922. schůzka: Vším, čím jsem byl, tím byl jsem rád

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Neruda

Jan Neruda se hodně změnil v tom roce, v němž oslavil svůj třicet jeden rok.

Třikrát jeho vztah k opačnému pohlaví skončil. Pokaždé jinak. První ženu, Annu Holinovou, opustil sám. Druhá (Karolína Světlá) se s ním rozešla sama jako první. A třetí své lásce, Terezii Macháčkovou, té se díval do hrobu. Po té třicítce má vlastně před sebou ta nejlepší mužná léta, jenže Neruda je prožije víceméně v osamění. Další vztah (ale on to byl spíš náznak vztahu) zažije za dlouhých dvanáct let. Ten tucet roků prožil ve stavu poněkud zanedbaném. Přestal o sebe náležitě pečovat. Také pil o něco víc, než předtím. Kvůli svým pravidelným návštěvám hostinců se dostával do řečí pražské společnosti.Ano, a jistý vídeňský list (jménem Montagsrevue) o něm hanlivě napsal: „Neruda je líný a oddává se pití kořalky.“
A on sám na sebe prozradil:

Do padesáti jsem miloval,
od padesáti je mi líno,
do padesáti jsem pivo pil,
od padesáti piji víno.

Logo

Dost rychle přibral na váze, to bylo vidět na první pohled. Co bylo však ještě viditelnější – jeho stárnutí se jaksi zrychlovalo, nabralo obrátky. Měl třicet a pár let k tomu a nechal si narůst mohutný plnovous, se kterým vypadal jako hodně usedlý čtyřicátník.
Bylo mu pětatřicet, když mu zemřela matka. Paní Barbora se o něj starala přímo vzorně, nikdy ho zřejmě nepřestala považovat za velké dítě. Po jejím odchodu v bytě nevydržel, všecko mu ji připomínalo. Vyhlídl si bydlení naproti, ale z Malé Strany nakonec raději odešel. Nastěhoval se do domova svého blízkého přítele, pěvce Josefa Lva. Mělo to několik výhod. Příbuzenstvo Lvových z Vlachova Březí v Pošumaví mělo pro něj slabost – posílalo mu zvěřinu, drůbež, semtam nějakou tu sladkovodní rybu, eventuálně raky. Rovněž máslo, uzené, vejce, moučníky, to vše putovalo na jeho adresu. Jazyk Nerudův byl totiž dost vybíravý, ba možno říci mlsný. Odvděčoval se, jak mohl. Na poštovní úřad, ze kterého posílal balíčky s dárky, měl už vyšlapanou cestičku.

Uznávaný novinář a fejetonista

Už za svého života byl uznávaným novinářem a fejetonistou. Jako básník se prosadil až po čtyřech sbírkách. Jako novinář byl nenahraditelný. Získal si úctu a uznání díky svým fejetonům, které podepisoval nejrůznějšími pseudonymy, například Antonín Barborka (podle jmen svého otce a maminky), nebo Janko Hovora či Hovora Černobýl („hovora“ byl opak slova neruda, což, kromě špatně naloženého člověka, znamenalo i nemluvu), nejčastěji však umístil za posledním řádkem svého příspěvku rovnostranný trojúhelníček.

Logo

Na jeho fejetonech noviny a časopisy, najmě pak Národní listy, vydělávaly. První z nich vyšel na Silvestra roku 1860. Jeho první český fejeton. Pátý z nich, otištěný v následujícím roce v dubnu, už „podepsal“ svou značkou – trojúhelníkem.

„Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí, aby vstával před devátou – no ale, náhoda! A když tedy náhoda ho vyvedla někdy z domu dřív, zajisté že sobě při známém svém bystrozraku povšimnul, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídává. Jakož také při známé jeho duchaplnosti není pochyby, že o těch lidech a věcech, hlavně ale o těch věcech pak přemítal. Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku sdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde?

