896. schůzka: Babinka prima

Kvůli svým výzkumům a pátrání po prvohorních zkamenělinách zaměstnával Joachim Barrande mnoho kameníků a skalníků – sám by samozřejmě na všechno nestačil. Platil jim týdenní mzdu a oni mu nosili svoje úlovky. Přivydělali si, někteří si díky tomu postavili i domky. Jednou, to přišel jakýsi pantáta od Berouna, s rancem plným zkamenělin. Nebyly dobré, nehodily se, nakonec Barrande si je neobjednal, ale – zaplatil. Nedělalo mu potíže vcítit se do chudoby člověka, který shání obživu.

Jak nám sdělili v památníku Joachima Barranda ve Skryjích na Berounsku, dostal jeden z těch trilobitů jméno „Babinka“. Když totiž Barrandovi skalníci přinesli ta kamenná zvířata na prodej, neměli ani tuchu o nějakých latinských pojmenováních, tím spíš, že své učené názvy dostávali trilobiti vlastně až potom. Nějak rozlišeni museli být. A tak jim jména dávali sami kameníci ze Skryjí a Týřovic. Například Sao hirsuta. To byl podle nich přece chlupáček. Nebo Harpes venulosus. Rovná se – podkováč (asi připomínal podkovu). A byli ještě další: Metlák, nebo rak s krejcarovou hlavou, a ještě bychom tu měli veseláčka, korunáče, jakož i měsícového raka. A lopaťáčka. A taky kubrichťáka (v tomto případě šlo o zkamenělého tvora, který byl nalezen v Kubrichtově lomu). Zkrátka svět prostých lidí se setkal se světem zkamenělých trilobitů a vyrovnal se s tím po svém. Barrande všechny tyto české výrazy ovládal, jako by ani nebyl Francouz. Dokonale česky se sice nikdy nenaučil, ale česky rozuměl, četl české noviny, psal české dopisy (mimo jiné Palackému), a s českými skalníky se bez problémů domluvil. Češtinu používal jako pojmenování některých živočišných druhů, navzdory mezinárodnímu předpisu. Ale řekněte sami, není to náramná legrace, když se dodnes musejí používat taková jména vyhynulé zvířeny, jako třeba Synek, nebo Mila, a kupříkladu Tenka, Kralovna, Pantata, Vevoda, Maminka, Tetinka, Spanila, Sluzka, Sarka (myslí se Šárka), či třeba Slava bohemica.

Barrande tím nejspíš mnoha vědcům zamotal hlavu. Jeho názvosloví se stalo podnětem k Ostrému sporu, který se přenesl i na mezinárodní kongres geologů v Bologni roku 1881. Tehdy bylo přijato rozhodnutí, že napříště mohou mít zkameněliny pouze latinská nebo latinizovaná jména. S tím však Barrande nesouhlasil, což oznámil hned v úvodu svého díla o českých mušlích. Hájil se tím, že česká jména jsou krátká, zvučná a snadno vyslovitelná. Kdo by kupříkladu řekl, že jeden trilobit dostal vlastně jméno po Prodané nevěstě? Panenka. Panenka vendita. Čili česko–latinsky: Prodaná nevěsta. Byl to Barrandův hold Smetanově opeře. Měl ji moc rád.

A ten trilobit, co byl pojmenován Babinka? Celým jménem Babinka prima. Na paměť jedné milé ženy, která jako hospodyně po léta pečovala o Barrandovu domácnost. To jméno nemá nic společného s babičkou, nýbrž s Barborou, pofrancouzštělou na Babette, a zdrobnělou na Babinku. Dotyčná se jmenovala Barbora Nerudová. Maminka českého básníka Jana Nerudy.

Jaký byl Joachim Barrande nikoli jako inženýr či jako vědec, ale – jako člověk? V popisu nám pomohou vzpomínky a dobové obrázky – tehdy už existovaly fotografie. Na všech portrétech má pečlivě vyholenou bradu, po stranách lemovanou licousy. Hnědých vlasů měl už od mládí na hlavě pomálu, zato bystré modré oči a výrazný nos (jež velkého ducha značí, jak je dobře známo). Víme, že byl 172 centimetry vysoký, což z dnešního hlediska není moc, ale ve své době působil docela impozantně. Tak na něj vzpomíná kupříkladu slavný rakouský geolog Eduard Suess: „Vysoce urostlý štramák, pozornost zasluhující zjev, bezvousý, s bílou hlavou a s bílým šátkem, uvázaným vysoko na krku a s kabátem, který dosahoval až po kotníky.“ Náš Jan Neruda, který ho dobře znal nejenom proto, že Barrandovi jeho maminka vedla domácnost, na něj vzpomíná: „Byl to uhlazený kavalír, pečlivě oblečený v šat nezvyklého střihu, vlídný a laskavý, vysoký, přímé postavy, krok jeho pevný a rychlý. Líce Barrandova výrazuplná, nevýslovně klidná – cosi velebného měl v sobě. Vídal jsem ho od dětství po mnohá a mnohá léta den co den, mluvil jsem s ním často, ale úsměv na tváři jeho, třeba jen lehýnký, postihl jsem jen málokdy. Nezúčastnilť se nikdy zábav, pracoval od svítání, a teprve pozdě odpůldne vycházel na osamělou svou procházku, nebo trávil nějakou hodinu v kruhu přátelském.“

