921. schůzka: Myslete sobě všechnu jarní svěžest

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Statkář, cukrovarník a politik Josef Macháček (kresba J. Kriehubera z roku 1870)

Velká láska Jana Nerudy – Anna Holinová – sice zmizela po deseti letech z jeho života, nikoli však z jeho poezie. Kdekoli se v jeho pozdějších verších ozvou teskné tóny nenaplněného života, nedožité lásky, zmařeného mládí… tak skoro vždy zazní (i když třeba jenom v podtextu) tesklivý motiv „věčné nevěsty“. Jako by adresoval někdejší Aničce (pro útěchu) ty úvahy o lidských láskách. Znovu a znovu se mu ozývá (v nové podobě a nových souvislostech) motiv bílých rukou.

Tvůj život – ranní budítko,
můj je již zvon polední,
Tvá láska – první láska je
a má je již poslední.
A v prsou mých prorocký zvuk
hluboký, bolný hučí,
že se ten ranní zvonek jen
kratičké písni učí!Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sámsvou loďku dál životem sunu –
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu –
vždyť kanou s nich slzy něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy – toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!

Jan Neruda s Annou Holinovou v roce 1858

Tyto verše napsal Neruda jako padesátiletý. To už měl za sebou vztah ke Karolíně Světlé, a prošel si i známostí s Lidunkou Schmidtovou, což byla devatenáctiletá, černovlasá kráska, která vděčila za svůj poněkud exotický zjev španělské a nadto šlechtické mamince. Tatínek sloužil jako pobočník maršálka Radeckého v Itálii. Dobře našlápnutou kariéru mu zkomplikoval šedý zákal. Vrátil se do Prahy a živil se (s nevelkým výdělkem) výukou francouzštiny. Rodina „slepého hejtmana“ (jak se Schmidtovi říkalo) byla velice společenská, což byl i Jan Neruda.

S Lidunkou se seznámil během svých návštěv u Mužáků, kam chodil za Karolínou Světlou. To ovšem bylo ještě v době, kdy byl jejich vzájemný vztah založen pouze na vzájemné inspiraci literární tvorbou. Jana zřejmě Lidunka zaujala – Neruda si ostatně zakládal na tom, že zlomí kterékoli dívčí či ženské srdce, které si vyhlídne. V té době dohasínala jeho láska k Anně Holinové. Začal pomalu, ale jistě vzhlížet ke Karolíně; mezitím však (snad aby neztrácel čas) se zakoukal do Lidunky. Což se navenek projevilo tím, že napsal několik listů, ve kterých ji obdivoval; ba i pár básniček sesmolil, a tím byla ona dívčina doslova hypnotizovaná. Zamilovala se do Nerudy. On do mní ani ne, nebylo to nutné. Jemu stačilo vědomí, že by Lidunku mohl mít. Ve skutečnosti náležely jeho obdivné pohledy už jiné ženě.

Karolína dělala, co mohla, aby se vztah Jana a Lidunky utvrzoval, hlavně poté, co Neruda začal být vůči ní stále naléhavější. Dokonce mu radila, aby cit k Lidunce aspoň předstíral, což by bylo dobré jako jejich obrana před pomluvami. Ostatně – některé pasáže z novel Karolíny Světlé svědčí o tom, že schopnost ovládat mysl svých bližních jí rozhodně nebyla cizí (i když ji přisuzovala výhradně postavám záporným.) Tak třeba rafinovaná Emilie z novely „Líbánky koketiny“ má tak neobyčejně propracovanou (a dodnes použitelnou) taktiku, jak odloudit sestřenici snoubence, že je to u autorky pověstné svou mravní rigidností až udivující. Emilie si přitom vůči své oběti počíná podobně jako její autorka vůči Nerudovi – jiskří duchaplností a neustále rozehrává slovní souboje, v nichž povětšinou vítězí, aby se posléze pokorně sklonila před partnerovým intelektem a vtipem. Tyto okamžiky však opatrně dávkuje, aby mu nezevšedněly.

02750758.jpeg

Nerudovi ovšem byly všechny tyto a podobné hry na lásky a nelásky cizí. Možnost svést pod patronací své vyvolené naivní Lidunku Schmidtovou jej (navzdory pověsti, která ho provázela) nikterak nelákala. „Nepočínej znovu tuto krutou hru,“ napsal Karolíně Světlé Neruda. „Nevnucuj mi lásku, s níž nevím, co si počíti. Nejsem ještě takovým Tvým otrokem, bych i milovati musil tam, kde Ty nařídíš. Ale není Ti více třeba takových piklů – jediný pohled, a já se odstraním.“
A v jiném dopise charakterizuje básník Lidunku velice tvrdě: „Je to pošetilá holka a duševní mumie, která bere tvrdošíjně plamínek probouzející se smyslnosti za lásku.“
Něco takového si Lidunka rozhodně nezasloužila. Od obou literátů.

