923. schůzka: Kreslíř jistého pohledu, vidící a filosofující, aniž by o tom věděl

Ve znamení Lva, které je také nazýváno ohnivým, se 7. srpna 1865 v Praze na Královských Vinohradech narodil chlapec. Dostal jméno Luděk, k tomu pak ještě jedno – Alois, jako příjmení mu bylo připsáno: Marold. Nikoli po tátovi, ale po mamince. Jeho otcem byl nadporučík rakouské armády, národností Chorvat, Antonín Paduánský Květkovič. Do osudu malého chlapečka a jeho matky zasáhly nemilosrdně dějinné události. Schylovalo se k válce s Pruskem a v jedné z nejkrvavějších bitev u Hradce Králové měl údajně mladý otec padnout, a tím pádem nestihl svůj vztah legalizovat.

Luděk Alois Marold: Polibek|foto:Profimedia

Až potud jsme vám nastínili směs. Směs skutečné pravdy, dále tradované verze a naprosté smyšlenky. Leč proberme si Luďkův původ od počátků, tedy kde se v něm vzaly buňky pro umění malířské.

To ví ale jen sám pánbůh, protože jeho předkové se věnovali až na výjimky řemeslu válečnému. Bylo lze je spatřit uprostřed válečné vřavy tu… anebo zase onde… on se v Evropě skoro pořád někdo s někým pral. Maroldův dědeček – Jan – prošel napoleonskými válkami, a v jedné bitvě, u Marenga, během níž francouzský císař jednak drtivě porazil rakouské vojsko, jednak vynalezl recept na kuře Marengo, tak tedy v té bitvě přišel o levou ruku. Tento handicap však neměl nejmenší vliv na plodnost statečného nadporučíka, neboť byl později obdařen dvojčátky, děvčátky Aloisií a Josefou, čímž se dostáváme pomalu, ale jistě k hrdinovi dnešních Toulek, neboť ona dvojčata měla pro osud budoucího malíře význam klíčový, ne–li přímo osudový.

„Jedna z těch dvojčátek – byla to Aloisie – se zamilovala do nadporučíka Antonína Paduánského Květkoviče,“ píše ve svém fundovaném článku spisovatel a publicista Petr Volf. „Penze, kterou Aloisie dostávala po smrti otce Jana, jí neumožňovala složit kauci, kterou stát vyžadoval na nevěstách při sňatku s důstojníkem. A tak Ludvík Alois Marold spatřil světlo světa jako nemanželské dítě.“ V roce 1890 – to mu bylo pětadvacet let a byl už úspěšným mladým mužem – napsal v dopise Janu Nerudovi: „Otce mi sebral rok 1866.“ Luděk si ale rodinnou historii poněkud upravil. V šestašedesátém roce sice Antonín Paduánský Květkovič skutečně šel do rakousko–pruské války, která vyvrcholila bitvou u Hradce Králové, nicméně fakt, že ještě o (bezmála) dvacet let později žádal úřady o zproštění povinnosti platit alimenty na Luďka, tak tenhleten fakt nám naznačuje cosi o tom, že u toho Králové Hradce nejspíš úspěšně přežil. Ale ono je taky docela dobře možné, že si Luděk Marold nic neupravoval a jenom takhle obrazně vyjádřil svůj poněkud odcizený postoj k tátovi, jenž na něj neměl žádný otcovský vliv.

Osud nemanželského dítěte v 19. století nebyl jednoduchý, ale matčina rodina dítě milovala. Maminka Aloisie to však opravdu neměla lehké. Na svého synka byla sama, a kromě toho začala záhy stonat. Její diagnóza zněla „souchotě“ či „souchotiny“, taky se té nemoci říkalo „úbytě“, popřípadě „ftíze“, čímž ještě zdaleka výčet pojmenování této zákeřné nemoci nekončí, neboť musíme dodat „bílý mor“, neboť nemocní totiž byli výrazně bledí), a nesmíme zapomenout na „královo zlo“ (věřilo se, že králův dotyk souchotiny vyléčí). Krtice byla tuberkulóza napadající lymfatický systém, nemoc okruží napadala břicho, lupus vulgaris zase kůži a Pottova choroba byl zánět páteře a obratlů. Dnes nám stačí pouze jeden termín: tuberkulóza. Luďkova maminka jí podlehla, když bylo jejímu synkovi deset let.