Pozdější profesor a překladatel Petr Durdík byl nějaký čas Barrandovým spolubydlícím: „Vzpomínám, že snídal málo a téměř nevečeřel. K obědu si dopřával hlavní jídlo dne, jedl s mírou a měl rád masitá, zeleninová i moučná jídla, který zapíjel dobrým vínem. Po jídle si dal rád ovoce. Pozdě v noci, když skončil práci u petrolejky, postavené na obráceném kastrolu, si sám se sebou hlasitě povídal, co musí další den udělat, napsat a zařídit. Nikdy nekouřil ani nešňupal.“

A ještě jedno svědectví, patří Josefu Kořenskému, který vstoupil do našich dějin jako učitel cestovatelů: „Vysoký bělovlasý stařec, neustále velmi činný a čilý, dokonávaje své monumentální dílo. Ráno a odpoledne neúnavně pracuje, pouze před oběhem po dvanácté hodině dopřává si procházky městem i za město. Krok jeho jest volný, ale vždy ještě pevný, tvář výrazu stále klidného. Ku každému jest vlídný a ochotný, ale společnosti nevyhledává, jsa v sebe uzavřen a před světem se skrývaje s bezpříkladnou skromností. Veřejný ruch společenského života nevyrušuje Barranda z jeho práce. Politické změny myslí jeho nepohnou. Za zlé má profesoru Krejčímu, že se obírá kromě studií zemězpytných také politikou.“

Barrande se musel vyjímat mezi malostranskými postavami, ke kterým patřil po celý dlouhý úsek svého života.

Jan Neruda měl – jak už to tu padlo – dobrou příležitost Barranda osobně poznat, a snad mu byl slavný učenec tak trochu i modelem k jedné z Malostranských povídek. Té o panu Hastrmanovi: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přezky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přezkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakru.

Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za nim a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s ďjó, což mělo význam přitakávající. Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s vyhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy šel za nimi. Když zastavili u rozložité vyhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvih prst a hvízdnul: Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře! Pak šel za nimi do Hradu, a když se cizinci ve svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul podruhé: To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo! Víc jim neřekl nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to moře! říkali jsme mu Hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí.“

Maminka Jana Nerudy sloužila v roce 1831, kdy se vdala za Antonína Nerudu, na Pražském hradě u vévody Guiche, který k nám doprovázel Bourbony. Když ti z Čech odešli (což bylo zřejmě po narození Jana Nerudy v roce 1834), začala se paní Barbora starat o domácnost Barrandovi, nejprve v domě U tří hvězd na Malostranském náměstí. Pak ale koupila tento dům Česká spořitelna a Barrande se musel přestěhovat do své dalšího (a posledního) pražského bydliště v Chotkově ulici (dnešní Vítězné). Paní Nerudová zde našla Barrandovi pětipokojový byt ve třetím patře, na strategicky výhodném místě u Újezdské brány, kudy mohl Barrande vyrážet z města do českého „siluru.“ Barrande byl jen o čtyři roky mladší než paní Barbora, a tak si zřejmě spolu dobře rozuměli. (Objevil se i názor, že byla staromládeneckému Francouzi i něčím víc, než jenom hospodyní. Vyskytla se spekulace, že by Barrande mohl být básníkovým otcem.)

Malý Jan Neruda chodil s maminkou denně do služby a později vzpomínal, že s francouzským učencem hovořila jeho rodnou řečí. Kde se jí naučila, to jsme nezjistili. Barrande se čtením Pražského deníku a s její pomocí učil česky. Lze předpokládat, že krásná česká slova, která posléze použil, když pojmenovával svoje trilobity, slyšel poprvé od Barbory Nerudové. Jan Neruda vzpomíná, že byl jako malý chlapec o prázdninách u Františka Marka, Barrandova sběratele. Přivezl si domů malou sbírku zkamenělin, které sám nasbíral, a nesl ji ukázat Barrandovi. „Radostně jsem ji přinesl a očekával s dychtivostí, co se stane. Rozložil kameny na prkýnka, dal pak jedno mně, nesl sám dvě ostatní a šli jsme do jeho pokoje. Tak! – pravil, když jsem byl prkýnko opatrně položil na stůl, a kývl rukou, že už jako mohu zase jít. Se slzami v očích jsem tedy šel. Zbyly mně ze skvostné mé sbírky všeho všudy dva kousky. Letěly ihned oknem do oujezdských městských příkopů. A díval jsem se za nimi se živou nadějí, že tam zabijou alespoň několik lidí. Bohužel nezabily.“

