sugestivně tam zachytil i její fyzický zjev: „Byla jako Sibylla a měla také úplně vzezření nevšední. Byla vysoká, suchá, a oči její byly tak jasné, že každého v té osmahlé, trochu tvrdé její tváři překvapily.“ Pod dojmem báchorek své staré chůvy, a také pod vlivem spisovatele Waltera Scotta, z českých autorů pak Němcové, Erbena a zejména Karoliny Světlé napsal v osmi letech svůj první literární pokus – dramatickou tragédii o královně Tomyris. Ještě německy, ale už v osmnácti letech sepíše česky tři akty dramatu o Juliu Caesarovi. Své pokusy však po přítelově kritice spálil. „A přestal jsem na dlouho, dlouho psát. Nikdy jsem však nepřestal snít.“

Ze všech sourozenců Zeyerových Julius nejméně odpovídal praktickému povolání, a přesto byl otcem určen, aby se stal jeho nástupcem v podniku. Toto ustanovení se matka neodvážila překročit. A tak musel opustit pražské gymnásium, kde byl jeho spolužákem Jakub Arbes, a byl zapsán na německou reálku. Poté, co ji absolvoval, tak na techniku, ale tam dlouho nepobyl. Jako dvacetiletý odejel do Vídně k velkoobchodníkovi se dřívím Fellnerovi, aby se tady vyučil tesařskému řemeslu a byl tak i prakticky vyzbrojen na dráhu dřevařského podnikatele. Odtud se jako tovaryš vydal na zkušenou do Německa, kde tvrdě pracoval, poté do Švýcarska, až skončil v Paříži.

Jakub Arbes

„To byly časy, které se mi zdají jako májový sen. Ač ruce moje, práci nezvyklé, se v dlaních krví zalívaly, takže se mi topor sekyry někdy k nim lepil, ač jsem někdy na slámě a někdy při toulkách i na zemi pod širým nebem spal a někdy jen suchým chlebem se živil, byla doba ta přece nevýslovně krásná.“ Poněkud tvrdá zkušenost pro mladého muže, zvyklého na život v přepychovém a kultivovaném prostředí salonu rodinného sídla, v němž všechny práce obstarávalo služebnictvo. Výsledek této cesty však byl jiný, než si přála matka: Zeyer se vrátil definitivně rozhodnutý zanechat praktického řemesla a následného podnikání v dřevařském závodě s cílem věnovat se humanitním studiím. Neměl ovšem maturitu na gymnásiu, takže přednášky na universitě navštěvoval soukromě. Studoval dějiny filosofie, estetiku, sanskrt, koptickou mluvnici, a vůbe si osvojoval a prohluboval znalost cizích jazyků – v pozdějších letech byl schopen domluvit se ve třinácti řečech.

„A tak ponořen v studia, v horování, v nadšení, žil jsem, aniž bych slova psal. Dělal jsem jen pořádek ve svých plánech a v předsevzetích něco utvořit, ale neměl jsem k sobě důvěry. Bolelo mě to někdy velice, že nic nedovedu, že k ničemu na světě nejsem. Měl jsem údobí hluboké melancholie. Myslel jsem na klášter, a jen výmluvnost mé matky mne od toho kroku odvrátila.“ Své však sehrálo i Juliovo zamilování. Dívku Annu pak cítil ve svém srdci celý život. „Nosím v sobě smutek velké vášně, je ve mně rána, která se nikdy nezhojí.“ Anna – to byla Mahulena v Zeyerově dramatu:

