904. schůzka: Furiant

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Naše furianty si s chutí zahrají dva divadelní soubory a jedna lidová muzika. Celkem se na scéně Národního divadla objeví asi 40 lidí
0:00
/
0:00

Život Ladislava Stroupežnického navždy změnil sobotní večer 10. srpna 1867.

Tehdy sedmnáctiletý chlapec si vyšel s brokovnicí do polí, na nichž pytláci tajně kradli jetel. Doprovázen hospodářským adjunktem Josefem Kadlecem se vydal na obhlídku polí k Radobytcům. Oba měli lovecké pušky, ne na zvěř, ale na postrašení pytláků, kteří tam požali celé lány jetele. Došli skoro až k jetelišti, když tu Ladislav zahlédl temnou postavu, která jako by se rozmachovala kosou. Zavolal: Stůj!, postava však neposlechla, dala se na útěk. Ladislav vypálil. Postava se s výkřikem skácela k zemi.

Přistoupil k bezvládnému tělu a poznal v něm známého Františka Charváta, syna hajného z Nové Obory. Říkalo se, že zranění bylo vážné, jiní však uváděli, že nepatrné, a byli i tací, kteří tvrdili, že raněný jenom předs­tíral smrt, aby střelce postrašil anebo aby unikl hněvu správcova synka.

Propadl hrůze, že zabil člověka. Odešel na blízký paho­rek, vysunul bradu nad ústí své dlouhlavňové pušky sevřené koleny, a stiskl spoušť. Rána ho ohlušila. Teprve za notnou chvíli nahmataly jeho ruce strašlivou ránu v obličeji. Uvědomil si, že není mrtev, lomcovala jím bolest. Přesto, že silně krvácel, stačil se odpotácet k blízkému rybníku Pulci. Možná si myslel, že dokoná sebevražedný úmysl a utopí se, snad chtěl studenou vodou zchladit ránu. Neměl však už sílu. Uvázl v bahně na břehu a omdlel. Dodnes není jasné, jestli byl František Charvát opravdu pytlákem a jestli byl vůbec vážně poraněn. V Národních listech z 19. srpna 1897 najdeme zprávu, že ho zranilo sedm velkých broků v týle a na zádech a o jeho uzdravení se pochybuje. Naproti pamětníci z Cerhonic vyprávěli, že „Charvát se jen stavěl mrtvým, aby unikl hněvu správcova synka".

Logo

„Vyrostl jsem a žil mnoho let v jihočeské vesnici a původní mé povolání vedle mne k dennímu styku s lidem vesnickým. Poznal jsem jejich povahy, přání, cíle, zvyky, viděl jsem, jak se rozvinuje jejich život, jak dítka vychovávají, jak se chovají v práci, odpočinku, zábavě – v záležitostech obecních, při soudech, koupích, prodejích, požárech a tak dále – ze všeho toho utkvělo mi v mysli nesčetné množství dojmů, obrazů událostí, charakteristických rysů a postav, že jsem se konečně rozhodl vytvořit z těchto zkušeností obraz života, který se mi tak ostře zaryl v pa­měť.“

Hezky řečeno, arciť jazykem již poněkud zestárlým (ostatně tato slova byla vyřčena v roce 1887, a to při slavnostní příležitosti). Právě se konala premiéra divadelní hry Naši furianti, a ona slova pronesl její autor a jinak dramaturg Národního divadla Ladislav Stroupežnický.

Ale vraťme se do již zmíněné jihočeské vesnice. Víska ta se ovšem nejmenuje Honice, jak předepisuje scénář hry Furiantů, ale – Cerhonice. Ta­ky název Mirotice (odkud ve hře přijde do Honic četník) je poněkud zkrá­cený – jsou to prostě Rotice. V oněch Honicích (ve skutečnosti Cerhonicích) se Ladislav Stroupežnický narodil na Tři krále Léta Páně 1850. Jeho otec byl hospodářský správce premonstrátského opatství. Ladislav vyrůstal s mladším bratrem Hynkem v klidné domácnosti. Do blízkých Mirotic chodil do školy. Spřátelil se tam s chlapci městského písaře Alše, se starším Janem a mladším Mikolášem. Tedy: s budoucím malířem Mikolášem Alšem.

Jan Vilímek: Adolf Heyduk

Mimo školu užíval Ladislav volnosti. Brzy byl známý svou divokou a zlomyslnou povahou… a často až zvrácenou surovostí. Řekněme, že byl nespoutaný. Starší pamětníci v Cerhonicích vyprávěli, že dokonce se zvláštní zálibou týral a zabíjel zvířata, uřezával živým králíkům uši, veverkám ohony, ptákům vyloupával oči. Radoval se z cizí bolesti. Schovával lidem věci a bavil se tím, když je pak marně hledali. Byl to zkrátka divoký panský synek, který žil s vědomím, že si může dovolit všechno.

