906. schůzka: To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale opouštění ideálů

„Byla jsem rozumná, vážná, vzdělaná, ale toto poznání, tato roztržka se vším, co mi bylo až posud tak svaté a drahé, zatřásla tak mocně celou mou bytostí, že jsem se domnívala: netratím–li rozum, ztratím samu sebe. Kam jsem obrátila zrak svůj, tam šklebilo se na mne ze sta prázdných důlků strašlivé nic, z něhož jsme pošli a do něhož se vrátíme… žádná budoucnost, žádná věčnost, žádná naděje tady na zemi, ni na nebesích… všecko lež, všecko klam, všecko mam, i ta naše ctnost.“

To jsou hrozná slova, která v dopise Janu Nerudovi napsala Karolina Světlá. Ocitla se v nejtěžších depresích, ze kterých ji nedokázala dostat ani víra. Jako by tu připomínala Karla Hynka Máchu v jeho Máji.

Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas –
to smrtelný je mysli sen,
toť, co se „nic“ nazývá.

Vraťme se ale k adresátovi těchto řádků, tedy k Janu Nerudovi. V době, kdy se poprvé setkal s Karolinou Světlou, byl ještě studentem. Chodíval do rodiny českého vlastence Hamerky, kam docházívali i Hálek a Sofie Podlipská, a zde také poznal Světlou, tehdy vlastně ještě ne spisovatelku, ale Johanku Mužákovou, už několik let vdanou. Nebyla v manželství šťastná. Jak píše ve svých vzpomínkách: „Bylo mi čtyřiadvacet, když jsme se s mužem rozešli od lože.“ Byli totiž, jak opět sama napsala: „Dva póly: on rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie; on kráčel, já chtěla létat.“ Její zájmy ji brzy sblížily s Janem Nerudou. „Potřebovala jsem srozumění a povzbuzení.“ Neruda ovšem ještě zdaleka nebyl slavným básníkem. Narážel všude na chlad a odmítání. Stará generace ho podceňovala, mladá mu plně nerozuměla. Nikdo v něm neviděl básníka. Tedy až na jednu osobu. Na Karolinu Světlou. Byla to ona, kdo ho nabádal k další horlivé činnosti.

Spisovatelka Karolina Světlá, kolem 1890|foto:ČTK

Tak jako on tušil bohaté nadání začínající spisovatelky, ona zase viděla jeho velký umělecký a publicistický talent. V jeho tehdejším ponížení spatřovala „stejnost utrpení a osudu, neboť mi zemřelo drahé dítě krve mé, a jemu usmrtili dítě ducha a srdce."
"Neruda v ní proto viděl svou zachránkyni,“ píše literární historik dr. Josef Špičák v monografii o Karolině Světlé, „a jeho upřímná vděčnost přecházela pak v hluboký cit.“ Ani Světlá nezůstala přitom nezasažena, přestože Nerudu neustále odkazovala do mezí přátelství, jež neměly být – a také nebyly – překročeny. „Zapřísahám tě, neodvracej se ode mne! Jsem Tebe hoden, cítím to, jsem hoden světlého pohledu tvého, třeba mám méně než nic. Tys probudila ve mně chuť k práci; budu pracovat, ku své nutnosti pracovat. Jen tobě k radosti budu žít. Nemám skoro žádných potřeb. Vždyť bych chodil rozedrán, kdyby se jiní za mne nestyděli, vždyť bych ani do hospody nevkročil, kdyby to nebylo kvůli věci… A kdybych se nebál býti sám.“

„Kdyby nepanovaly tak hloupé předsudky, pak by se nechalo vše klidně a blaze urovnati,“ svěřovala se Johanka své sestře Sofii. „Řekla bych svému muži zcela jednoduše: Hle, ten tam mne zajímá, a já jeho taktéž. On má talent, jímž nenakládá svědomitě, ty sám to pravíš, já mám nad ním trochu moci, dovol, abych jí použila, a nech jej týdně na hodinu ke mně přicházeti. Kdyby měla jistá osoba volně co přítel oprávnění k nám choditi, ztratil by ten poměr deset procent nebezpečí, neb toto tajení a tutlání rozpaluje mysl, že vidí půvabu a vnad tam, kde skutečně žádných nestává.“

Neruda věru nebyl ve svém soukromém životě žádný andílek, ba ani žádný kladný vzor. Žil si podle svého. Nic lidského mu věru nebylo cizí. Rád se dobře napil, proslul jako labužník a milovník delikates (i když za královské jídlo považoval pokrm chudých – švestkové knedlíky). Byl považován za donchuána, který zlomil nejedno dívčí srdce – každopádně si často a rád hrál a provokoval.