Ten však nezůstal bez péče, protože se o něho začala (věru nezištně) starat matčina sestra, teta Josefa. Ta se nevdala, byla tedy svobodná a mohla se svému synovci plně věnovat. Tak trochu v tom byl jakýsi symbol. Narodí se dvojčata, a druhé z nich převezme úkol, který to první nemohlo dokončit. Tetička byla živa z toho, že měla trafiku, kterou dostala přidělenou jako nezaopatřená dcera po důstojníkovi. Uplyne řada let, a její synovec namaluje pro její tabáčnický krámek nádherné vývěsní štíty. Vyjímají se na nich Španěl a Turkyně. K malování však vedla ještě dlouhá a ne zrovna přímá cesta. Tak Luďka kupříkladu čekaly školy. Teta ho dala nejprve do školy české, ale to platilo jenom do té doby, než ji rodina, přátelé a známí ubezpečili v tom, že by měl Luděček přestoupit na školu německou, neboť – co si budeme povídat – toho kluka nečeká nic jiného než vojenská kariéra, tak jako čtyři mužské generace před ním. Což znamenalo, že byla před ním kadetka. Tato volba mu sice byla vnucena, ale on nikterak neprotestoval. Nakonec stejně všechno dopadlo jinak (a Luděk to možná od počátku stejně věděl). Totiž že se nebude učit dobře, a tím pádem – nebyl přijat.

Neúspěšné začátky

„Že nebyl přijat na kadetku, tak z toho Luděk Marold rozhodně nešťastný nebyl,“ píše Petr Volf. „Tento neúspěch (dodejme – v jeho případě šťastný neúspěch) pootočil jeho zájem o 180 stupňů. Podal si přihlášku na pražskou Akademii výtvarných umění. Leč kromě toho, že rád kreslil, nic doposud nenasvědčovalo, že ho cosi pudí k umění, zvláště pak k malířství. Leč – kupodivu – to stačilo. Na rozdíl od kadetky profesory Akademie přesvědčil hned na první pokus. A to mu přitom bylo pouhých šestnáct let, když se stal řádný studentem této věhlasné výtvarné školy.“ Klasický příklad přirozeného talentu - navzdory tomu, že ke zkouškám přišel pozdě a nedržel se tématu zadání. Leč ani Luďkovo nadání od pánaboha mu na Akademii záhy nestačilo. „Snadno pochopíme, když již známe dílo Maroldovo,“ napsal výtvarný kritik František Xaver Harlas.

„A vidíme ty rozepjaté orlí perutě nastávajícího malíře, že se na pražské Akademii ubíjel, narážel na mříže té klece v Klementinu, a že jak mohl, nejrychleji utekl.“ Utekl… Ono to bylo ve skutečnost trochu jinak. Od počátku se u něj projevovala samostatnost a svobodomyslnost, a to evidentně vedlo ke studijním problémům. Tehdejší vedení akademie nebylo zrovna nakloněno novátorským metodám, raději se drželo starých dobrých, osvědčených principů. Marold dával otevřeně najevo, že s touto skutečností nesouhlasí. Kvůli svému buřičskému přístupu byl po roce studií vyloučen. Tedy nikoli útěk, nýbrž vyloučení. Všecko se mu nějak zprotivilo. Drilové kreslení sádrových odlitků antických soch nebylo zrovna to, po čem toužil. O malování si mohl v prvních ročních nechat jenom zdát. A tak poté, co absolvoval jeden ročník, byl z této instituce vyloučen. Nikoli pro nedostatek talentu, ale pro kázeňské přestupky. A proto, že nerespektoval příkazy a rady učitelů. Třebaže se tam toho moc nenaučil, tak se alespoň ubezpečil, že právě umění je to, čemu se chce věnovat.