Nu dobře. Teď se mluví o choleře a o přípravách na ni – prosím čtenáře, aby mne nevyrušoval, aby se neptal, jak že to souvisí spolu – jen ať mne nechá klidně psát a psát, nakonec se přece jen uvidí zase, že nemluvím tak příliš hloupě! Tedy: mluví se o choleře. Co prý člověk má všechno dělat, aby jí zabránil. Především: čistota bytu je prý půl zdraví. Dezinfekce vzduchu je prý také půl zdraví. Zdravé maso hovězí, telecí a vepřové je prý rovněž půl zdraví. Dobré plzeňské pivo je prý opět půl zdraví. Summa summarum: když dá na všechny předpisy řádně pozor, je prý člověk v době cholery 2½ krát zdravější, nežli je vlastně zapotřebí. Proč bych ale nedal na všechny předpisy úpěnlivě pozor, když jsou a) k mému zdraví, b) když plnění předpisů ouředních člověka zároveň plní rozkoší nevýslovnou!?

Jakmile jsem si tedy na nejbližším nároží přečetl dotyčné magistrátní nařízení, přerušil jsem ihned procházku svoji a vrátil se domů. No – já myslím, čisto je tu dost! Podlaha a nářadí je pod stálým a pečlivým dozorem mé Anče. Knihy jsou sice jen pod dozorem mým vlastním, ale domnívám se, že trochu prachu jim ani neškodí – vždyť vypadají sice tak okázale, tak chlubně a hloupě! A ostatek – ostatek už vlastně žádný není. Leda tedy lože – copak by ale mohlo být ve světě čistějšího, nežli mládenecké lože! Polštáře jako dvě labutě. Pokrývka jako plášť lilie. Poslámka jako sníh. Žíněnky jako buchtičky. Slamník… slamník…“
„Ančo!“
„Račte?“
„Kdypak jsem si dal naposled přecpat svůj slamník?“
„To já nevím – co jsem tady, ne – už musí být samá řezanka.“
Anča je u mne šest let. Vzpomínám zpátky, až za těch šest let – marné vzpomínání! Koupil jsem ten slamník, vycpaný a prošitý, ještě za dob růžového svého mládí –
„Ančo!“
„Račte?“
„Tadyhle máte 75 krejcarů – dojdete ihned k senaři pro tři otepi slámy – ihned, povídám!“
A Anča letí. Anča přivlíkne tři otepi slámy. Chytne slamník, vypáře prošívání, rozpáře švy, zamuchlá uvnitř slamou –
– „ale kampak dáme tu slámu starou!?“
Přece jen je rozum ženský bystřejší než náš! Na to bych byl nepřipad´ ještě dlouho! Ano, vždyť nežli cpeme nanovo, musíme dřív vyndat slámu starou a – kam s ní? Vyhodit ji okny, někomu na hlavu?
„Kampak se dává taková sláma stará?“
„To já nevím!“
„Hm,“ povídám najednou, „tu máte peníz, šesták. Jděte tamhle do toho vysokého domu. Tam mají jámu na smetí – dejte domovníkovi ten peníz šesták a on vám dovolí, abyste do jámy vysypala slamník.“
Vždyť on rozum mužský také není zrovna k zahození!
Šla a přišla.
„Domovník prý nechce. Že prý tam do jámy házejí služky také horký popel a sláma by se mohla vzchytit. A jáma by prý také byla brzy plná a sedlák si teď pro smetí nepřijede, až v zimě, teď prý má doma dost co dělat. Tak co?“
„Já… Já nevím!“

Nerudův rukopis básně Srpen ze sbírky Prosté motivy

Slavný fejeton Kam s ním… Jan Neruda jich dodal pro novinové stránky, jež byly se zájmem očekávány, na 2260. Psal je víc než 30 let. Na jeden rok průměr 75 kousků. Víc než jeden týdně. Při takové frekvenci (jež vůbec neodpovídá teorii o jeho lenosti) musel nikoli čekat, až ho políbí múza s nějakým nápadem. On musel témata vyhledávat, zaznamenávat si je, uschovávat. Doma mu zabíraly značné místo krabice, do kterých ukládal svoje nejrůznější nápady, a taky lístečky s výpisky, a ani na faktografii nezapomněl.

