905. schůzka: Johanka a Karolina

Rottové z Rottenbergů chodili na zemské sněmy. Po bitvě na Bílé hoře význam rodiny, hlásící se k českobratrské víře poklesl, musela se vystěhovat z Prahy na Poděbradsko, odkud se někteří dostali do Českého Brodu, a právě z tohoto města přišel Eustach Rott jako mladý chudý chlapec do Prahy, aby se vyučil ve velkém obchodnickém domě, a později si tu zařídil vlastní obchod.

Karolina Světlá, vl. jm. Johanna Mužáková (1830-1899), spisovatelka, matka sokolského praporu|foto:eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum - Historické muzeum, CC BY 4.0, ©

Matka Johany Rottové byla Češka jenom napůl. Její otec pocházel z německého Porýní. Za napoleonských válek se dostal jako voják až na Příbramsko, kde na Svaté Hoře poznal neteř tamější proboštovy hospodyně, krásnou Katynku, dívku prostého původu, která (ač neuměla slova německy) se s ním zasnoubila. Příbuzenstvo této Katynky (babičky pozdější spisovatelky) která s dědečkem bydlila společně s Rottovými v Praze, žilo v okolí Příbramě a Dobříše. A právě u Rottů přišla na svět (stalo se tak 24. února roku 1830) do rodiny měšťanské a už dost zámožné dívka, která dostala jméno Johanka. Přesněji: Johanna Nepomucena.

Rottovi bydleli v Poštovské ulici – na Starém Městě na pravém vltavském břehu. Ta zrovna nepatřila ke vznešeným pražským čtvrtím. Nové Město se teprve dostavovalo, ulice ústící na Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) byly velice zanedbané; novoměstský Dobytčí trh (tedy Karlovo náměstí) bylo jedinou blátivou nedlážděnou pouští; no a Žofín (ostrov ve Vltavě, nesoucí rovněž jméno Slovanský) se podobal malému pralesu bez stezky nebo lavičky, přičemž dostat se na něj bylo možné pouze primitivním přívozem. Po této Praze, i po té nóbl, která byla kolem Nových a Starých alejí, tedy na Národní třídě a Na Příkopech, se procházela malá Johanka často se svým tatínkem a s mladší sestrou Sofií.
„Jest zajisté málo po Praze koutků a koutečků, průchodů a tak dále, kdež bychom se nebyly s otcem ocitly, a všude jsme slyšely od něho buď kousek románu neb veselohry neb tragédie, vzácným mistrovstvím vypravované.“

Holky tak měly díky otci kombinovanou češtinářskou, literární, dějepisnou, jakož i vlasteneckou výchovu. Škola, do které začala Johanka chodit, byla ovšem německá, což ji neobyčejně trápilo, a ona si na to neváhala postěžovat (arci německy, jinak psát neuměla) ve svém deníku, který si vedla od svých zhruba dvanácti let. Leč „podařilo se“, že deníček zabloudil mezi ostatní školní sešity, a byl zachycen bdělým učitelem. „Ten zapečetil mlčky můj národní žalozpěv do obálky a poslal jej otci s několika řádky, v nichž jej upozornil, že kdyby jiné osobě než jemu se byl dostal podobný slohový pokus do ruky, sotva by byla uvěřila jako on, že vše to, nač si naříkám, jen v mé se vylíhlo hlavě a že to neslýchám od jiných, dospělejších kolem sebe opakovati. Ponejprv ve svém životě byla jsem od otce doopravdy plísněna, výčitkami obsypána, aniž jsem byla s to pochopiti, čím jeho hněv v takové míře jsem si zasloužila. Toť se rozumí, že mi podobné slohové pokusy jednou provždy – a to neobyčejně určitě a přísně – zapověděl.“

Od té doby s ní otec už nevedl žádný hovor na téma „osudy české země,“ ani o pamětihodnostech Prahy, ba ani o svém mládí, kdy sám v sobě choval podobnou touhu, jež se rodila v srdci jeho dcery, a už vůbec nechtěl slyšet o tom, že kdysi Johance a Sofii slíbil učitele českého jazyka.

