907. schůzka: Samolet český aneb Kamnářův sen

„Daidalos Íkara políbil a otec a syn se vznesli. První letěl Daidalos a stále se na Íkara ohlížel. Letěl, jak mu otec přikázal. Dole si pastýři zacláněli zrak, a říkali si: To jistě bohové z Olympu letí na Zem dívat se, jak lidé žijí. Rybářům na břehu se zachvěly ruce, svírající sítě, když spatřili vzduchoplavce v povětří. Pak se rozprostřela pod Daidalem a Íkarem mořská hladina. Potkávali lodě a veslaři zapomněli veslovat. Udiveně hleděli na okřídlence.“

Ano, tak tohle by mohl být nejstarší příběh z historie letectví. Spíš legenda. Legenda, která je ovšem náramně podněcující neboli cizím slovem inspirující. Vznést se… a letět… a letět… jako ptáci. Ta myšlenka nedávala lidem spát. „Okřídlené projekty musí se lidstvu konečně přece zdařit,“ pravil Jan Neruda, ale on celou svoji myšlenku ještě nedopověděl: „Když ryba plove, proč by člověk neplaval, když pták letí, proč by člověk nelétal? Jenže pánům vynálezcům nesmí být ledacos vosk, jakž žalostný příklad Íkarův učí. Vsadil bych se, že tím šťastným vynálezcem bude Čech.“ Jan Neruda, fejeton Nevynalezený vynález, květen 1869.

Básník si trochu přihřál vlasteneckou polívčičku. Vynálezce letadla Čech – toť věru silný tabák. Takový zřejmě prodával Nerudův tatínek, vojenský vysloužilec, ve své trafice. Ale pan Neruda, to nebyl novinář, který pronášel marnotratná slova, ba ne, ta jeho inspirace byla pramínkem docela určitým. Alespoň podle citátu soudě, Jan Neruda se ve starých pověstech řeckých vyznal. Jenže on kromě klasiky četl i soudobý tisk, kupříkladu časopis Květy.

Ten číst musel, protože ho jeden čas redigoval. A co se v těch svých Květech dozvěděl? Inu, 18. ledna 1866 v nich byl uveřejněn článek, ve kterém se (mimo jiné) píše: „Jak nesmírný prospěch přinese v budoucnu vynález letadla, který promění veškeré způsoby lidských podniků.“ To nenapsal žádný blouznivec, nýbrž vlastenec. Vlastenec a vynálezce. Ten človíček se chystal sestrojit létající stroj; už měl pro něj dokonce vymyšlené jméno: samolet český. A pak: chtěl jej věnovat českému národu. Nikoli blouznivec. Jmenoval se jinak. A hezky česky: Václav Kadeřávek.

Tak tedy Václav Kadeřávek. Narozen Léta Páně 1835… 25. října přišel v Praze na svět, v chudé rodině hrnčířské. Na jedné straně ho přitahovala jazykověda; na straně druhé se už jako mladý student zabýval nejrůznějšími problémy technickými. Zkoumal anatomii a let ptáků. Fotografoval je na desky vlastní výroby. „Brzy jsem našel zálibu v technice, a začal jsem ji studovat na vysokém učení technickém. Bída mě však přiměla, abych studia zanechal. Ne však svou zálibu, tu ne. Vybaven skromnými vědomostmi pustil jsem se do práce na svých vynálezech.“

Václav Kadeřávek se vyučil kamnářem. Ze slova „kamnář“ ale na nás sálá taková poctivá solidnost bytelných kachlových kamen, než touha pokořit vzduch… Odborné technické vzdělání sice dokončil (takřka), ale co se finančních poměrů týká: byl chudý penězi, zato bohatý nápady. A pořád měl v sobě touhu pokořit vzduch. Chtěl uskutečnit svůj velký sen – sestrojit samolet český a věnovat jej svému národu. „Národ, který svým dílem proslavím, podpoří moji myšlenku a zaštítí ji před cizími nenechavci.“ To byl asi jeho první velký omyl… Bohužel – zdaleka ne poslední.