„Žádáme od vás, abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, abyste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdcích nosili, leč také ve skutcích projevili.“ Tato ušlechtilá slova pronesla spisovatelka Karolína Světlá 1. června roku 1862 na první velké sokolské slavnosti, při níž byl pražské jednotě slavnostně odevzdán prapor (ušitý a vyšitý podle návrhu Josefa Mánesa). Byla to velká společenská událost. První sokolové předvedli prostná cvičení i cviky na nářadích. Neruda se slavnosti zúčastnil nejenom z novinářské povinnosti a ze sympatie k mladému spolku, ale dozajista též proto, aby byl nablízku Karolíně Světlé, ke které už tehdy plápolal mocným citem. Lze pochybovat o tom, že si všiml dvou „kmotřiček,“ které spisovatelku doprovázely, aby dodaly sokolské slávě ještě většího lesku. Ty „kmotřičky,“ to ovšem nebyly žádné tetky, vlastně to byly ještě děti… k nerozeznání si podobné patnáctileté dívenky, dvojčata Terezie Marie a Marie Terezie. Okolí možná s takhle podobnými jmény mělo problém, ale maminka i tatínek se v nich vyznali (i když se jim těch dětí narodilo dohromady devět). A když už jsme u toho tatínka – tak tím byl úspěšný průmyslník a poslanec českého sněmu Josef Macháček. Pocházel z původně skromných poměrů – jeho otec měl nevelkou chalupu v Radotíně – jeho snem však bylo, aby ze synka stal pán. A tak nelitoval prostředků na jeho vzdělání. O to větší radost měl, když se ukázalo, že ten kluk má značný smysl pro obchodní podnikání. Kromě toho byl upřímným vlastencem, který však nepronášel veliká slova a často prázdná slova, naopak – byl přesvědčen, že skutečné vlastenectví je třeba uplatňovat především v hospodářské oblasti.

Karolina Světlá v roce 1860

„Český člověk musí mít odvahu podnikat! Musí umět vydělávat! Musí obstát v každé soutěži, zvítězit nad každou konkurencí! A co je hlavní – musí především vědět, jak vhodně a výhodně investovat své peníze!“

Pan Macháček k této své metě ubíral dobře zvolenou cestou. V prvé řadě se dobře oženil, což samozřejmě provázela dobrá ekonomická rozvaha. Jeho nastávající manželka Marie Sklenářová mu přinesla pěkné věno, a kromě toho to byla znamenitá hospodyně. Její švagrovou byla Otýlie Sklenářová–Malá, která si vzala za muže jejího bratra. Jedna z nejvýznamnějších českých hereček té doby. O pouhá tři léta starší než její dvě budoucí neteře. „Macháčkova žena horlivě souhlasila s manželem, když přišel s nápadem založit ve Zdicích cukrovar,“ konstatuje ve své knize Daleká, široká pole její autor prof. František Kovářík. „Čechy byly bohaté na cukrovou řepu, cukr patřil k nezbytným lidským potřebám a kvalifikovaní sezónní dělníci, kteří čekali na řepnou kampaň, představovali laciné pracovní síly. Josef Macháček nelitoval peněz, zajel si několikrát do ciziny, poznával nové pracovní metody, nové stroje, nové lidi. Za peníze snadno vydělané nakupoval pozemky. Brzy si mohl koupit i pěkný zámeček v Králově Dvoře u Berouna. To už byl pan továrník a poslanec všude dobře znám a brzy patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého politického, hospodářského i kulturního života. Mohl si dovolit pozvat najednou i dvacet, třicet osob, pro všechny bylo dobré ubytování, vynikající jídlo, zajímavý program. Bedřich Smetana, který jednou pobyl v Králově Dvoře celý měsíc v létě, vypisuje podrobně, jak byl skvěle přijat i hoštěn u Macháčků, jak ho zavezli kočárem na Křivoklát a Tetín, jak ho pan továrník vzal na hon na koroptve.“