Na každém lístečku jeden nápad, jeden námět.
„Hle, husa! Pod tím heslem mám zaznamenáno vše, co jsem kde četl o huse. Třeba že u Egypťanů byla husa symbolem mateřské lásky, u Římanů plodnosti, že staří Keltové chovali husy pro jejich krásu, ale nikdy je nezabíjeli ani nepojídali. že ve starém Římě husy svým křikem zachránily Kapitol. Že Mozart napsal operní hříčku, která se jmenuje Husa káhirská. Pak jsou tu lidová přísloví a rčení o huse, lidové písně, citáty ze světové literatury, ale také statistické údaje a dokonce i recepty. Z toho všeho vznikne ve vhodnou dobu krátký fejeton – třeba v září, kdy se slaví svatováclavská posvícení. To je pak husí téma náramně časové a každý, kdo právě dokončil posvícenský oběd, je zvlášť dobře naladěn pro takové vyprávění.“

Takto vysvětlil nejlepší český fejetonista všech dob ve svém fejetonu, co je to vlastně fejeton a jak se dělá.
„Mám se chválit?“ táže se Jan Neruda sám sebe. „To nemohu, chci–li být alespoň trochu spravedliv. Mám se hanět? No, to už by šlo spíše. Jsem si vědom, že mám pěknou řadu chyb, z nichž by se dal sestavit obrázek zcela rozkošné perspektivy. Mám mluvit o svých spisech? Je pravda, už je jich celá karavana. Napřed jsem napsal několik veseloher, a také jednu truchlohru. Veselohry se líbily, a poroto o nich dnes už nemluví nikdo. Tragédie propadla, a je tedy přirozené, že mnohý podnes, zvláště v časopisech, vděčně k ní poukazuje. Pak jsem psal verše, cestopisy, povídky, fejetony – jen kdybych věděl, stojí–li to všechno za něco! Ale člověk se toho nedoví.“

Nerudova pracovna

„Vy ani nevíte, jak ráda já vaše Knihy veršů čtu,“ flautuje mi sladký sopránek. „Poslouchejte, kamaráde, vaše verše nečtu, jsou mně moc těžkopádné, ale vaše povídky, hrome, to je ze života, to je pěkné!“ míní zas mužský znalec. „Znáte mne, jsem upřímný. Já vám povídám – vaše povídky – brr! Drsná próza. Zato však Menší cesty… nebo Obrazy z ciziny, ej, to je něco, pro to máte talent, rozhodný talent, povídám,“ ubezpečuje mne jiný znalec. A čtvrtý expert mně tiskne ruku: „Fejetony, můj milý, nepište nic jiného než fejetony!“ Z čehož soudím zcela jasně, že buď všechny spisy moje jsou výtečné, nebo že všechny dohromady každý zvlášť nestojí za nic.

Anička Tichá. Nerudova láska. Dost pozdní. Nikoli však poslední v jeho životě. Předposlední. Byla o dvaadvacet let mladší, a ti dva se seznámili, když jemu byla 43 léta, jí dvacet jeden rok. Byla to Nerudova příbuzná. Neteř. Narodila se jako nejstarší z dětí Aloise Tichého, který byl synem maminčiny sestry. Čili dcera Nerudova bratrance. Pocházela z Vlachova Březí, kde její otec působil jako hospodářský správce, no a Neruda za svými příbuznými do Pošumaví jezdil, a právě tam Annu poznal. Měla tehdy sedmnáct let. Strejda však začal o neteř projevovat zájem o něco později, když jí bylo jedenadvacet.

Jaký by jejich vztah? V samém počátku docela pěkný, plný takové… radosti. A upřímný z obou stran. Později tomu však tak nebylo. Neruda onemocněl. Zánět žil. Musel na dlouhou dobu do postele. Což byl jeden z možných důvodů jejich rozchodu. Další asi vězel v tom, že ho (zase znovu) zaskočil věkový rozdíl. Poté, co měli za sebou dva roky známosti, on z toho vztahu vycouval. Prohlásil se za příliš starého pro tak mladou holku, a nadále se pokládal pouze za přítele.

Logo

Anička to oplakala. Východisko (snad) našla v profesi industriální učitelky, a pak se vdala. Z rozumu. Za muže, který měl stejné postavení jako její otec, hospodářský správce. (Kromě toho to byl žárlivec, který zuřivě trhal Nerudovy listy s verši, kdykoli některý do Vlachova Březí dorazil.) Anička zemřela v padesáti letech.