„Kdo neví, co to je rozervanost, ten nepochopí mé účastenství k němu – ten mne bude snad vinit z lehkomyslnosti a nepředloženosti, neb co je pravda, to je pravda, stokrát jsem mohla tento poměr roztrhnouti, a nikdy jsem toho neučinila. Neměla jsem to svědomí ohradit se tou čínskou zdí sobecké ctnosti, ježto se ženskou důstojností jmenuje. Toť asi posud jediné mé provinění.“

„Má láska k Tobě se vytříbila“ – Neruda je ve svých vyjádřeních mnohem smělejší. „Proměnila se v lásku, ve svatou, čistou lásku. Tato láska učinila ze mne to, čím jsi ty, jsme si teď rovni. Já Ti ji více nabízeti nebudu, ale já si ji také zakázati nedám. Když jsi ji nepřijala, tedy zůstane ležet v srdci mém. Ona je mým pokladem jediným a jedinou pýchou mou. Kdybys nebyla pro mne nic jiného udělala, než že jsi ji ve mně vzbudila, zasluhovala bys za to, bych se Ti věčně klaněl.“

Krásná slova, dojemná, věru cituplná. A přišla ještě další… s větší vroucností… a také s větší vášní: „Ach, kdybys jen nebyla tak krásná! Ty ani sama nevíš, jak jsi krásná. Ty moje Světlá! Jen já Tě ocením, jen já Ti rozumím, já, ten zavržený, i od Tebe zavržený vyvrhel. Nezapomeň na mne, jsem–li toho hoden, klaním se Ti co ideálu, co první ženě, na níž jsem chybičky nepoznal.“ Jenomže… jak už to tak bylo v Nerudově povaze… od láskyplných slov je schopen přejít okamžitě k výčitce. A kdyby jenom k ní. K vydírání už byl opravdu jenom krůček: „Ach, jen nedělej, jako bys kdovíjak pevně na nohou stála a nikdy podpory nepotřebovala, jen nedělej, jako by se Ti nebylo nikdy po duši spřízněné nezastesklo, jako by jsi Ty jediná necítila jako my všichni! Ale Tys nechtěla, nu, buďsi, jak chceš, stará panno! Ano, starou pannou jsi v každém ohledu, neumíš se ani tělesně ani duševně vzdát. Bože, ženo, co mohlo z Tebe býti, kdybys neměla tuto falešnou, urputnou stydlivost, co by se nezrodilo v duchu Tvém, kdybys jinému dopřála, by jej zúrodnil! Věř, v tomto okamžiku nemám vedlejší myšlenky a pravím Ti zcela vážně, že zůstaneš při všem Tvém velkém talentu přec jen jednostrannou, protože jsi výhradně ženskou a mužskému živlu na sebe působiti nedáš. Tvé mužské povahy nerozehřejí nikoho. Ty máš jen panáky nebo blouznivce, protože jsi žádného muže nikdy do své bytosti nepojala a mu nedopřála, aby Tě pronikl.“

„Ty jsi opravdu zamilovaná a já Ti přeju štěstí k tomu,“ psala v téže době Johance alias Karolině její sestra Sofie. „Osud Ti podává s vavřínem nyní i věnec růžový. Ty jej nemůžeš odmítnout, Ty nesmíš zašlapat ty vábné květy jeho a musíš hrdinsky snášet bodání jeho trní.“ A co na to Karolina Světlá? „Mně se nejednalo o tento cit; já prahla, jak jej napravit, zušlechtit, a přec sobě při tom nic nezadat. Jen několik měsíců ještě kdyby se mně podařilo jej takto upoutati, až by zvykl spořádanějšímu životu, až by své poměry trochu napravil, až by jej zase těšila práce a život sám o sobě, pak bych vyslovila to slovo loučení ne lehkým, ale uspokojeným srdcem. Ne, sestro, já ten růžový věnec, který mi láska podává, nezdvihnu, ty víš, že růže mně nikdy neslušely, nikdy jsme jich nenosila, neozdobím se jimi ani teď, kdy jsem si jich snad poněkud zasloužila. On nebude chtít zůstat přítelem, v každém jeho slibu poslušnosti skrývá se zrno tajné naděje, a za milence jej nepřijmu. On tomu nevěří, ale mýlí se, přisámbůh, mýlí, zůstanu starou pannou.“

