287. schůzka: Kronika trojanská aneb Počátkové kněhtisku v Království českém

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy kniha

„Kterakžkoli dávné věci novými druhdy zapadají, však některé věci dávno pominuly jsú, kteréžto svú velikostí duostojny jsú živúcie paměti, takže ani jich vetchost slepým uhryzáním muož zahladiti, ani minulého času vetchá léta usnulú mlčedlivostí zavřieti. Neb trvají v nich dřieve dálých věcí velebností ústavná vzpomínánie, kdyžto od předkuov ku potomním řeč bývá věrným písmem popsána, a dávných skladačuov popsánie, kterážto svým zachováním minulé jakožto přítomné okazují.“

„A mužuov statečných, kteréžto dlúhý věk světa dávno skrze smrt pohltil, bedlivým čítáním knih živé obrazy našim duchóm oznamuje.“

Inu, pěkný jazyk, pěkný. Nevalně sice srozumitelný, leč libý na poslech. V čípak hubě se asi mrskal? Mrskal se v ústech českých. Tedy – nám se zdál jaksi povědomý. I některá slova jakoby česky znělka, kupříkladu. Dávné věci. Minulého času. Řeč bývá věrným písmem popsána. Anebo: Mužové stateční. Dlúhý věk světa. Vetchá léta. Je to čeština, ovšem čeština, které táhne pomalu na šedesátý křížek. Více než pět set let, to může v jazyce tak dlouho, že se řeč z jednoho konce časové přímky jazyku z druhého konce skoro nepodobá. Takže kromě staročeštiny máme i novočeštinu. Mimo jiné.

Jost Amman: Knihtisk (1568)

„I když nové věci často zatlačují ty staré, stává se přesto, že jsou velice zajímavé. Není proto dobré na ně zapomínat, tím spíš, že se zachovala písemná svědectví, která věrně líčí, co se v minulosti stalo. A tak se dozvídáme o statečných mužích, kteří sice už dávno zemřeli, ale nám, kteří si o nich čteme, vyvstávají před očima docela živě.“

První česká tištěná kniha

Takto by asi zněl moderní český překlad ze stejné knihy. Je to vlastně překlad z jedné češtiny do druhé. Já tedy nevím, ale - kdoví, jestli by tuhletu knížku ještě dnes někdo četl. A kdoví, jestli by o ní vůbec někdo věděl, kdyby. ano: kdyby to nebyla kniha něčím náramně výjimečná. A je. Tím, že je to první česká kniha, vytištěná knihtiskem. Jmenuje se: „O tom slavném městu trojánském a o bojích, kteréž jsú se staly, i o jeho dobytí, léta Božieho čtyřstého šedesátého devátého v sobotu před provodem Velikonočním per me laurentium de Týn Horší.“ Novočesky, což znamená především stručně: Kronika trojánská.

Všechno to začal Johann Gensfleich, neboli Jan řečený Husí Maso (i když existují i jiná vysvětlení jména dotyčného), který se narodil ve dvoře zvaném Hof zum Gutenberg a jméno toho dvora mu už zůstalo jako příjmení. Kterémusi českému vlastenci se sice podařilo dešifrovat ve jménu Gutenberg dvousloví Kuten Berg jako Kutná Hora, jenže tady bylo spíš přání myšlenkou. Ale i tak jsme na světě byli mezi všemi národy v pořadí čtvrtí, kteří jsme tiskli. Tedy ne že bychom tiskli jiné národy, nýbrž knihy. Stačí srovnat letopočty a jména měst:

Stránka z Kroniky trojánské (1468)

Knihtisk ve světě

1450: Mohuč, tedy Německo; 1458: Bamberk, taky Německo; 1461: Štrasburk, dnes Francie, ale tehdy patřil, předtím patřil a ještě dlouho patřit bude rovněž Němcům. 1465: Subiaco, a jsme v Itálii; 1466: Kolín nad Rýnem, zase ti Němci; 1467: Eltville, navzdory francouzsky znějícímu jménu jsme opět v Němcích, na půl cesty mezi Wiesbadenem a Mohučí; a v tomtéž roce se tisklo i v Římě a v Basileji, takže nám přibylo Švýcarsko; no a v roce 1468 pracovaly tiskařské lisy už nejenom v Augsburku, ale i v Plzni. A jsme doma.

Pátrání po nejstarších českých knihách je vlastně tak trochu detektivka. Není to tak trochu detektivka. On je to pořádný thriller. Dnešní detektiv, tedy kriminalista se může v pátrání opřít o svědky, o jejich výpovědi, a tyto výpovědi si může ověřit. Čímž jsme názorně demonstroval, jaké svízele mohou povstat s dnešními svědky, jejich výpověďmi a ověřováním těch výpovědí. Jak si ale ověřit něco, co existovalo před půl šestým stoletím? Svědkové se dávno rozpadli v prach, písemných svědectví je tak hrozně málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky a ještě jsou dost nespolehlivá, protože si je nemůžeme ověřit z dalšího pramene, protože žádný další pramen není. Jeto těžké s Kronikou trojánskou, i s ostatními nejstaršími českými knihami.

První český tiskařský šotek

Francouzská tiskárna (kolem 1500)

Mimochodem – důkazem složitosti je první český tiskařský šotek. První český tiskařský šotek si zařádil už první české knize, tedy v kronice trojánské. Sazeč nejenže omylem přeskočil řádku. Ve větičce na posledním listu, kde se praví „od narození syna božího počítáme 1468“, tak v té větě způsobil šotek, že na místo „počítáme“ se objevilo slovo „počínáme“. Šotek je zkrátka nesmrtelný, a dodnes se množí novými poddruhy. Od toho původního šotka tiskařského až třeba po dnešního internetového.