Leč v Johance se začala postupně ozývat vzpoura, a tak hledala způsob, jak psát dál, a přitom nenarazit. „Což mám zapovězeno vůbec psáti? Jest mi jen zakázáno psáti to, co si myslím, a cítím; podati to však v jiné formě než ve formě úvahy otec nikterakž mi nezapověděl, nemám například zapovězeno napsati novelu, báseň neb pohádky… Sotva mi probleskla šťastná tato myšlenka hlavou, již jsem si počala dělati sešit a naplňovat jej spisovatelskými výkony všeho druhu. Snadno se domysliti, jaké byly asi hodnoty, ale byla jsem blažena vymýšlejíc je. Zapomínala jsem v závratné slasti tvoření, že píšu německy, že ani jinak psáti neumím, že snad ani jinak psáti se nenaučím. Avšak závrať ta slastná a to neustálé vznášení se nad skutečností bylo příčinou, že jsem se dopustila znovu neopatrnosti.“

To se tedy dopustila. Sešit se svými slohovými výtvory vzala Johanka (omylem) opět do školy, kde se dostal (opět) do rukou učitelových, a ten shledal tentokrát v Johance skutečný „talent spisovatelský, což bylo podle tehdejších předsudků u dívky nejen za neštěstí, nýbrž i za poloviční hanbu považováno.“ Učitel sešit domů neposlal. Přišel sám, aby rodičům oznámil, co zjistil. „Kdyby Johanka byla hochem, bylo by to něco jiného, ale u dívky se musí podobné náklonnosti všemožně dusit, potlačovat, aby nevybočila z dráhy od pradávna jí vykázané a nepřilnula k jinému zaměstnání než domácí hospodyně!“ A tak Johanku rodiče ze školního ústavu vzali domů a tady byla přidržována u domácích prací. Učila se pouze doma, a to pouze francouzštině a hudbě, neboť plynulý francouzský hovor, obratná hra na klavír a znalost ozdobných ručních prací bylo vše, co se tehdy od dobře vychované dívky požadovalo.

„Co jsem si měla o tom všem pomysliti – bez knih nebyl pro mne žádný život, žádná v něm radost, ba žádný svět, knihy mi byly potřebou jako voda, jako vzduch a světlo. Cítila jsem se obětí pouhého předsudku. Čím jsem byla ublížila učitelovi, čím všem těm lidem mne napomínajícím? Ne, tisíckrát ne, nebylo to provinění žádné. Nikoli já, nýbrž oni se proviňovali, neb se snažili mysl mou jinam odvrátiti a naplniti stem směšných a marných malicherností. Ach, jak jsem hořívala netrpělivostí jim to povědět – nesměla jsem však tak učiniti z úcty k rodičům, ale v srdci mém zrodila se v oné temné pro mne době nedůvěra a nechuť vůči všemu, co lidmi stanoveno, zrodila se revoluce.“

Další fáze soukromé Johančiny revoluce proběhla paradoxně v bytu policejního komisaře Josefa Kreuzmanna, nacházejícím se v budově pražské policie na Poštovské ulici, v níž bydleli i Rottovi. Kreuzmannovi nevadilo, že se děvče může zaměstnávat i duševně; pozval ji, aby docházela do jeho rodiny, a tam jí dovoloval číst zapovězenou literaturu (arci pouze německou). Tak se Johanka seznámila s mnohými autory, o nichž neměla dosud tušení. Sama si vlastnoručně (a krasopisně) opsala 137 básní Heinových, ale četla i Byrona a Petőfiho a Waltera Scotta – zvlášť toho posledního si velice oblíbila, byl jí vzorem moderního romanopisectví. To už dovedla něco říct – a také napsat – česky, protože od svých šestnácti let se (společně s mladší sestrou Sofií) učila češtině. Už byla jiná doba (blížil se revoluční rok 1848), a kolem Johanky se objevili noví lidé. Mezi nimi byl (mimo jiné) i rodinný domácí učitel hudby, mladý student z venkova (ze Světlé pod Ještědem), Petr Mužák, jinak nadšený vlastenec.