Na sklonku svého života napsal Stroupežnický sám o své dětské povaze: „Jakýsi neurvalý chlap mi řekl, když mi bylo osm let – ty parchantě. Já věděl, že je to potupa mých rodičů – hodil jsem po něm otevřený kapesní nožík, který jsem držel v ruce, a bodl jsem ho do ruky. Jiný na mém místě by mu jen vynadal, jiný zase byl by docela prostě odešel. To byl první jadrnější výbuch mysli, náchylné ,k prudkému a náhlému vzrušení.“

Když mu bylo deset, dal ho otec na píseckou reálku. Profesoři si na něj v jednom kuse stěžovali, mezi nimi i básník Adolf Heyduk. Když došlo mezi Ladislavem a jedním jeho kamarádem ke rvačce, při které ho dvanáctiletý Stroupežnický kopnul do břicha tak, že ho zranil, byl se studiemi konec. Otec si ho musel vzít domů. Do Cerhonic. Kluk měl pomáhat v kancelářských pracích, ale jeho zajímalo něco úplně jiného. Na divadlo, které hrával v Písku, sice zapomněl, ale zase ho začalo bavit kreslení. A pustil se i do řezbářství. Za pomoci místního truhláře sestrojil přístroj, který uváděl do pohybu šlapáním, a vyřezával jím. Nejraději a často chodil do polí a do lesa střílet zvěř. A taky proháněl děvčata v široširém okolí. Byl to pohledný mládenec, líbil se… a nejenom děvčatům… což prozrazuje i zápis v Památeční knize rodiny Alšovské, kde ho jeho kamarád Jan Aleš přímo popisuje:
„Na první okamžik mě málem oslepil a překvapil pohled na Ladislava, ze kterého se stal hoch pomilováníhodný,“ líčí bratr Mikoláše Alše svůj dojem ze seznámení s Ladislavem Stroupežnickým. „Tvář má přirozenou, vnadnou a venkovským životem růžově zbarvenou, s pletí skoro žensky něžnou. Oko nevýslovně dojemné, vlasy samou kudrnu a tělo silně stavěné, bujaré a lepé.“

Kresby k povídce Ladislava Stroupežnického ´Vzpoura na korvetě Dagmar´, poprvé publikovány v časopise Šotek v roce 1880

O vztahu Ladislava Stroupežnického a Jana Alše se vykládalo leccos. Jan Aleš ve svém deníku leccos prozrazuje: „Zdržel jsem se tam pozdě, na noc musel jsem zůstati u nich a právě jsem v jednom lůžku měl stráviti noc s obdivovaným Ladislavem. Ruku v ruce v důvěrném rozhovoru trávili jsme noc, až jsme obejmuti srdce na srdci usnuli. Tak veliká je moc čisté, nepokalené přírody! Druhý den pozdě večer vyprovázel mne Ladislav domů. Naše loučení bylo divné. Opět a opět sáli jsme v dlouhých vřelých polibcích na rtech, ještě jeden žhavý polibek a rozloučili jsme se.“

Mezi oběma dospívajícími chlapci se vyvinul důvěrný vztah. Hezký a živý Stroupežnický však příliš využíval slabosti a obdivu Jana Alše. Někdy ho i týral různými výhrůžkami, a především žárlivostí. Zdá se, že také o osudných Velikonocích Ladislav Janovi vyhrožoval že na něj cosi poví dívce, na níž hochovi záleželo. Fakt je, že se Jan na Velký pátek v roce 1867 vydal s pistolí… prý na lov čápa… ale pak klesl s prostřeleným srdcem přímo před očima oné dívky. Jestli to byla opravdu sebevražda nebo nešťastná náhoda, nikdo už dnes nezjistí. Na kamarádovu rakev položil Ladislav kytici rudých růží. Do jeho vlastního výstřelu zbývaly tři měsíce.