Kronika trojánská, co je vlastně zač? Oč v ní běží? Dá se to vysvětlit nějak stručně, zjednodušeně, moderně, způsobem hodným computerového věku? Zkusíme to:

„To se ženil jednou jeden Řek, Péleus se jmenoval. Chtěl mít svatbu tip ťop a taky chtěl být in, hogo fogo, prostě něco, co tu ještě nebylo. A tak si pozval na tu svou svatbu všechny ví aj pí, které sehnal. Oni přišli všichni bohové z celého řeckého nebe. Všichni? Řekl jsem všichni? No tak to jsem se nevyjádřil korektně, na jednu jsem zapomněl. Na jednu koho? Bohyni, to dá rozum. Teda – nezapomněl jsem na ni ani tak já, jako spíš ten Řek, Péleus, a jak už to bývá, tak to byla zrovna ta, na kterou zapomenout teda ale rozhodně neměl.Ten postrach všech rautů, koktejlů, parties a společenských večírků v antickém žitě se jmenoval Éris. Bohyně sváru. Teda na tuhletu babu zapomenout fakt neměl. Éris zprvu dělala, jako by se nic nestalo, nakonec měla olympskou Kinderstube, ale když byl ten banket v nejlepším, hodila očko do síně, a ona tam hodila nejenom očko, ale i jabko. Obyčejné jablko, snad renetu nebo jonatánku, o to nejde, jde o to, co na něm stálo: Nebylo to logo firmy ani dovozce, taková jako samolepka to byla, a na ní dvě slova. Nezbývá říct, než která to byla Takže stálo tam: Nejkrásnější bohyni. No, průšvih. Malér, trapas, hrom do čepice. Po dlouhých úvahách a sporech a souvisejících jednáních a konzultacích a po vzájemném dialogu v ovzduší otázek zajímajících zúčastněné strany dospěli hosté k názoru, že o to jablko by se měla nejspíš ucházet Héra. Tedy manželka římského šéfboha. Dále by připadala v úvahu Pallas Athéna, bohyně, která měla na starosti resort moudrosti a umění, a jako třetí kandidátka: Afrodíta. Bohyně lásky. Těmi třemi to skončilo. Na žádný určitější úsudek si zatím nikdo netroufl. Co teď? Bylo rozhodnuto najít rozhodčího někde jinde, někoho, kdo se té arbitráže ujal, a tak se poohlídli, a našli. Parida. Tento sličný mládenec se sice zabýval jako svou hlavní profesí chovem ovcí, ale nebyl to žádný vyučenec, naopak, v raném věku byl coby syn trojského krále Priama pohozen. Každá z těch tří bohyň se snažila Parida lákavými nabídkami ovlivnit. Héra mu nabídla moc a bohatství, Pallas Athéna přišla s moudrostí s slávou, no a Afrodíta, ta mu slíbila nejkrásnější ženu na světě. Zdálo se, že bylo vymalováno. Vyhrála pochopitelně Héra. Dnes by vyhrála. Tedy. možná. Za časů antických platila ještě jiná kritéria. Jablko dostala Afrodíta a Paris dostal Helenu.

Celá ta transakce měla jenom jeden jediný, takový docela nepatrný problém – Helena byla provdána. To byl problém. Tehdy ano. Její manžel se jmenoval Menéláos a vládl na Spartě. Takže Paris se musel té vdané paničky teprve zmocnit a usadil se s ní pro jistotu a mořem, ve městě Tróji. Nějak jsme nechaly bokem ty druhé dvě bohyně, co ze soutěže Miss Olymp vypadly. ty se cítily se dotčeny, a okamžitě se přidaly na stranu oklamaného krále. Menéláovi nebylo zatěžko získat podporu celého Řecka. Zanedlouho již 1200 korábů vyrazilo fofrem ke břehům Tróje. Válka se protáhla na celých deset let, ano, deset let trvala válka pro Helenu, která kdoví, jestli byla pořád nejkrásnější, a nakonec byla Trója dobyta. Padli nejlepší její mužové, ani na řecké straně nebyly ztráty na životech nejmenší. Mezi těmi řeckými bojovníky byli kupříkladu takový Achilles, mezi námi Péleův syn, všichni si zajisté vzpomínají, Péleues, to byl přece ten, co se chtěl oženit a tak pozval všecky řecké ví aj pí neboli bohy, kromě jediné, co se jmenovala Éris.“

Dost. Stačí. Mezi námi: starý pán Homéros napsal svou Íllias psal přece jenom lépe, a pár našich překladatelů ten příběh přeložilo onačejším jazykem než je řeč nějakého bulvárního časopisu. Ale faktem zůstává, že se v kronice trojánské nevypráví vlastně o ničem jiném než o banální záležitosti lidské malichernosti a marnivosti. Člověk by si myslel, že první tištěné knihy byly nějaké sbírky moudrostí. že to byla zvláště vybraná díla, kterým se jaksi dostalo té historie cti vstoupit do dějin knihtisku, jakož i lidské kultury. Opak je pravda. První, co bylo tištěno, byly – hrací karty. A u nás? Kronika trojánská. Zábavné, dobrodružné dílko. No jo, tak to na světě chodí.