Otilie Sklenářová-Malá

Přes tatínka, podílejícího se na rozmachu českého cukrovarnictví (kterýžto obor byl na konci následujícího století v našich zemích úspěšně zaškrcen, pročež nám zbylo už jenom sedm cukrovarů – z těch Macháčkových ani jeden), tak tedy přes tatínka Macháčka se dostáváme k jeho dcerkám. Čímž u sladkého tématu ještě zůstáváme, byť půjde o sladkost zcela jiného druhu. Na místě jest se věnovat dvojčatům Macháčkovým, z nichž to jedno, Terezie Marie, padlo do Nerudova oka. Na jeho sítnici se zřetelně objevila poté, co figurovala na sokolské slavnosti; tehdy jí však nevěnoval přílišnou pozornost. O dva roky později jim bylo už sedmnáct a ty dvě dívky vystupovaly na představení v Novoměstském divadle, pojatém jako hold mladého českého umění geniálnímu dramatikovi a básníkovi. 300. výročí jeho narození uctil průvod zhruba dvou stovek shakespearovských postav, a mezi nimi nechyběla dvě půvabná děvčata v kostýmu Sebastiána a Violy ze hry Večer tříkrálový.

Neruda sledoval slavnost ve společnosti Bedřicha Smetany, Karla Purkyně a Františka Kolára. Jedenatřicetiletý redaktor prý hleděl na Terezku a Marii (které na jevišti doprovázela jejich teta Otýlie Sklenářová–Malá) jako očarován. Obě byly půvabné… ba krásné…což dosvědčují i dochované fotografie. Nerudovi se však přece jenom zdálo (a to hned při prvním pohledu), že jedna z nich, ta, která kráčela při původu vlevo, je jaksi půvabnější… ba krásnější, milejší… i když nedovedl povědět proč. „Jak bychom poznali tu dívčinu?“ napsal Jan Neruda ve svém Kupletu oněginském, v němž vystupuje moderní postava blazeovaného Evžena Oněgina: „Myslete sobě všechnu jarní svěžest, vtělenu v mladé dívčině, všechnu spanilost i ospalost poupěte, ty růžové červánky ranní na tvářích, to bělomodré jitro na spáncích, tu vlhkou rosu v lesknoucích se očích – a kdybyste sobě samu bohyni jarního jitra mysliti dovedli, co je výtvor vaší fantazie proti skutečnosti tak mladé, tak dojemně snivé a neuvědomělé! Člověk mimovolně přistoupí blíž, aby nasál svěžího dechu, aby rozechvěl se pohledem…“

Dopis Jana Nerudy Terezce Macháčkové z 6. února 1865

Neruda musel věru zhluboka „nasávat.“ A zřetelně byl přitom dost „rozechvělý." Měl za sebou přinejmenším dvě lásky (aspoň ty, o kterých víme), čili nějaká zkušenost by tu byla, leč dokázal změřit dobře propast, zející mezi sebou a jednou z těch dívek. „U ní mladistvý lesk, u něho otřelost; u ní bohatství, u něho život ode dni ke dni.“
Neruda měl plán, kterak se jednomu z těch sličných dvojčátek přiblížit. Zkoušel to přes divadlo. Zatímco dřív chodil na představení jenom z profesionální povinnosti coby recenzent, teď se začal do divadla těšit. Kvůli Rézince občas zapomínal, co na jevišti vlastně děje, a marně přemýšlel, jak překlenout vzdálenost mezi referentským parterem a společensky nedostupnou lóží. Což docela věrně zachytil ve své arabesce, v níž popisoval sám sebe ve třetí osobě:

„Pozdravil a díval se pak na ni. Kvůli ní chodil do divadla tím raději. Kolem něho se vše rozplývalo v nejasný oblak, ale krásný a milý. Její obraz se na něj usmíval odevšad, počínal v něm bujet nový život, nové jaro. Jeho krok se stal pružnějším, oko jasnějším, tepny rychleji tloukly, mysl vybředala z kolejí všednosti, obrazotvornost začala již zase zahrávat barvami a ohněm, přistihl se docela při básnění, jehož již nějaký čas zanechal. Když jednou nepřišla do divadla, poznal, že je zamilován. Známým se tajil s touto láskou, ale bylo mu, jako by hejřil při nejbohatší hostině. Musí se vyslovit dívčince! Bývá to tak u těch mladých tvorů, že tomu se srdéčko prvně otevře, kdo na ně prvně zaklepá. Vyslal báseň… a zapůsobil. U ní zvonilo ráno, u něho poledne. V ní pučela první láska, v něm poslední. Ale byla tu nezkrotná vůle moci ji přitisknout k srdci.“

Nerudova pracovna

Těch básní, jež měl vyslat, bylo vícero. Začal verši plnit bílé stránky, jako když byl poprvé zamilován:

Ty´s bohata a mladistva
a celý svět se klaní k Tobě –
a já tu stojím opodál
v své trpké, svíravé chudobě.
A nevýslovné ouzkosti
víc ještě vzdáliti se strojím –
mru touhou po Tvém pohledu,
a přec se zraku Tvého bojím.

