920. schůzka: Tancmajstr

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Neruda
0:00
/
0:00

„Tenkrát nebylo tak snadné získat si obliby tancem. tenkrát nestačilo ještě kadrillu chodit a kvapík lítat, na veřejných elegantních plesech se mimo různé duhy čtverylky tančily také gavotta, menuet, perikordina a tiroliena, anglaisa a kozák a ještě jiné tance rázu až divadelního, baletního, značného cviku vyžadující.“

„Velký mazur, položený vždy co poslední tanec před půlnocí, byl pak vrcholek každého velkého plesu. K tomu šetřil každý svých nejlepších sil, k němu byly zámluvy tanečníků a tanečnic nejdůležitější. Byla–li dívka zvolena dobrým tanečníkem mazuru, bylo to daleko větší vyznamenání než byla–li zvolena za předtanečnici pro počátek plesu.“

Tak vzpomínal po letech Jan Neruda na dobu, kdy ho provázelo někdy uštěpačné, ale většinou uznalé přízvisko „Tancmajstr.“ On a jeho kamarádi okamžitě ovládli každou zábavu, každý ples, na který se společně dostavili. Rázem a bez okolků se chopili nejkrásnějších dívek, celý parket byl jejich, sálem hlasitě zněla čeština. Svým temperamentním tancem si Neruda už po malé chvilce vydobyl sólo. Neruda netančil dobře. On tančil výtečně. Mnozí (hlavně tedy starší představitelé veřejného života, kterým připadal Neruda příliš bujný a zcela nevážný) o něm s posměchem říkali: „Je to sice znamenitý tancmajstr, ale nepříliš dobrý básník.“ (Kdo s tím jako první přišel? I to se ví. Otec národa. František Palacký.)

Svoji tancmajstrovskou kariéru zahájil Neruda už v dobách studentských. Sedmnáctiletý mladík nezaváhal ani chvilku, když se jeho spolužáci hlásili do Linkových tanečních kursech v pražské Michalské ulici v Praze. Chodil sem i v letech následujících, dozajista do soboty 6. listopadu roku 1852, „kdy v pokročilé již hodině se objevila, doprovázela svou matkou, nová mladistvá žačka Linkova, slečna Anna Holinová, tehdy měla necelých sedmnáct let. Na pořadu byla právě mazurka. Neruda i jiní tanečníci se nahrnuli do předsíně, aby uvítali novou tanečnici. Než si dámy odložily v šatně, odešel Neruda do tanečního sálu, a tím se stalo, že když zaznělo piano k tanci, uklonil se před krásnou dívkou hbitější mladý muž a vyzval ji k tanci. Toho večera byl v tanečních nedostatek žen, a tak – jak bývalo zvykem – zastoupili je muži, kterých býval vždycky dostatek. Náhoda tomu chtěla, že ten večer tančil proti Anně Holinové s nějakým mladíkem jeho protějšek Neruda (coby dáma). Situace mu připadala komická, ale měl aspoň možnost všimnout si, jak v dobrém osvětlení vyniká sličnost oné dívky s modrýma očima a růžovými tvářemi, jak pružně a elegantně tančí ta nevelká, ale spanile urostlá dívčina. Sotva tanec skončil, zdvořile ji oslovil a hned se s ní zadal na několik dalších tanců.“ Takto zpracoval ve své knize Daleká, široká pole profesor Vladimír Kovářík vzpomínky básníka a literárního historika Bohuslava Čermáka.

Taneční pořádek z roku 1884

Ten mladý (devatenáctiletý) muž ani ne sedmnáctiletou Aničku hned první večer upoutal. Nebyl zrovna krásný, ba ani hezký, ale každopádně to byl veselý a vtipný společník. Kromě toho, že výborně tančil, byl dvorný, pozorný, galantní. Brzy poznal, že i Anička s ním ráda tančí a ráda poslouchá jeho vyprávění. A tak se rozhodl, že si získá její přízeň bez velikých oklik. Cestou domů si vyžádal, aby směl obě dámy doprovodit přes most na druhou stranu řeky, na Kampu, kde v Lužické ulici stával dům, označený třemi maltézskými kříži. Tam ve druhém poschodí bydlil Annin otec František Holina, komorník křížovnického generála se svou rodinou, do níž vedle matky a Anny patřila ještě jedna sestra a dva bratři.