Kadeřávek se rozhodl sestrojit stroj, který by napodobil let ptáků. Proto začal ptačí let soustavně studovat. Dlouhé hodiny pozoroval letící ptáky zblízka i zdálky – při dlouhých pochůzkách ulicemi pražského Židovského města, anebo na březích Vltavy. „Pochopil jsem, že je třeba prozkoumat ptačí křídla, když se pohybují. Jenomže jak? Tyto pohyby jsou přece velice rychlé a lidské oko je nestačí sledovat. Jak ten pohyb jenom zastavit?“ Na tuhle otázku bylo třeba najít odpověď. A Kadeřávek ji našel.
„Místo aby si Herr Kaderžavek hleděl živnosti, chodí po městě s nějakou bedýnkou, nebo s čím vlastně…“
„Líběj odpustit, milostpaní, ale ta bedýnka dokáže věci náramně dobře vykreslit…“
„Ale jdou...“
„Třeba i jejich podobiznu, kdyby na věc přišlo.“
„Jdou mi k šípku s těmahle vašima řečma. Já jsem zdejší měšťanka a nejsem tu pro žádný tatrmany.“
„Jak jsem koupil, gnädige Frau, tak prodávám.“
„Ale řeknou mi, k čemu vlastně potřebuje ten Kaderžavek takovýhle Teufelwerk? Věru čertovský krám…“
„Prý jsou v tom nějaký učenosti.“
„Učenosti? On je Vašnosta kamnář, vědí? Žádný mudřec, nijaký učenec. K čemu jsou mu učenosti, když nemá být z čeho živ?“

Ten Teufelwerk, ona nelibost vzbuzující bedýnka, tak to byl samozřejmě fotografický aparát, novinka tenkrát nepříliš stará. Kadeřávek si ji koupil, aby se naučil kreslit světlem. Pravděpodobně netrénoval na portrétech svých nevraživých sousedů. Hledal a našel způsob, jak zastavit pohyb ptačích křídel, a tak den co den vystupoval, obtěžkán svým neforemným aparátem, na věž kostela svatého Salvátora, a zaměřoval objektiv své kamery na podivné, poněkud neposedné a hlavně neplatící zákazníky. Fotografoval ptačí let. Psal se rok 1865. Mistr kamnářský vstoupil na tenký led. První – tedy úplně první fázovou – fotografii běhu koně zhotovil slavný Edward Muybridge až o sedm let později. A na rozfázované snímky ptačího letu si musel svět počkat ještě plných deset let. Jejich autorem byl Jules Marais, profesor na pařížské Sorbonně. Není těžké si představit, že profesor pařížské Sorbonny měl pro své pokusy přece jenom dokonalejší vybavení než náš chudý pražský kamnář. Kadeřávek fotografoval na jodostříbrné desky, které musel polévat (aby dosáhl vyšší citlivosti) roztokem kyseliny tříslové. Obraz sice zanedlouho zmizel, přesto však zůstal natolik dlouho, aby se podle něj daly pořizovat náčrtky. Takže – prvenství. Dokonce se dá mluvit o světovém prvenství. Václav Kadeřávek si to asi vůbec neuvědomoval. Pro něho to byl jenom prostředek; pomůcka, jak se přiblížit o kousek blíž svému snu. Do historie jaksi nevstoupil. Protože o své metodě nikomu neřekl, přinesl vynález slávu pozdějším objevitelům. Ti už však měli jiná jména.