Poté, co těžce zraněného Ladislava odvezli do písecké nemocnici, dali ho dohromady. Ale na pražské chirurgické klini­ce dr. Viléma Weisse na něj ještě čekala řada bolestivých operací v obličeji, z rány mu bylo vyňato víc než sto úlomků kostí. Zlatník pak pacientovi vytvořil dokonalý umělých chrup, zlaté patro, a protože si Ladislav ustřelil i nos, tak i voskový nos, podobný stříšce, přidržovaný brýlemi, které zakrývaly jizvu se dvěma zlatými rourkami pro hleny. Mluvil však už napořád špatně, huhňavě. Brada zůstala přes všecku chirurgickou ob­ratnost trvale znetvořená. Býval to smělý, drzý mládenec, teď se z něho stal plachý, bojácný samotář. Nikdy v životě se nenechal fotografovat. Dřív by ho ani nenapadlo vzít knížku z otcovy knihovny, ale teď se do nich přímo ponořil. Zamiloval si překlady Williama Shakespeara. Po návratu do Cerhonic si začal doplňovat své chabé znalosti vzdělání, naučil se konečně řádně psát česky. Večerní a noční toulky s brokovnicí na rameni vystřídaly výlety na Zvíkov a Or­lík, chodil tam s Mikolášem Alšem. Nezajímaly ho ani tak velké historické události, jak spíš drobné příbě­hy, a lidi, kteří je prožívali. „Tento zájem ve mně vzrostl, když se otec rozhodl, abych pořídil soupis zámeckého cerhonického archivu. Probíral jsem se starými listinami, četl jsem staré zápisy, zamiloval jsem si starou češtinu. Tehdy mě také poprvé napadlo, že bych se mohl stát spisovatelem.“

Logo

První jeho povídka se jmenovala Kantorovy trefuňky. V Humoristických listech ji otiskli, a to umenšilo i bolest z mi­lostného zklamání. „I bez ženy,“ říkal si Ladislav – „lze naplnit život.“ Pak uvedlo pražské divadlo Aréna na Hradbách jeho hru Noviny a karty. Jevištní úspěch této hříčky nebyl valný. Ještě že na plakátech nebylo uvedeno autorovo jméno – jenom tři hvězdičky tvořící trojúhelník. Kritika hru odsoudila, obecenstvo o ni zájem neprojevilo, po premiéře následo­vala jenom jedna repríza. Úspěch na prknech, která znamenají svět, zažila až jeho druhá veselohra – Pan Měsíček, obchodník. „Vidíme zde kousek života, jaký být právě nemusí, ale jaký být může, a již v tom stojí tato hra nad nověji k nám dovezenými veselohrami ně­meckými,“ napsal o Panu Měsíčkovi, obchodníkovi, vlídně Jan Neruda. Nechtěl mladému autorovi brát chuť k psaní.

Povzbudil ho, a tak se dal do Černých duší. Černé duše, to bylo romantické drama jaksepatří. Vyprávělo se v něm o tragédii šlechtického rodu Smiřických. Právě o šlechtičně Smiřické zpívala tahleta písnička: Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…My tu historii známe, už jsme ji potkali na Toulkách, jen jenom pro osvěžení paměti: Zámecká panna, která se zamilovala do ovčáčka, na svoji lásku doplati­la, byla uvězněna na hradě, asi Kumburku u Jičína, přičinila se o to i její mladší sestra, které šlo – o co jiného než o majetek. Všecko skončilo tragédií – starší sestře se podařilo vyhodit do povětří sudy se střelným prachem i celý zámek.

Stroupežnický potřeboval úspěch. (Kdo jej nepotřebuje, že…) Málokdo věděl, jak se mu žilo coby úředníčkovi v První české pojišťovací bance, později jako písaři na magistrátě, kde po čtyři léta seděl za pouhou zlatku denního platu. Kolegům v kanceláři se jevil jako pomenší člověk, nevrlý, zlostný, neústupný.

Mluvil úsečně a s každým se jen hádal. Aby taky ne. Magistrát mu oznámil, že zvyšuje jeho denní plat o 20 krejcarů, a protože se tak stalo se zpětnou platností, poukázala mu pokladna 18 zlatých 40 krejcarů. Napsal starostovi, že tu částku odmítá. Ať si jí užijí jako almužny tři chudé rodiny, které toho času měly bydliště v pověstné městské věznici Fišpance. Dopis podepsal: „Ladislav Stroupežnický, spisovatel.“

Nabídku lukrativního zaměstnání na venkově odmítl a zatím se nechal vydržovat rodiči, kteří se na penzi přestěhovali do Prahy. A najednou, jako blesk z čistého nebe, přišlo jeho jmenování dramaturgem Národního divadla, které se po požáru chystalo k novému otevření. Okamžitě se pustil do práce. Ze všeho nejdřív musil sestavit kvalitní repertoár pro první rok velkého moderního divadla. K českým autorům byl přísný, někdy až krutý. Odmítal jejich hry s přímostí, ale taky jízlivostí, upravoval je, nemilosrdně v nich škrtal. Pro příklad: Za necelých pět svého dramaturgování odmítl asi 350 divadelních kusů a zhruba stovku překladů. Což mu nejspíš vyneslo několik desítek, ne–li set „dobrých přátel.“ Mnohé z nich si skutečně znepřátelil a ti mu to pak vraceli – v kavárnách, ale i v novinách. Jejich jedovatou slinu pocítil víc než často. Ještě častěji se zasloužili, že jeho kus byl v divadle vypískán. Zvíkovského raráška však vypískat nešlo. Hrdinou této úspěšné hry se stala skutečná historická osobnost, Mikuláš Dačický z Heslova. Tentýž bouřlivácký pan z doby renesanční se vyskytuje i ve hře Paní mincmist­rová.