„Jsem pohádka. Kdo se mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje. Zde z těchto olbřímích štítů po starých cestách, mechem porostlých a listím dáv­ných jesení zavátých, sestoupím dolů, tam v slun­né nivy slovenského lidu. Znám tůně jeho duše a pradávné jeho sny v mém nitru žijou. Vždyť stála jsem u jeho kolébky! Závojem čarným obestírám děje věků zapadlých do mlžin paměti. Pod třpytem jeho řas však ty dávné lidské touhy křídla svoje rozpínají a lidská něha plá zpod jeho záhybů a lid­ské slzy tekou lesklou jeho tkaninou a vroucí, věčně lidská srdce bijou, tu vášnivě, tu snivě pod krytem jeho volně vlajícím... Vzhůru!... Po starých ces­tách, hučícími lesy, kol mořských ok vás v tichou Slovač povedu. Mým závojem ji uvidíte, rodnou sestru arijského toho lidu, jenž pije z Gangy. Ta Slovač, kterou uvidíte, turanské jařmo ještě nenese, ta nezná ještě žal, jenž nyní let už tisíc proráží nebesa, tak bez proměny, jak věčné její hory v blan­kyt strmí. Barnavé mračno těžkých osudů stín ještě nevrhá na slunné stráně, kde tráva větrem vlní se a jasné vody tryskají. Lid volný žije ještě v ho­rách volných. Však nesvár přec už svoji zhoubu ko­ná. Dvě knížata se v záští potýkali, než zrozen Radúz byl a Mahu­lena, o jejichž strastech dnes vám povím vše...“

Ještě předtím než napsal Radúze a Mahulenu, Dům U Tounoucí hvězdy, Vyšehrad a další svoje díla, tak odcestoval do Ruska, kde měl nastoupit na vychovatelské místo. Před odjezdem však došlo k závažnější události: humoristický časopis Paleček mu přijal a otiskl povídku Krásné zoubky. (Zeyer ji zatím ještě nepodepsal. Líčí v něm milostné dobrodružství z cest.) Tento fakt, pro Zeyera velmi osvobozující, se stal průlomem, který vyvolal přímo gejzír jeho dosud potlačované tvorby. Zároveň se ho však zmocňuje touha vyjet ven ze země, kde ho všechno svou malostí svazuje a dusí, toulat se světem… „Moje fantazie se vznítila, měl jsem ji jako horečku. Bůh sám ví, co jsem čekal, co jsem snil, co jsem si namlouval! Všechny potlačené básně, romány, tragédie najednou ve mně vřely a vířily a jako v deliriu jsem jel na Rus.“

03084576.jpeg

V Petrohradě nastoupil do služeb ministra Golicyna a pak do šlechtické rodiny Valujevových, kde měl připravit jejich osmnáctiletého syna k maturitě. Napsal povídku Duhový pták, poslal ji domů bratrovi, který ji donesl do redakce Lumíra a tam byla také hned otištěna. Ze Zeyera se v tom okamžiku stal lumírovec, jeden z nejpilnějších, protože takřka všechna jeho díla, dřív než vyjdou knižně, jsou otištěna v tomto listě. Z Ruska se vrátil dřív než zamýšlel, vyslyšel stýskající si matku, a vydává knižně Novely a po nich i svůj první skutečný román z doby Kateřiny Veliké. Jsou v něm patrny esoterické elementy, které jsou později posíleny spiritualismem a okultismem. Jeho povídky se podobají romanetům Jakuba Arbesa.

„V druhé polovině 70. let 19. století doléhají na Zeyera starosti hmotné povahy. Rodinné jmění se odchodem sourozenců z domova a zakládáním vlastních domácností a budováním samostatných existencí zmenšovalo a drobilo,“ píše v knize Julius Zeyer její autorka, dr. Drahomíra Vlašínová. „Matka poté, když se žádné z dětí nechtělo ujmout rodinné firmy, byla nucena podnik prodat. Za čas i nákladný a okázalý dům v Mariánské ulici. Získané peníze rozdělila mezi své potomky. Nevelké jmění, které Julius obdržel, mu nicméně umožnilo věnovat se cele literatuře a svým někdy až luxusním koníčkům: cestování a sbírání starožitných předmětů.“

V roce 1878 se stěhuje s matkou do zakoupeného domu v Liboci u letohrádku Hvězda. Právě tam napsal cyklus básní Vyšehrad. „Byl podzim, bloudil jsem oborou. Listí padalo valem, ale bez větru, všude byly mlhy, bylo to jako začarováno. Tu se mi zdálo, že z těch mlh tam daleko, daleko v hloubi dlouhých cest vystupují postavy, já viděl Libuši i Přemysla. Ráno procházel jsem se vždy v lese a díval se na údolí šárecké, kam jsem také viděl ze svého pokoje. Na dobu tu budu vzpomínat s pocitem zvláštním. Ať je Vyšehrad dobrá nebo špatná báseň, pro mou duši je důležitá. Mohu říci, že jsem ji viděl. Byl to život tenkráte vizionářský. Ta stará česká země, ty vrchy, ty vlhké duby, ty mlhy, ty západy – vše ke mně přímo volalo.“