Na Kadeřávkově pracovním stole se rodily náčrty, výpočty, zprvu nejasné představy dostávaly zřetelný tvar. Rodil se „samolet český“. Nejprve v podobě malého modelu. Historik Ferdinand Mládek ho ve své knize Dobytí vzduchu (byla vydána v roce 1909) popisuje takto: „Václav Kadeřávek sestrojil malého umělého ptáčka, 5 kilogramů a 60 deka těžkého, opatřeného skutečnými vlaštovčími křídly, jež spojil vlasovými drátky s elektrickou baterií, takže samočinné mávání křídel bylo způsobeno přitakování kotvy elektromagnetu při přerušování proudu.“ Ten model opravdu lítal. Zní to skoro neuvěřitelně, ale on se ten lehounký ptáček skutečně vznesl. To znamenalo – úspěch. Leč poslední. Měl totiž pro Kadeřávka osudový význam. Naplnil ho nezvratnou jistotu, že cesta, kterou se vydal, vede k cíli. Přirozený závěr. Aspoň Kadeřávkovi takový připadal. Jenomže přírodní zákony mají jednu takovou neúprosnou vlastnost: platí totiž pro všechny. Kadeřávek vstoupil do neprobadaných končin lidského vědění své doby, a nutně se musel dopustit chyb. Chyb… Dá se zjistit, jakých: stačí, když si pozorně přečteme jeho článek, otištěný v Květech v lednu 1866 pod titulkem O létání ptačím a létacím stroji. Tam je totiž popsán jeho ornitoptéra, to znamená stroj s mávavými křídly. Neboli „samolet český“.

„Sestaven je v obrysech následovně: Základní tyče křídla, jakož i brky perutí jsou ocelové, peří zhotoveno z husté látky hedvábné. Po celé peruti připevněny jsou klapky, které při pohybu dolů následkem tlaku vzduchu ku ploše křídelní přilnou a tak ji neproniknutelnou činí: při pohybu opačném otevírají se klapky proudem vzduchu se strany protější se hrnoucího a ponechávají mu volný průchod… Motorem stroje jest elektromagnet, pohybující křídly nejen nahoru a dolů, nýbrž i v polohu, jež vznášení se možným činí, je napíná…. Magnety jsou tvaru podkovovitého a zřízeny tak, že kotvu i více od nich vzdálenou, neseslabenou silou přitahují a bezprostředně…na mechanismus působí. Magnety a elektrická baterie…uzavřeny jsou v základní části celého stroje, jež spletena jest z lehkého proutí...“

Ještě jednou: ornmitoptéra, tedy stroj s mávavými křídly. Takový chtěl Kadeřávek sestrojit… A dodnes to je zásadní chyba. Takové letadlo se zatím nepodařilo úspěšně zkonstruovat, a to mají technici oproti Kadeřávkovi neporovnatelně lepší možnosti. Model Václava Kadeřávka létal. Tedy: model ano, ale – stokrát zvětšená blecha by taky nemohla skočit stokrát dál. Kolikrát? Vůbec by se nehnula z místa. Kadeřávkův elektropohon, to ale přece byl výborný nápad. Byl vskutku originální, měl ovšem vadu. Drobnou. Elektromagnet by křídly vůbec nepohnul, a to ani nemluvím o tom, že celý systém by několikanásobně překročil tíhu celého letounu i s pilotem. Opravdu drobný kaz na kráse. Kadeřávek byl však o své pravdě přesvědčen přímo skálopevně. „Nelituji dlouhého bádání, nepokojných dnů a probdělých nocí, ani díla tak často již dokonalého a opět zničeného, neboť jsem naplněn jedinou myšlenkou, jež poslouží lidstvu a rozmnoží slávu vlasti.“ Kadeřávek prohlašoval, že „můj samolet vyhoví všem požadavkům,“ aniž se o tom ujistil jediným pokusem. Ocitl se na pokraji svých sil. Tělo vyčerpaly hlad a pokračující tuberkulóza. Naděje na blízký úspěch ho zbavovaly sebekritičnosti. Finanční poměry? Zoufalé.

„Potřebujete podporu… ale jaké můžete dát záruky? Samolet český? Nezlobte se, Kadeřávku, ale to je přece k smíchu!“
„Ano, Kadeřávku, náš národ ti to nikdy nezapomene, ale žádáš příliš…“
„Obávám se, že vám nebudeme moci vyhovět.“
„Rádi bychom pomohli, Václave, ale sami se máme co ohánět.“
„Nemůžeme vám ničehož poskytnout!“
„Záruky… kde jsou vaše záruky?!“

Pravdu měl Jan Neruda, když napsal: „Komukoli co znalci Kadeřávek své plány dosud předložil, každý ho velice chválil co do principu, v praxi mu nedal ani krejcar, při čemž se tuze špatně pracuje.“ Kadeřávkovy prostředky (peníze pračně získané od pár mecenášů) stačily s bídou na to, aby zhotovil jediné křídlo svého samoletu, na polovičku létacího stroje. „No, ano, Václave. Škoda, že nám Čechům schází při všem a všude – to druhé křídlo,“ komentoval básník Vítězslav Hálek, když viděl, jak v kavárně kreslí Kadeřávek na papír své myšlenky.