Jen mudrujte a rozkládejte
a kývejte svou moudrou hlavou,
vždyť sám již cítím, s láskou mou víc
že nechodí to cestou pravou.
Což může ale země za to,
že ročně nové jaro rodí?
A může mužné srdce za to,
že žebrajíc za děckem chodí?

Uznejte sami – hodně ho to vzalo… Neustále kroužil kolem, a hledal přístupovou cestu. Našel ji v podobě Réziny tety, herečky Otýlie Sklenářové–Malé – tehdy už byla hvězdou Prozatímního divadla. Neruda se s ní seznámil už dříve a teď se setkali znovu, v proslulých tanečních hodinách Linkových. Otýlie na něj vzpomínala celý život jako na nepřekonatelného tanečníka a duchaplného společníka: „Neruda, elegantní, svižný tanečník, miloval vášnivě polský mazur, kteroužto zálibu jsem s ním sdílela. I odváděl si mě často, když zahlaholilo v orchestru vyzvání k tomuto tanci. Ó, nebyl to v náručí jenom tanec, byl to let; vznášeli jsme se jako okřídlení. Tak stalo se jednou, že ostatní účastníci, jeden po druhém, ustávali v reji, pozorujíce nás dva a vyznamenávajíce nás po skončení tance hlučným potleskem.“

A byli to právě sourozenci Sklenářovi, Otýlie a Josef, kteří na sebe vzali zprostředkovací úkol. Tedy: souhlasili, že Rézince budou předávat Janova psaníčka.
„Vážená, drahá slečinko! Dovolte mně laskavě, abych směl do rukou Vašich složit některé veršíky své, které jsou mně dražší než vše, co jsem byl dosud napsal, a již proto nemohou dojít lepšího místa než u Vás.“

Nakonec u toho dopisování víceméně zůstalo. Ti dva se potkali tváří v tvář zřejmě jenom dvakrát. Vše se zkomplikovalo, když osmnáctiletá dívka onemocněla. Odvezli ji z Prahy, z Kounicovského paláce, na rodinné sídlo Macháčkových, do Králova Dvora u Berouna. Skrze své spojence jí tam Neruda posílal svoje básničky, přičemž se nedá říct, že to byla čistě soukromá korespondence – některé z nich totiž zhudebnil jeho přítel, operní pěvec Josef Lev.

Jan Vilímek: Josef Lev (1884)

Dvě v jedné hodině zrodily se nám děvy –
dvě? či jedna to? – to zrak můj dlouho neví,
a srdce dlouho tuší, až ret bledne
v bojácném zapěl sobě šepotání:
Jste obě stejny – ach, ty jsi jedna
mně milejší o celé milování!

Aby se taťka ničeho nedovtípil, domluvil se Neruda se Sklenářem. Dopisy Terezii mu diktoval. Jiný rukopis, i podpis byl konspirativní – Nego… a také Jego.
Terezka měla údajně ochořet se svým kotníkem. (Kdoví, jak to doopravdy bylo…) Každopádně se brzy uzdravila, přijela do Prahy a Neruda si s ním smluvil první rande. (A taky poslední.) Měli se sejít někde na Vyšehradě. Poté ale Terezku opět odvezli na zámek do Králova Dvora. Zase byla nemocná. Neruda za ní samozřejmě nemohl, ale aspoň se vypravil vlakem do Plzně, aby alespoň na okamžik uviděl z okna královédvorský zámek, ve kterém jeho láska stonala. Terezku ale nezahlídl. „Jen zahradu zesmutnělou ve špatném počasí. A cestou zpět? Byla v záři slunce – ale prázdná.“

Terezka stonala, stonala, až dostonala. Tentokrát to nebyl žádný podvrtnutý kotník, ale – tuberkulóza. 12. října 1865 se vydal z Králova Dvora smutný průvod do Počapel, na zdejší hřbitov za kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Terezie prý byla krásná i ve smrti. Svatební roucho, které jí život odepřel, jí oblékli do rakve. Byla vystavena v zámku na katafalku, pokrytém šarlatovým suknem. U rakve držel čestnou stráž Jindřich Fügner. Na hřbitůvku, někde až docela vzadu, stranou všech smutečních hostů, stál Jan Neruda a loučil se.

„Terezie Marie, předčasně uvadlá růže,“ psal v jímavém dopise rodičům Macháčkovým kanovník Šulc, „vykvete v nebeském ráji nádherněji, než mohla vykvést na této zemi, a jest tedy naděje, že ji jednou znovu a krásněji uvidí ten, kdo ji měl rád.“
Jsou chvíle, kdy jim oběma lze moc a moc přát, aby měl pravdu. Tahle je jednou z nich.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související