Stav, ve kterém se nacházela Akademie v tomto období, byl dost kritický, a proto nebylo jeho vyloučení ze studií nikterak negativní událostí. „Po malém nedorozumění s tamějšími profesory byl jsem na vzduch vysazen a k útěku do Mnichova popohnán,“ píše Marold v osobním dopise Janu Nerudovi. „Zde u profesorů Nicolase Gysise a Ludwiga von Löftze vlastně nic jsem nedělal. Tedy něco přece jen – studoval jsem mnichovské pivo.“
Mnichovské umělecké prostředí bylo mnohem pokrokovější a liberálnější než pražské, což Maroldovi vyhovovalo. V rychle se rozvíjející bavorské metropoli navíc působila velmi početná umělecky aktivní česká komunita, která vytvořila vlastní spolek Škréta – mezi její členy patřil například Alfons Mucha a Karel Raška. Během krátké doby získal Marold technickou rutinu, odvahu k plenérové malbě a také ponětí o tehdejším výtvarném dění. Na základě technické zručnosti si pak začal budovat vlastní rukopis a brzo se prosadil jako ilustrátor. „Jednou mne volali ze sálu, kde jsem maloval, že se mnou nějaký pán chce mluvit. Byl to nakladatel a objednal si u mne nějaké pérovky, do nějaké novely měly být. Měl jsem z toho ohromnou radost, vynašel jsem největší arch rýsovacího papíru, který byl k dostání, rozdělil si ten arch pomocí děsně dlouhého pravítka na pěkné čtverce, a dal jsem se do toho.“

Uznávaným ilustrátorem se stal už v devatenácti letech. Naučil se vybírat charakteristický okamžik děje. Instinkt k zachycení pravé chvíle, ten mu byl vrozený. Hlavním vyjadřovacím prostředkem se mu stala měkká rozmývaná kresba, kvaš a akvarel. Jeho kresby byly často směsicí rozličných technik, protože nedodržoval přesné technické postupy, ignoroval dogmata. Jeho cílem bylo co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Jeho síla byla tam, kde mohl vystihnout více figurový výjev a půvab dané chvíle. Zajímaly ho především barvité postavy žijící na okraji společnosti a všední život ulice. Nebyl nakloněn teoretizování; spoléhal se na takzvaný zážitek oka a nedával obrazům žádné další poslání. Jeho ilustrace se tiskly. Rozměrem sice byly menší, ale jinak velmi početné, objevovaly se na stránkách knih i časopisů. Právě tehdy se Marold začal zajímat i o lidi z okraje společnosti, a maloval věci převážně rázovitých typů, což mělo souvislost s rozmachem fotografie. Nešlo sice o nejvyšší umění, ale dalo se z něj žít. S touto skutečností se ilustrátoři museli – každý po svém – vyrovnávat.

Byly tu však i vyšší cíle – proslavit se obrazy. A kromě toho (jak sám napsal): „Daří se mě – Bohu dík – také dosti dobře, nerad však vzpomínám na to malé ilustrování, kterým jsem musel každého vola editora obsloužit. Dej Bůh, abych více se k tomu nemusel navrátit.“
Do Prahy se Marold vrátil ve dvaadvaceti. Začaly ho trápit těžké zdravotní obtíže. Prodělal revmatickou horečku (ta ho ovlivnila na celý zbytek života). I z tohoto důvodu se rozhodl pro návrat, a kromě toho se stále ještě necítil jako hotový malíř, chtěl dostudovat, vstoupil do třídy Maxmiliána Pirnera. Mezi jeho pracemi vynikaly množství opět ilustrace – vyšlo s nimi mnoho knih. Známým dílem se například v Erbenově Kytici stala kresba dívky k básni Vodník. Marold byl obdivován pro dokonalá gesta, výrazy, ze kterých by se téměř dalo číst, co daná osoba zrovna říká. Věnoval se také dekorativním pracím, navrhoval vinné lístky, a také plakáty (například pro Indické slavnosti v Londýně). Mezi všemi jeho ilustracemi vznikají pouhé dva obrazy: Jeden z nich se jmenuje Na Nových zámeckých schodech, druhý Vaječný trh v Praze. A právě Vaječný trh způsobil obrovskou senzaci. Marold jakoby se jedním rázem zmocnil scény z města. Nenásilná kompozice záběrem takřka „fotografickým“, ukazujícím jednu stranu Rytířské ulice s vaječným trhem má barevnou celistvost a světelnost plenérové malby. Vaječný trh měl velký úspěch. Všichni byli překvapeni zralostí teprve třiadvacetiletého umělce.