Kadeřávek svůj samolet český přece jen postavil. S jedním problémem si však nedokázal poradit. „Pohyb křídel mínil Kadeřávek původně puditi elektromagneticky přístroji, umístěnými uvnitř těla umělého ptáka. Později však rozhodl pro explozivní stroj, puzený výbuchy střelné bavlny.“ Ale to přece nebyla tak úplně nesmyslná cesta – spalovací motor! Jenomže to už byl úkol nad Kadeřávkovy síly. Proto se nakonec rozhodl, že bude samolet pohánět (pomocí zvláštního mechanismu) silou svých paží. Paží, zeslabených věčným hladověním a tuberkulózou. Pokud v nás český průkopník vzbuzuje na základě těchto několika stručných informací pouze útrpný úsměv, nutno si uvědomit, že Kadeřávek již ve své době věřil, že letadla dynamická, tedy těžší než vzduch, vytlačí balóny a že letectví způsobí obrovský převrat. Správně vystihl některé principy, popsané o 30 let později Otto Lilienthalem, na jejichž základě vykonal německý letecký pionýr mnoho úspěšných klouzavých letů. Přestože se princip ornitoptéry (neboli stroje s mávavými křídly), tedy přestože se ukázal jako neschůdný, nosné plochy prvních letadel měly s ptačími křídly více společného, než se na první pohled zdá. Dopisem (vlastně jediným, který se zachoval) vyrozuměl Václav Kadeřávek roku 1868 svého příznivce Gustava Derfla: „Samolet český jsem dokončil, a jeho generální zkouška se bude konat na dvoře pivovaru u Voštipů.“

Pozoruhodné. Jakpak dopadla, za zkouška? Generální…
Samolet český se zmítal jako raněný pták, ale nevznesl se. „Něco se stane. Něco se musí stát!“ píše za rok nato fejetonista a básník Jan Neruda. „Nevíme sice co, ale tušíme, že kdybychom takhle náhle létat dovedli, že by to asi bylo to pravé. Básník Wickert napsal jednou celou báseň o tom, že prý se mu jednou zdálo, že lítá. To jsou věci! Každému se něco takového někdy zdálo. Mně posud každý týden dvakrát. A na uskutečnění toho snu pracuje lidstvo odjakživa. Od všeuměla Daidala, který letěl z Kréty na Sicílii, až po našeho Kadeřávka, který z Prahy do Paříže snad přece poletí.“
No… Neletěl. Svůj vynález navíc Kadeřávek v záchvatu hněvu zničil. Ve svých pokusech pak už nikdy nepokračoval. Zemřel 2. února 1881 – a to mu bylo teprve 46 let.

Jak vlastně vypadal? Pohublá tvář, měkce lemovaná vlnitými vlasy a plnovousem, hluboké tmavé oči – aspoň takto se na nás dívá ze zachovalé fotografie. A jeho dílo? Dílo? Spíš trosky. Je to škoda – samolet český Václava Kadeřávka by byl senzační ozdobou každého muzea, najmě pak technického. Nikoho nenapadlo, aby (ještě nezničený) samolet od Kadeřávka odkoupil… třeba jenom za symbolickou cenu. Možná, že jediný, kdo tomu kamnářovu snu uvěřil, byl pan Neruda. Protože byl básník.
„Něco se stane. Něco se musí stát!“

Stalo se. Za necelá dvacet tři léta po Kadeřávkově smrti – 17. prosince 1903. Onoho dne odstartovalo první letadlo, těžší než vzduch. Zkonstruovali ho bratři Wrightové. Tehdy se sen zapomenutého českého kamnáře stal skutečností.