„Od něho Johanka poprvé slyšela píseň Kde domov můj, která se jí velice zalíbila,“ dočítáme se v monografii o Karolině Světlé z pera literárního historika dr. Josefa Špičáka. „Od něho také slýchala o význačné pražské kavárně Fastrově a o vlastenecké společnosti, která se tam scházela, jeho zásluhou poznávala znenáhla i všechny čelnější představitele tehdejší české literatury. Její nadšení pro českou vlast a národ získalo jí v Petru Mužákovi upřímného ctitele a Petr Mužák v ní také teprve plně probudil její uvědomělé češství.“

Roku 1852 se Johanka Rottová vdávala. Bylo jí tedy dvaadvacet let. Její manžel, Petr Mužák, byl o devět let starší. Za rok po svatbě přibyl do rodiny přírůstek, který maminka pojmenovala podle své přítelkyně, spisovatelky Boženy Němcové. Jenomže Boženka byla slaboučké, churavějící děcko. Za několik měsíců zemřelo. Pro Johanku byl tento otřes zároveň jedním ze životních podnětů, které ji nakonec pomohly přivést na dráhu spisovatelky. Snoubenec její sestry, doktor Podlipský, jí poradil (jako terapii), aby se nějak duševně zaměstnávala a odpoutala se od domácích prací, jestliže se chce skutečně zotavit. Johanka jako by se „rozpomněla“ na svoje někdejší dívčí spisovatelské pokusy, a začala psát. Nejenom psát, také publikovala – v almanachu Máj. Nikoli však pod svým jménem Johana Mužáková, ale jako Karolina Světlá. Rodné jméno si vybrala podle své neteřky Karolinky, kterou si velice oblíbila proto, že byla stejně stará jako její zemřelá dceruška, a pseudonym Světlá zvolila podle vsi Světlá v Podještědí, což bylo rodiště jejích manžela. Právě tam ji vzal manžel na zotavenou, a právě tady našla svůj druhý domov a svou inspiraci.

Interiér pražského bytu rodiny Karoliny Světlé Poještědskému muzeu odkázala její neteř Anežka Sluková-Čermáková|foto: Podještědské muzeum

„Navštívivši tyto hory, neměla jsem tušení, že psáti budu, ale vřelým jsem byla proniknuta přáním podívati se národu svému až na dno duše. Bylať jsem ihned přesvědčena, že toho jinak nedocílím, než splynu–li s ním vjedno. Jakmile jsem učinila první kroky po aksamitovém pažitu ještědských hor, již jsem se stala horačkou. Okamžitě jsem zahodila klobouk, uvázavši si dl příkladu svých švagrových pestrý šátek kolem hlavy »na ušička«. Pověsila jsem svoje dlouhé, při chůzi do vrchu tak nepohodlné sukně do komory, ustrojivši se do krátkých, v nichž se to zcela jinak po lesích bloudilo; a místo pevného, tehdáž módního kosticového u šatů života navlékla jsem na sebe volný kabátek, v němž se to pohodlně skákalo přes potoky. Vesnický můj kroj odstranil i poslední hráz mezi mnou a mými přáteli. Teprve teď mi jaksepatří důvěřovali.“

Když Johana Mužáková odjížděla do kraje pod Ještědem, vyprovázela ji její přítelkyně Božena Němcová slovy: „Škoda… přijdeš do krajiny nevšedně krásné, ale lid je tam jako když ho zařízne. Vážila jsem tam několikrát cestu z Liberce. Tvůj tchán pan Mužák mi pokaždé sezval celý kruh vypravovatelek, ale odnesla jsem si odtamtud jenom několik dávno mi známých pohádek. Všude jinde jest lid bodřejší, hovornější, původnější.“ Paní Johanka však zažila s lidmi pod Ještědem úplně opačnou zkušenost. Bylo to tím, že všichni, kteří měli Boženě Němcové něco vypravovat, byli varováni. „Je to přece jen paní púřednická; její muž je jedním z komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty,“ to kladl na srdce ženským ze Světlé Jan Mužák, tamní rychtář. „Josef Němec je u finanční stráže. A ony by ty ženské mohly před paní komisarkou ještě něco prošplechnout, čímž by na nás uvalily nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy?“ Johančin tchán nevěřil, že Němcová nechtěla vědět nic jiného, než co si ještědský lid povídá o přástkách, jaké si skládá písně, jaké má pověry při svatbách a jaké obyčeje při křtinách a podobně. Do smrti mu bylo podezřelé, že pro „takové zpozdilosti“ by se byla do jejich neschůdného pohorského zákoutí vydala „paní tak jemná, spanilá a ještě k tomu komisarka.“