„Cestou od Linků na Malou Stranu zanechala v Nerudovi hluboký dojem,“ říká profesor Vladimír Kovářík, jehož několik knih je spolehlivým a hlavně původním zdrojem informací. „Kráčel jí po boku noční Prahou a krásná dívka bez rozpaků a živě odpovídala na jeho zvědavé otázky. Kamenný most, hučící řeka, temná silueta Hradčan a stříbro malostranských střech, zalitých září měsíce, jenom stupňovaly jeho okouzlení. Než přešli most, věděl, kam Anna chodívá v neděli do kostela, a příští neděli se Janova maminka nestačila divit, kam se tak pečlivě strojí. Odpověděl jí, že na mši ke křížovníkům. Kdyby se ale po poledni zeptala, o čem bylo to kázání, byl by Jan nedovedl odpovědět. Neviděl a neslyšel, díval se jen na Annu, jak klopila oči do otevřené modlitební knížky, ale dobře si všiml, že ani Anna není soustředěná na modlitbu, že každou chvíli pohlédne po očku tam, kde stojí její tanečník.“

Jan Neruda s Annou Holinovou

Některou další neděli jí Jan dal malou knížku. Písně milosti od Boleslava Jablonského. Dalo by se říct, že to bylo něco na způsob doporučené četby, ale skrývalo se v ní něco jiného. „Kolik tisíc tisícůkráte pomohly asi básně Jablonského, jeho Písně milosti, mladistvému ostychu přes obtížné vyznání lásky! Kolikrát asi ten svazek veršů šel z rukou mužových do rukou dívčiných, a u jisté písně, pod jistým veršem bylo nepříliš nápadné znamínko tužkou – jaká pak zvědavost při setkání nejbližším, jaká nedočkavost při návratu jen zapůjčené knihy,“ prozradil po letech Neruda. Do toho šifrování se zapojila i Anička. Brzy Janovi jeho vzkazy opětovala. Když si zrovna nic nepodtrhávali, tak Jeník vyprávěl Anně, co má učení (ale to jí nepověděl, že pro samou lásku, pro taneční u Linka a pro nedělní čekání před kostelem zanedbal trochu studia a jeho prospěch v prvním pololetí nápadně poklesl). Na vysvědčení poznamenali učitelé, že jeho znalosti v některých předmětech jsou povrchní, vědomosti nepevné, úlohy ne dost uhlazené, a dokonce mravní chování nebylo už úplně přiměřené, nýbrž jen přiměřené – asi mimo jiné i proto, že za celé období Neruda zameškal třicet sedm neospravedlněných hodin.

Z těch plánovala společnou budoucnost (zaváděla na ni řeč) Anna. Jan se dal po maturitě zapsat na práva, ale brzy přešel na filosofii. Pořád se nevědělo – bude profesorem? Bude úředníkem? Nebo zůstane u novin a literatury? A jaká bude jejich domácnost? Vydělá dost peněz, aby mohli žít slušným životem bez velkých starostí o budoucnost? Jan ji někdy utěšoval… sliboval hory doly, ale častěji se projevovala jeho opatrná skepse. Ať prý raději odloží sny o svatbě v bílém a o pokojíčku se záclonami a vyšívanými přehozy: To je daleká budoucnost a kdoví, jestli se uskuteční. Neboť básník Jan Neruda neuvede dívku, kterou miluje, do nejistého života bez záruky dobrého a spokojeného živobytí.

Neruda však nebyl přece jenom básníkem… Od svých dvaadvaceti let si přivydělával v novinách. Jako lokálkář v redakci německého deníku Tagesbote aus Böhmen. Kromě občasných literárních a divadelních kritik byl expertem na zlomené nohy a zatoulané psy. Takže žádná zajištěná existence. Byl to jeden z důvodů, proč Neruda ze své známosti vycouval, leč nikoli ten nejhlavnější. Ostatně… couval pomalu. Skoro všechna korespondence, kterou si Jan s Annou vyměnili během čtyř let jejich vztahu, byla jenom kratičká sdělení, ve kterých Anna zve Nerudu, aby ji navštívil, a Jan posílá omluvné vizitky. Když Anna odjede na pobyt do Knína, posílá ji Neruda listy, ve kterých ji oslovuje „vážená slečno,“ namísto „drahá Anno“. Přestože si tykali, začíná jí zase vykat. A ještě líp: v některých dopisech jí oniká. Třeba v tom, který napsal v den premiéry své divadelní hry Francesca di Rimini (která to pak u o obecenstva projela na celé čáře): „Neví ještě, půjde–li do divadla? Půjde–li, řekla mému poslu ano, nepůjde–li – ne. Může–li ale jít, tedy šla. Nezapírám, že dnes nejsem si jist skandálem. – Půjdete–li, jděte brzy!“