„Ten obraz má už všechny znaky Maroldova rukopisu… chvějivě třpytné ovzduší… dokonale zvládnuté figury… skvěle zachycená atmosféra živého trhu,“ píše Petr Volf. Obraz zakoupilo Ministerstvo vyučování a darovalo ho Svazu přátel umění. Úspěch přinesl stipendium do Paříže, což byla Mekka umělců. A v Paříži,tam se projeví opět Maroldova živá letora. Brzy se vzdá stipendia a plnými doušky vychutnává atmosféru pařížského života. Obdivuje elegantní ženy velkého světa, i ženy žijící na Montmartru v bohémské společnosti umělců. Bohatství a rozmanitost života evropského velkoměsta zachycuje pohotově různými technikami – tuší, perem, akvarelem. Je pohotový a ilustrace vynikají lehkostí, dobrým postřehem a vtipem, a proto je rády tisknou módní dobové časopisy. Ilustruje romány francouzských autorů, například Alphonse Daudeta, i překlad Mladého Werthera od Johanna Wolfganga Goetha. Pracuje s horečnou pílí. Pařížská nároží zdobí jeho plakáty, na nichž vedle jemné barevnosti nacházíme jeho oblíbenou zvláštní bělobu.

Přestože je stále obklopen ženami, zamiluje se do Češky Zdeňky Makovské a 7. března 1891 uzavírají v Paříži sňatek. Brzy poté se jim narodil syn Luděk. „S Maroldem jsem se seznámil v Meudonu asi hodinu od Paříže, v krásné vile s velkou zahradou a velkou dílnou,“ vzpomíná na setkání s malířem jeho kolega Jan Dědina. „Marold byl krásný, dobrý hoch s andělskýma očima. V našich očích byl milionářem, ač i on, když to teď rozvažuji, neměl na růžích ustláno. Vydělal si pěkně, ale aby toho dosáhl, musel dělat všechno možné. Viděl jsem, kterak pro litografickou dílny Lemercier jednoho dne dělal plakát pro ševce s haldou bot, podruhé plakát pro továrnu na nitě, jindy pro čokoládovnu a podobně. Byl tak technicky vyspělý, že já, pětadvacetiletý, hleděl jsem na jeho díla s posvátnou úctou a obdivem, netroufaje se jich dotknouti. Když jsem umíral hlady, vždy se mě ujal. Tehdy mu bylo třicet let. Pracoval úžasně rychle. Za jeden den viděl jsem jej udělat tři ilustrace akvarelované, které jsem hned odnesl a přinesl mu za ně 375 franků. Na pařížské poměry však nevydělával mnoho, pomyslíme–li, že platil dva tisíce za činži a služku, že se musel pěkně strojit, i jeho žena a malý synek Lulu.“

Přes svoje úspěchy v cizině neztratil Marold kontakt s rodnou zemí. Žije střídavě v Praze a Paříži. V roce 1897 se vrací natrvalo do Prahy jako mezinárodně uznávaný umělec. Získává ateliér po Vojtěchu Hynaisovi a tam se pouští do svého největšího díla – obrazu Bitva u Lipan. Chce vytvořit panoramatický obraz tragické historické události, kterou skončilo husitské hnutí. Možná motiv té bitvy je jakousi reminiscencí osudu nepoznaného otce, který měl padnout v horkém červencovém dni (i když - jak víme – nebyla to pravda). „I dnes v moderní době bouřlivé technické revoluce se divákovi bezděky zatají dech nad dílem obdivuhodné síly a citového účinu. Spojení malby, trojrozměrných předmětů, modrý horizont, evokující horký červencový den dávného 15. století, kalich jako symbol krásných idejí, víry ve spravedlnost a pravdu, pokořený prachem bratrovražedné bitvy, to vše i dnes svírá srdce. Dávno před všemi revolucemi nové doby se u malé vesničky Lipany ve středních Čechách naplnila myšlenka o tom, že revoluce požírá své děti,“ citujeme z článku Petra Volfa.

Základem tohoto jedenáct metrů vysokého a devadesát pět metrů širokého obrazu se staly skicy, které Marold maloval přímo u Lipan. Toto obrovské dílo bylo určeno pro Výstavu architektury a inženýrství, která se konala v roce 1898. Marold měl na tento projekt velmi málo času, proto byl nucen pracovat nad rámec svých fyzických možností. Jiná panoramata vznikala několik let, velkolepá bitva ale byla zpodobněna do 130 dnů. Obraz skutečně dokončil v šibeničním termínu, ale byl mu zřejmě osudný. 1. prosince 1898 náhle umírá v pouhých třiceti třech letech na Královských Vinohradech v domě číslo 65 zvaném Na Zvonařce.