Mytologické prvky se ve Vyšehradu mísí s mystikou, temné a prudké vášně se srážejí ve víru lásky a nenávisti, mýtičtí rekové se vynořují z mlhoviny dávnověku, aby obětovali život pro šlechetný čin, jakoby tu Zeyer posílal štafetu inspirace do budoucnosti Alfonsu Muchovi k tvorbě jeho slavné Slovanské epopeje.

Zároveň v té době se jeho tvorba rozšiřuje o takzvané umění obnovovatelské. To spočívalo nejenom v inspiraci cizí (povětšině hodně starou látkou), ale i v jejím novém uchopení a nasvícení, s pomocí rozjitřené obraznosti a citovosti. „Staré ideály každá doba přetvořuje dle povahy a touhy své, dle své cítěné potřeby. Jest to pravý romantismus ve vznešeném smyslu slova, nikoli romantismus předsudků.“ Na podkladě starofrancouzské legendy s orientálními kořeny napsal Román o věrném přátelství Amise a Amila. K tomuto románu ho inspiroval přítel Miriam, což byl pseudonym polského básníka Zenona Przesmyckého. Amis a Amil jsou k nerozeznání podobní si dvojníci, kteří se narodili různým rodičům v různých končinách, a právě touto podobou jsou předurčeni k věčnému přátelství, které nezničí ani úklady proradného světa, jen smrt ve stejný den, ale na různých místech. Svou metodu sám Zeyer označuje jako obnovování obrazů. Podle něj spisovatel, obdařený tvůrčím talentem, má právo vypůjčit si a za pomoci svého tvůrčího daru imaginace obnovit náměty, které by jinak upadly v zapomenutí. Což podle něj dělal i Molière: „A dobře učinil, bral sem tam jiným něco dobrého, co takto zůstane a jinak by bylo zapadlo – ale jemu nikdo nevezme, co měl nejlepšího: jeho nesmrtelného génia.“ Ale už mezitím zase směřoval do Ruska. Jako by ho ta země uhranula. Musel se k ní vracet.

Zenon Przesmycki

Kromě touhy po dojmech z cizích zemí si potřebuje přivydělat peníze, aby mohl uskutečnit svůj sen, podívat se někam hodně na Východ. Odjíždí na Krym do Simferopolu, do rodiny generála Popova, jehož děti měl učit latině a řečtině. Tam ho zastihla zpráva o matčině smrti. Vrací se a opouští svůj dům v Liboci, do kterého však později často vrací, jako nejčestnější host salónu Anny Lauermannové – Mikschové, manželky vnuka Josefa Jungmanna. Jeho bydliště se teď jmenuje Vinohrady. Byt si zařídil s vytříbeným vkusem a luxusem. Je vítaným hostem salonu Augusty Braunerové, manželky právníka a politika Františka Braunera (svého času opatrovníka Zdeňky Havlíčkové). I zde se schází pestrá paleta hostů, mezi nimiž vedle spisovatelů nechybí ani početná skupina malířů, neboť jedna z dcer Braunerových – Zdenka – pomýšlí na dráhu malířky.

Jan Vilímek: Portrét Františka Braunera

Právě Zdenka ke „krásnému cizinci“ (jak se Zeyerovi mezi dámami občas říkalo nejen pro jeho zjev, ale i pro exotičnost jeho tvorby a jeho noblesnost) zahoří hlubokým celoživotním citem. Ten se po Zeyerově taktním odmítnutí, k němuž dojde za společného pobytu ve Francii, mění v celoživotní přátelství.