Jan Neruda

Namísto projevů citu se u něj objevuje začasté žárlivá satira: „Nepsal jsem tak dlouho, protože jsem si pomyslil, že slečna Anna mohla zatím v panské zahradě s kaplanem nebo jinde s jiným společníkem výtečně se bavit.“ A sice zastřeně, ale přece znatelně si dělá posměch z jejích zájmů. (Zřejmě přízemních zájmů.) „Abych dostál povinnosti, začnu Vás seznamovat s novinkami. Po ulici jsem chodil a viděl lidí dost, však žádné Vaše známé. A viděl–li jsem, už jsem zase zapomněl. Proto také nemohu psát, jak ta nebo ona oblečena byla, jaké měla pentle na šatech a jaké na klobouku.“ Občas se vysmívá i jejímu stylu, a také pravopisu, plnému chyb. „K devaty hodine pro me přijede vus.“ Popadl pero a červeným inkoustem chyby podtrhal a poslal jí dopis zpátky. Snad si měl svoji převahu šetřit pro něco jiného…

„Včera jsem obdržel Váš roztomilý lístek. Věru, že je duchaplnější, než deset čísel Pražských novin. Nesmím ale dítě přechválit, aby se nepokazilo. Jak vy pěkně umíte žertovat a jak do pětadvaceti řádek osmatřicet chyb vplést! Musel bych zde starý nářek znovu počít, jak naše dívky, co se týče mateřského jazyka, nesmírně pokulhávají.“

Když se vrátí Anna do Prahy, rozhodl se Neruda napsat jí dopis, ve kterém ji opět oslovuje „vážená slečno“, a který je od začátku do konce nezvykle vážný. Přiznává v něm, že udělal velikou chybu, když sám promarnil léta, ale zároveň dopustil, že nejkrásnější část života vedle něho ztratila bytost, kterou miloval. „Já Vám ukradl léta Vašeho života, nejkrásnější léta dívčího mládí, dobu Vašeho rozkvětu, Vaše jaro, Váš lesk, a ničeho nemohu navrátit a nedal jsem Vám za to snad ani jediné krásné chvíle! Prosím – odpusťte mně!“ A pak se Neruda Anně zpovídá ze svých nejhlubších a nejkrutějších zážitků v životě nikoli, aby se ospravedlnil, nýbrž aby dokázal, že není hoden Anniny lásky: „Já v světě nalezl málo lásky; snad jsem jí nezasloužil, neboť kde se mně, třeba spoře podávala, já ji odkopnul. S otcem mým jsme se milovali, jaká jen láska mezi otcem a synem být může, a přece jsme žili ve věčném nepřátelství. Takové a podobné boje neudusily sice můj cit, ale pohřbily ho a uzamkly v nejhlubším nitru srdce. Otec můj umíral a já ležel vedle něho na loži a co syn jsem přitom snad až příliš dlouho spal. Já se probudil, otec dokonával. Byl jsem přes něj nahnut, poslední vzdechy se mu z prsou pracně dobývaly, já myslel, že se mé srdce rozpukne a hrdlo vyschlé a stažené, že ani více dýchat nebude, a přece jsem při tom počítal a studoval, jak člověk umírá. S takovým ďáblem byste nikdy nebyla šťastnou se stala.“

Logo

Konec ještě nenastal. V korespondenci sice nastala roční pauza (což je dost dlouhá přestávka), ale pak došlo ke smíření, Neruda znovu přichází k Holinovým a vodí s sebou svoje přátele; častěji ale posílá omluvné lístky, že se na slíbenou schůzku nemohl dostavit, a znovu vyčítá, a znovu je ironický. Některé listy jsou však přece jenom vřelejší. „Drahý Anoušku“ – tak ji často oslovuje. „Mně se vskutku po Tobě stýská, Anoušku! Piš mi mnoho, dvacetkrát víc než já Tobě, potřebuju toho víc než Ty.“
V Lumíru byl otištěn jeho cyklus, který věnoval Anně, a z něhož jí zpaměti citoval například svoji variantu biblické Písně písní krále Šalamouna:

Hlava Tvá je oltář lásky skvoucí,
vlasy hedvábné jsou opona,
čelo z mramoru je nejbělejšího,
nejčistější mysli záclona.Obočí je milé houští, v jakém
zpěvný stan svůj slavík zarazí,
oko Tvoje nad jezero jasné
čistěj´ celé nebe zobrazí.Chůze Tvá ze proutek dýmu z myrhy,
po poušti tu větrem plynoucí –
ach, jakž může dát Tvůj obraz věrný
komu barvu – slovo hynoucí!