Úplně jinak se v ještědských horách dařilo Karolině Světlé. V ní totiž – v manželce svého rodáka – spatřili zdejší lidé svého člověka; tím spíš, že Světlá sama tomuto sblížení silně napomáhala. Musela si ale zvykat na spoustu nových věcí. Kupříkladu sklonit hlavu, když chtěla projít nízkými dveřmi. Nebát se myší, když v noci provozovaly kolem její postele bezuzdné reje. A nechat se ráno budit a odhánět hejna much. A přečkat třeba tři bouřky za sebou, když se – jak se tu říkalo – „nemohly trefit z hor.“ Taky se učila dívat úplně jinýma očima. Dívat se zblízka.

Důvěra podještědských venkovanů ke Světlé byla nakonec ještě větší než k jejímu manželovi, k němuž se – jakožto člověku studovanému – lidé ostýchali přijít s tím či oním dotazem, před nímž se nikdy tolik nerozhovořili, obávajíce se, že by mu snad svým povídáním a svými malichernostmi byli na obtíž. Se Světlou si však naopak povídali rádi – a často přicházeli s i hloubavě myslitelskými dotazy, jako například na původ světa… nebo jestli jsou všechny hvězdy na obloze do jedné spočítány.

„Byla bych musila býti nejznamenitějším a nejvšestrannějším učencem pod sluncem, abych byla bývala s to na všechny otázky dáti vždy uspokojivou odpověď.“ Přitom ji to všechno nesmírně těšilo. Vážila si prosté upřímnosti, zvídavosti i hloubavosti těch obyčejných lidí, zejména ve srovnání s takzvanými vzdělanci ve městě, kteří právě na ty vesničany tak často shlíželi s opovržením.

„Den našeho odjezdu byl stanoven a já vyběhla s rozbolněným srdcem na Mužákovo záhumení a první žal loučení mne tam přepadl. Ach ty hory, jak se tyčily velebně do slunečního éteru, jaké vzdechy zpěvné ke mně sesílaly. Na loukách ležela všude otava a na posekané trávě se pásl dobytek. Výmel hučel a bublal. Právě jsem si vzpomněla, že mě jednou přiměl k velmi učenému filosofickému rozjímání. Šla jsem po louce Mužákově přemýšlejíc opět, co to je svět a co vlastně je život a lidský duch. Ohavné myšlenky, trapné obrazy mne stíhaly a opět se mně zdálo všecko stávající hloupou hrou náhody a nedůstojno člověku v tomto světě žíti, kde nic není trvajícího, věčného, nic našeho namáhání hodného, nic našeho povážení hodného. Slunce se tak hloupě z nebe smálo, hory tak nepřátelsky na mne strměly, každým krokem jsem zašlápla sta životů, sto něžných stébel má nemotorná noha zohýbala – měla jsem na sebe zlost, a na tu celou přírodu.

Tu stojím před výmelem a pozdvihnu oči, kudy ho nejlépe překročím, ale hle – hlasitě zaplesám a ta tam byla ošklivost před životem i před světem. Voda se hrnula silně z hor, a dělíc se u cesty ve dva prameny, spadávala libým hřmotem do hloubky, vyhýbající se kamenu, pokrytému zelenozlatým mechem, vodním břečťanem a těmi nejmodřejšími pomněnkami. Spanilost tohoto obrazu dosti popsat nemohu, ta stříbropěnná voda, ta bujná zelenost břečťanu a ty modravé květinky se spojily k nejrozkošnějšímu celku, který si představit lze.“

„Sekundu předtím jsem myslela: všecka barvitost – klam, všechen zvuk – jen pohyb povětří, všecko myšlení – hnutí mozku, krátce: všude nic, nebo nejméně tak dobře jako nic, a přec mne pohled na trochu vody, zeleně a několik nebohých kvítků tak tuze pohnul, že všechny chmury zaplašil.“