A zase další cestování, nikoli pro zábavu, ale pro obživu. Nastupuje na preceptorské místo u hraběte Harracha. Místo přijal z finančních důvodů, protože měl velká vydání za knihy a starožitné předměty, jejichž sběratelství zcela propadl. A pak ho zase postihne cestovatelská horečka. „Dělám samé cestovní plány, brzo do Paříže a do Španěl, zas do Řecka, Cařihradu a na Krym, ale ke všemu scházejí mi peníze. Rád bych si ty daleké cesty už odbyl a zůstal pak hezky na venkově v malém domečku se zahrádkou, úplně selskou, tiše bych tam seděl a snil a snil a snil bych tam až do velkého a hlubokého snu.“ To, co pak píše bezprostředně po návratu, budí dojem, jako by se vrátil z Litvy. Jsou to ohlasy litevských lidových písní

Jan Nepomuk z Harrachu (1828–1909)

Že za les jel jsem ku své dívce,
to otec starý nevěděl,
prach na roušce a na brůničce
však tajemství mé pověděl.

Ó nekárej mě, otče starý,
dnes přivezu svou nevěstu,
hle, hrabe již můj koník jarý,
dej požehnání na cestu!

Když o půlnoci jsem se vrátil,
tu starý otec ještě bděl,
byl modlitbou si chvíli krátil,
teď v ústrety mi k vratům spěl
a tázal se: Kdo nocí temnou
ti, svítil synu na cesty?
Dvě jasné hvězdy jely se mnou,
dvé zlatých zraků nevěsty!

Po návratu do Prahy ho čekaly tahanice s nakladateli o honoráře, soudní spory s městem o část otcových pozemků, rozchod s Jaroslavem Vrchlickým, především však neúspěch dramatu Libušin hněv v Národním divadle. A tak opět utíká, tentokrát nikoli za hranice, ale do jihočeských Vodňan, kde už to zná z návštěv u svých přátel, spisovatelů Františka Heritese a Otokara Mokrého, kteří tu žijí. Stěhuje se nejdřív do bytu, který mu opatřila paní Heritesová, potom do útulného domu U Čápů, který si zařizuje – zejména pracovnu – starožitnosti a upomínkami ze svých cest.

Dům spisovatele Julia Zeyera ve Vodňanech, dnes Střední odborné učiliště služeb

Svému příteli Miriamovi napsal: „Žiju teď víc než čtyři léta mimo Prahu, kde mi nebylo možno žíti. Odešel jsem proto, že jsem se rozpadl se všemi a se vším. Žiju úplně stranou, odloučeně tiše rezignován. Nezbylo mi než to umění. Nejsem populární, ale nehněte mě to. Nebažím po slávě.“ Ve Vodňanech zůstává nakonec celých dvanáct let. Odtud odjíždí do Španělska, do Bretaně, znovu do Ruska, procestuje Štýrsko, Chorvatsko a Slovinsko, horečnatě těká po světě. Sblíží se s mecenášem Josefem Hlávkou, k němuž jezdí na jeho zámek v Lužanech. Povzbuzujícím impulsem je úspěch Radúze a Mahuleny na scéně Národního divadla.

Když jeho přátelé umírají, opouští Vodňany a žije na lužanském zámku. Trápí ho srdce, přesto jede za novou inspiraci – do Ruska. Vrací se a má ještě řadu plánů. Pronajímá si dva pokoje ve své bývalé vile v Liboci. „Mně je tak divno, tak se mi zdá, že jsem teď opravdu náhle zestárl, a nějak jsem se ještě do toho nevpravil,“ píše svému příteli Josefu Václavu Sládkovi. „Je mi také, jako bych měl už celý život za sebou a jako by práce moje byla ukončena. A je mi toho nějak líto, přece byl bych rád ještě všelicos napsal. Tak často nyní stonám. Zemru brzy?“

Josef Václav Sládek

Zesláblý, stíhaný srdečními záchvaty, umírá v péči své sestry Heleny v Praze v prvních nočních hodinách 29. ledna 1901 v nedožitých šedesáti letech. Je pohřben jako první z význačných osobností českého kulturního a společenského života na tehdy nově zřízeném vyšehradském Slavíně.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související