Pěkné, že… Anně se taky ty verše líbily. Byl to úplně jiný Neruda, jak tak vroucně recitoval v knínských lesích, než ten, kterého potkávala v šedivých pražských ulicích a který přicházel s netajenou nudou do domácnosti jejích rodičů. Z výsměšného ironika se stával lyrik, jeho unavená tvář omládla, oči mu zářily jasně jako v dobách studentských. Pak se ale vrátil do Prahy a všechno bylo jako předtím. V jednom dopise se mu Anna zmínila o babiččiných opětovných otázkách, kdy už vlastně bude mít svatbu. „Babičce řekni, děťátko, že to bude tak brzy, jak brzy to jen možno bude.“ To byl rok 1860. Po sedmi letech známosti se ti dva začínají skutečně rozcházet. Ale nešlo to hned. „Co já s tou nebohou žurnalistickou existencí?“ Táže se Jan v dopise Anně. „Nedává ani týden jistoty, jakž teprve pro celý život? A mám Tě snad pro celý život v bídu uvrhnout? Mám snad uvrhnout v ni i více lidí? Mohu–li se oženit, budeš jen Ty ženou mou, ač budeš–li pak ještě svobodna. A máš ve mně přítele doživotního, k němu aby ses ve všem důležitém obracela prosím. Sundej obraz můj, zapři mně, šlap po podobizně kvůli lidem třeba nohama, ku všemu máš moje svolení. Řekni jim, že sama nahlížím, že se mnou nic není.“

Logo

Neruda se v tom dopise hodně stylizoval. Proč by jinak psal, aby pošlapala jeho obraz… A na nevalnou novinářskou existenci, na tu jakoby se taky jenom vymlouval. Neruda byl ale přece člověk statečný, jeho inteligence byla mimořádná, měl rozhled, nadání… Tak proč se najednou choval jako bolestínský pozér? Proč… Proč u osobností jinak mimořádných nepředpokládáme, že taky může být v soukromí docela jiná než veliká.

Na skutečný důvod už jsme jednou narazili. Asi tak před patnácti Toulkami. Tehdy jsme si povídali o Karolíně Světlé – a o Janu Nerudovi. On na ni myslel, ještě když chodil s Annou. Popřípadě sevřel občas ve své objetí tu… nebo onu… půvabnou ženu. A když se blížilo desáté výročí jejich známosti, tak podnikl otevřený útok: „Asi před rokem jste mě žádala, abych »kvůli lidem« ještě aspoň rok vydržel. Nuže – já toho učinil ve slabosti – a co z toho? Jen mrzutosti a nepříjemnosti. Roky uplynul, nudili a přelhávali jsme se obapolně, místo abychom učinili, co rozumní lidé, konec poměru, z něhož nikdy nic nebude.“ Ještě dvě drobné, bezvýznamné navštívenky poslal Jan Neruda Anně Holinové, až ji oficiálně stroze požádal (to už ale bylo koncem 60. let), „abyste do mého života dál nezasahovala, a to ani pomluvami, natož tím, že mne budete zastavovat na ulici, jak jste to učinila nedávno.“

Karolina Světlá v roce 1860

Drsné.
Anička se neprovdala. Našla si sice známost, ale její ženich náhle zemřel a Anna další nápadníky odmítala. Žila osaměle v domě na Kampě, pročítala Nerudovy dopisy i knihy, které jí daroval, sledovala všechno, co psal, a se slzami v očích brala do rukou zlatý náhrdelník a zlaté náušnice se zelenými kameny a zejména náramky z jeho a jejích vlasů s ametysty, které dostala od Nerudy. Ze svého ústraní měla (podle legendy) vystoupit jen jednou. Když Neruda zemřel. Podvečer přišla k jeho domu a vhodila do otevřeného okna kytici smutečních fialek. Básník Heyduk poznal, že jsou od ní, a položil na Nerudovu rakev jako poslední její pozdrav.

Anna Holinová zemřela za dalších devatenáct let.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související