„Přítelkyně, sto chyb máš v očích mých, že mi nechceš nic více býti, ale vzpomenu–li si na Tebe, jak tak horlivě něco vykládáš, jak své oči dokořán otevřeš, pronesu–li nějaký paradoxon, jak se jimi usměješ a se mnou se řádně vyvadíš, tu bych Tě (po sprostu řečeno) snědl.“

V posledním svém dopise, psaném z prázdnin roku 1862 do Prahy, píše Karolina Světlá o tom, že se už těší na návrat. „Jak sním o tak pěkné vzájemnosti s Tebou, těším se, co uděláme jeden z druhého, a doufám, že se jsi mi nadarmo neslíbil, že něco ze mne bude a že bys rád k vývinu mému přispěl. Co by to bylo, kdyby my dva jsme nebyli s to literatuře naší vykázati jiný směr?“
„Já cítím dost odvahy, síly a vzdělanosti k tomu v sobě. Tobě schází jen chuť, však já Ti ji dodám! Věřím v sebe, v Tebe, v život a v krásnou budoucnost. Na šťastnou shledanou.“

Ke šťastnému shledání Světlé s Nerudou v Praze však už nikdy nedošlo. Ani poslední Johančin dopis Neruda nikdy nečetl. Přítelkyně Světlé Marie Němečková sice slíbila, že mu ho předá, ale nikdy to neudělala. Neruda byl přesvědčen, že Johanku oblomí… že ji přesvědčí… že ji získá. „Je to trumf mého života, kormidelník v nejkrásnější přístav, zúrodnila mi mozek i srdce, něco velkého můžeme tvořit jenom my dva.“ Už nechtěl váhat a couvat. Byl rozhodnut pro to, co má dnes – a to pro různé vztahy – nálepku "coming out." Jejich vzájemný vztah byl náhle přerušen nenadálou událostí. Když se Světlá v létě roku 1862 (ještě na svých prázdninách v ještědských horách) dozvěděla, že Nerudovi dokonce hrozí vězení pro nezaplacené dluhy, nemyslela na nic jiného, než jak mu pomoci. Učinila tak tajným prodejem svého rodinného šperku a doručením peněz Nerudovi; a aby všechno zůstalo bezpečně utajeno, vymyslela si spletitou a složitou cestu záminek, výmluv a předstíraných důvodů. Dokonce ani její sestra Sofie, které se jinak Světlá se vším (i co se týče vztahu k Nerudovi) svěřovala, nevěděla nic o záležitosti, kterou tehdy v Praze zprostředkovala přítelkyně Marie Němečková, rovněž nezasvěcená do celé situace. A právě ta – nešťastnou shodou okolností – když se náhodou dověděla, kdo ve skutečnosti přijal ony peníze (odeslané na fingované poste restante) a komu tedy Světlá vlastně pomohla, nemlčela. Když se manželé Mužákovi vrátili z venkova do Prahy, byla už tehdejší měšťácky smýšlející společnost plna nepravdivých pověstí a nepěkných, zlých pomluv.

Profesora Petra Mužáka kdosi upozornil – asi nějaký „dobrý přítel“ (tedy spíše „přítelkyně“), že se za jeho zády cosi děje. Po návratu z Podještědí Karolina Světlá uložila Nerudovy dopisy do zásuvky svého stolu. Její muž pro ně v manželčině nepřítomnosti sáhl, přečetl si je, a jak bylo jeho zvykem, odešel po obědě do oblíbené kavárny. Když Světlá přišla domů, našla zásuvku stolu pootevřenou. Skandál. Ovšemže nikterak bouřlivý. Nabídla Mužákovi rozchod, ten ale odmítl. Přece mu nějaký zamilovaný pisálek nebude rušit jeho domácí klid a štěstí… Stačí, když žena vysloví slib, že styk s tím člověkem okamžitě a navždy přeruší. Světlá souhlasila. A Nerudovi vzápětí sdělila své nezměnitelné rozhodnutí. Dodatečně pak ještě napsala dopis na rozloučenou. Ale ten nikdy neposlala. Žádný z těch dvou už o tom pak neřekl ani slova. Když se potkali na veřejnosti, mlčky kývli na pozdrav a šli každý vlastní cestou.