Zánět žil, který Nerudu skolil ve čtyřiceti pěti letech, byl prvním vážnějším básníkovým onemocněním. Nikoli však posledním. On byl totiž dost silný kuřák, a u takových (jak dnes víme) se žíly zanášejí, což ve zralejším věku postihuje zejména dolní končetiny. Ve svých vzpomínkách uvádí Aniččina sestra, že Neruda prodělal před blížící se šedesátkou operaci „rakovinně ochořelého konečníku.“ A ještě ho píchla vosa. Následovala silná alergická reakce. Hmyz ho na zahradě bodl do nohy a on skončil v bolesti a málem v mdlobách na lavičce. Marodil pak dva měsíce. Do té doby to byl zdatný chodec (a svého času i tancmajstr); teď se na procházku moc nevydával; aby měl přece jenom nějaký pohyb, belhal se pražskými ulicemi, zavěšen do obecného sluhy Václava Wernera. Doma trávil hodiny zabalený do všeho, co teplého bylo po ruce – třásl se neustálou zimou. A ještě ho začaly zlobit oči, a taky nervy mu daly zabrat, podstoupil léčení v lázních v Dubí u Teplic. A aby toho nebylo snad málo, obtěžoval ho ušní katar, na pokožce se mu objevovaly nežity, záda mu otékala, a zase ty nervy – prý melancholie. Dnes se tomu říká deprese.
A ta zima… Byla mu pořád zima. „Jen abych se nenastudil! Snad dva kabáty mně stačí – pod ně lehkou kajdu, a počkejme – vezmu flanelový obvinek, jenom kde jej honem najdu?!“

Tenhleten z velké zčásti skutečný marod, z menší části asi poněkud hypochondr, se však dožil zmrtvýchvstání. Bylo mu třiapadesát, jí dvaadvacet. Jmenovala se Božena Vlachová, což mu možná asociovalo Vlachovo Březí a Aničku, ostatně ta dívka se jí dost podobala. Její pantáta měl v Praze rukavičkářský závod, a Neruda tam za Boženkou chodil, v ruce nejprve kytičku, pak knížky, nakonec přinášel šperky. Jakkoli předtím zestaral, tak teď vypadal omládle, začal si dělat plány, že si koupí domek, někde na Letné to mělo být – ale nic z toho nebylo. Kteréhosi březnového dne v roce 1888 se odporoučel na odchodu od Vlachů, venku bylo náledí, Neruda na něm uklouzl, a ten pád byl zlý, už se bez cizí pomoci nezvedl. Zachránili ho strážníci. Měl natržený sval a roztříštěnou čéšku.

Až umru, přátelé, kéž je to dnes,
ach pohřběte mne někam v temný les,
kde šedé šero v nejjasnější den,
kde chlad a chlad je v nejparnějším létě,
kam slunce padá hravým pruhem jen,
kde v mechu nejdrobnější zvonek kvete,
kde zřídka jen si ptáče zavzlyká
ne píseň víc, spíš bolné varování,
a kam se z lidstva jenom utíká
to nešťastné a němé milování.
Sám, sám jsem životem jak lesem šel,
o štěstí, lásce měl jsem jenom sen,
a píseň pěl jsem ve stesku si jen,
rád bych i mrtev o samotě dlel.

Hrob Jana Nerudy na Vyšehradském hřbitově v Praze

Rok 1891 však začal pro sedmapadesátiletého Nerudu dobře. Znovu chodil, sice o holi, ale přece jenom… ani sluha Werner už ho nemusel moc podpírat.
Když se ale napil piva, hrozně ho to zabolelo, snad játra… Zhoršovalo se mu vidění, oči mu přestaly sloužit. Poté, co oslepl, mu vypověděl sluch.
„Já vím…“
Zemřel na zánět po perforaci pobřišnice. Jeho pohřeb se stal ohromnou národní manifestací.

Já umírám láskou. Loučím se
již se vším tím světa pychem –
ach zazvoň mi, děvče, k hodince
svým nejstříbrnějším smíchem!
Hrob vykopej na své postýlce,
šest střevíců dlouhý asi,
a místo těch třísek borových
v něj nastel své zlaté vlasy.
Tak měkký to hrob, tak milounký –
dvě nad hrobem očka svítí,
dva rty kvetou jako růží keř,
dvě líce jak z ráje kvítí.
Však vdova ty žíti nemůžeš,
nuž ulehni ve hrob ke mně,
a bůh nám dej sladce spočinout
a lehká nám budiž země.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související