Logo

Filmový režisér Otakar Vávra a herec Zdeněk Štěpánek napsali pod­le něj před druhou světovou válkou scénář ke slavnému filmu Cech panen kutnohorských.
„Mnoho let jsem se zabýval myšlenkou sepsat hru z vesnického života. Ale považoval jsem to za úkol moc těžký. Neměl jsem ani žádný vzor, žádná podobná hra dosud neexistovala.“ A tak ji Stroupežnický musel napsat sám. Jmenovala se Naši furianti. V roce 1921 ji provedli cerhohničtí divadelní ochotníci přímo v Cerhonicích na návsi. Ti starší (zvláště ti, kteří byli pokrevně spřízněni s osobami, podle kterých napsal autor své postavy) se k nim nechtěli znát. Starý výměnkář Kučera, který dobře pamatoval Stroupežnického ješ­tě v dobách jeho divokého mládí, odmítl šmahem všecky hlavní osoby Na­šich furiantů: „Takoví lidé tady nikdá nebyli, kdepak, my máme zde pořádný sedláky – ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmá­li!“ Inu, jak tvrdí jistý klasik: „Zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu!“

Furiant. Podle slovníku jazyka českého je to jednak český kolový ta­nec, jednak člověk okázale projevující svou pýchu, nadutost, nafoukanost, umíněnost. Furianti. Naši furianti. Estéti i publikum si cítili dotčeni, že se ve hře mluví nářečím, dupe do podlahy, mlátí do stolu, plive a halasí, a dotčen se cítil i venkov, který v tomto obrázku viděl výsměch a ponižování. Kolik od té doby měli Furianti premiér na českých jevištích, v rozhlase, v televizi, to snad nikdo nespočítá...

V květnu 1890 se Stroupežnický oženil. Navzdory svému škaredému zjevu, huhňavému hlasu, umělému nosu. Vzal si za ženu půvabnou herečku malých rolí Annu Turkovou. Jemu bylo čtyřicet, jí pětatřicet. „Ve své ženě jsem nalezl oddanou bytost. Ne jenom lidsky, ale i umělecky.“ Přesto se před ní až do konce svého života zamykal ve svém pokoji. Manželské štěstí bylo ale zřejmě to jediné, které v životě měl. V Národním divadle se začalo stále silněji mluvit o jeho propuštění. Jako jeden z hlavních důvodů byla při jednáních uváděna nepříjemná Stroupežnického povaha. Podílel se na ní pravděpodobně i komplex méněcennosti. Zjev ho nutil stranit se společenského života a zároveň v něm budil podezření, že se mu všichni posmívají. Proto byl zatrpklý a zaštiťoval se ironií a sarkasmem. Především ženám se vyhýbal, ale i přátel měl jenom pár. Když zadal své dvě nové hry, byla první z nich odmítnuta, druhá odložena na neurčito. Poměry v Národním ho ubíjely a v roce 1891 uvažoval docela vážně, že odejde.

Anna Turková, herečka Národního divadla, manželka Ladislava Stroupežnického

V létě následujícího roku se chystali manželé Stroupežničtí na prázdniny, ale nedo­stali se dál než k přípravám. Ladislav náhle onemocněl a lékaři zjistili, že jde o tyfovou nákazu. Manželka Anna k němu směla jenom občas, když se mu podařilo nasadit umělý nos. Nejprve se zdálo, že se pacient uzdraví, ale pak přišla rychlá krize, a Stroupežnický umírá. Přesně za pětadvacet let poté, co chtěl jako osmnáctiletý skončit sebevraždou. Ani po smrti nebyl pohled na Stroupežnického jednoznačný. Jeho první životopisec Jaroslav Kramper o něm napsal: „Celé jeho životní dílo je jako jeho život něčím nedopovězeným, zlomkovitým, ve dví roztržený. je to v podstatě dlouhá řada pokusů, kterou uzavřela teprve smrt.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 903. schůzka: Zuřivý Čech

    V neděli 19. února 1888 se konal v Praze v Rudolfinu pozoruhodný koncert. Orchestr řídil sám Petr Iljič Čajkovskij a skládal se jenom z mistrových děl.

  • 905. schůzka: Johanka a Karolina

    Předkové Karoliny Světlé se sešli v Praze nejenom z různých koutů naší vlasti, ale i střední Evropy, a někteří z nich požívali kdysi značné vážnosti.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...