„Vámi, pane, poznala jsem cit velký, ušlechtilý, mocný, tak mocný, že jsem jej nezapřela, stojíc na pranýři a cítíc, že země pod nohama mýma povoluje. Byl on ve dnech velmi temných, kde sršela na mne ze všech stran hana a opovržení, pýchou a útěchou mou jedinou. Podletí uletělo, poslední sen uvadl s posledními růžemi, kdo jich bude želet, uzrává–li místo na nich polích zlatá žeň? Zraji s ní, dumání moje, poslední to ohlas prchající mladosti, ustoupilo činnosti. Nechci být jen listem, nýbrž květem na spanilém stromě mého národa. Nevím, nevím, nepodlehnu–li nepříznivým poměrům, odolám–li nepřízni, závisti a nenávisti ze všech stran na mne doléhajícím. Jsem ale tak pevně přesvědčena, že aspoň vy, pane vážený, mi přejete, aby mi tato poslední touha neselhala, jako jste přesvědčen Vy, že se vždy srdečně potěším, dozvím–li se jakousi vlídnou náhodou, že jste tak šťasten, jak jsem si vždy přála a nikdy přáti nepřestanu.“

„Jméno Světlá značí velmi mnoho, značí dokonalé mistrovství u vypravování, plné prodchnutí národním duchem, moderní výši i rozhodnou individualitu zároveň. Světlá vypravuje romány českých lidí, postavy, které ona předvádí, ani nemohly nikde jinde vyrůst než z české krve, ale postavy ty mají právo umístěny býti hned do galerie světové. Postavy jejího Vesnického románu nebo Kříže u potoka jsou přímo kouzelně krásné. Myslím, že kdyby geniální malíř barvou, jeden i druhý že nám musí podat tvar i výraz dopodrobna stejný, jak určitě kreslí ona pouhým slovem.“

Ptáte se, kdo adresoval natolik uznalá slova české spisovatelce? Za čtrnáct let po svém rozchodu zachytil Karolinu Světlou ve svém fejetonu v Národních listech právě – Jan Neruda. Oba dva přitom bedlivě sledovali, co ten druhý dělá, čím se zabývá, co píše. Světlá si svoje soudy nechávala pro sebe, Neruda je zveřejňoval jako uznávaný literární kritik. Už v roce, kdy se rozešli (a ve kterém zemřela Božena Němcová), vzdal Neruda Světlé hold „coby první hvězdě literatury. Na literárním nebi se vynořila vzácná náhrada za ni, nová hvězda, věštící svým stříbrným leskem, že se dědictví Němcové vítězně chopí.“

Karolina Světlá jezdila do Světlé pod Ještědem až do doby, než onemocněla očním zákalem. Stěžovala si, jaké je to špatné s jejím zdravím, většinu času že musí trávit v zatemněném pokoji, hlava a oči že jí nechtějí sloužit, neví prý, co s ní bude. Ale ani tehdy nepřestala pracovat – skoro slepá diktovala svoje práce neteři Anežce Sulkové, která se stala její oddanou společnicí a neocenitelnou pomocnicí – písařkou a sekretářkou. Jinak žila uzavřená do samoty, ale neunikl jí ani jediný Nerudův článek či báseň. Své milované zákoutí pod Ještědem opouštěla naposledy v roce 1887 – bylo jí teprve padesát sedm let, ale ona se cítila stará. Rozloučit se nezapomněla. Učinila to vlastně už ve Vesnickém románu, který začíná jakousi rozmluvou autorky k Ještědu:

„Je mi tě věru líto, ty starý Ještěde! Opěvují–li naši básníci hory české, nikdy nezazní jméno tvoje v písních jejich; líčí-li nám krásy naší otčiny, nikdy se při tom nezmiňují o zelených tvých stráních ni o tvých lesích, kde se prohání štvaní za bouřlivých nocí, ni o stříbrookých tvých studánkách, kde tančívají podvečer malí vodníčkové vedle bledých lesních panen, česajících si tam dlouhé zlacené vlasy při svitu vycházejícího měsíce.“

Karolina Světlá zemřela 7. září roku 1899 v Praze ve věku nedožitých sedmdesátin. Jana Nerudu přežila o osm let, svého muže o sedm. O příčině stárnutí měla svoji teorii: „To, co způsobuje stárnutí, není věk, ale opouštění ideálů.