Ze vzpomínek už zmíněného Marka víme, že Barrandova slovní zásoba byla dostatečná nejenom na rozhovory o zkamenělinách, ale i o hezkých děvčatech, se kterými se setkávali na společných toulkách po berounském okolí. Barrande se naučil slušně česky psát, o čemž svědčí jeho dopis Františku Palackému. V tomto narychlo a bez přípravy napsaném dopise používá už tehdy správně i složitou českou interpunkci, která je pro cizince (ale i pro dost Čechů) obtížná. Byl schopen i pochopit českou poezii. O tom víme opět díky Janu Nerudovi: „Když jsem vyrostl, vyzrál a první svou sbírku básní tiskem vydal, nesl jsem ovšem exemplář také Barrandovi. Za několik dní mně řekl: Nu… četl jsem a některé se mně líbily. Ale víte – básně psát, to není nic pro váš národ. Snad vám vaši kamarádi připíjejí teď šampaňským. Chcete–li však národu svému opravdu prospět, nechte veršů a chopte se některé přísné vědy.“

Dá se říct, že Joachim Barrande vědeckému zájmu obětoval svoje pohodlí, jmění i příjmy. Na vydržování skalníků a četných sběratelů, na honorování kreslířů a litografů, na tisk tabulí a textu potřeboval spoustu peněz, bez kterých by jeho dílo nevzniklo. Výsledky své vědecké práce naznačil nejprve v malém svazku, který byl vytištěn v zahraničí. Roku 1852 však vyšel ve francouzštině první díl jeho znamenitého spisu Silurský systém středních Čech, který vzbudil v odborném světě obrovský rozruch. Od tohoto data pak vydal postupně (většinou vlastním nákladem) 22 díly svého hlavního spisu, který má víc než 6000 stránek textu a 1200 litografických tabulí velkého čtvercového formátu. Po jeho smrti se podařilo vydat ještě dalších 7 svazků encyklopedie. Celý spis se prodával za téměř 1600 franků. Abychom si mohli udělat představu o rozsahu této práce, stačí uvést, že je v ní popsáno přes tři a půl tisíce druhů zkamenělých organismů z českých prvohor. Barrande tak ukázal světu, že české prvohory patří k těm vůbec nejbohatším územím na zkameněliny na naší planetě. Popsal víc než pět tisíc rozmanitých tvorů nejstarší fauny, mezi nimi téměř 500 korýšů, 350 trilobitů, 4 tisíce 100 druhů měkkýšů a podobně. Kromě toho připravil podklady k popisům dalších 1500 druhů zkamenělin plžů, lilijic, korálů, mechovek a ještě jiných organismů.

„Dopracovat se k tak rozsáhlému dílu, které dosud nebylo překonáno, mu umožnila metodika jeho výzkumu,“ píše publicista Jiří Černý ve své práci o Joachimu Barrandovi. „Dochované terénní deníky dokazují vědeckou exaktnost a inženýrskou preciznost při práci v terénu. Velmi přesně zakresloval topografickou situaci, lokality a profily, uváděl přesné vzdálenosti i mocnosti ploch a vrstev. Nasbíraný nebo jinak získaný paleontologický materiál velmi pečlivě označil. Na každý jednotlivý kus psal černou tuší název lokality, popřípadě obce, v jejímž katastru lokalita leží, a stratigrafické stáří, vyjádřené symbolem příslušného pásma. Je také třeba ocenit jeho systematičnost, obrovskou říši studované problematiky, modernost přístupu, preciznost a snahu o maximální technickou dokonalost celého díla. Své zálibě a vědeckému zájmu obětoval doslova vše. Podle pamětníků se mu v jeho bytě na Malé Straně nedostávalo ani nejmenšího pohodlí, neboť byl od podlahy až ke stropu zaplněn nejen knihami, ale i zkamenělinami – takže jediné volné místo, kde mohl učenec aspoň trochu pracovat, byl koutek v kuchyni…“

Svou prací položil Barrande základy ke studiu českých prvohor a ke studiu vývoje života v tomto geologickém období. Zároveň však významně proslavil české země a jejich hlavní město po celém světě. Pražané se mu za to odvděčili tím, že po něm pojmenovali skálu u Hlubočep. Deska s jediným slovem BARRANDE (téměř 5 metrů dlouhá, jeden a půl metrů vysoká a přes jednu a půl tuny těžká) byla slavnostně odhalena z parníku Stephanie už v červnu roku 1884 – půl roku poté, co Joachim Barrande (v říjnu 1883) zemřel. Při tom však nezůstalo. Od února roku 1928 nese Barrandovo jméno i pražská městská čtvrť – Barrandov. Geologové vzdali hold jeho dílu také tím, že oblast usazenin ve středních Čechách nazvali barrandien. 17. října 1883 byla otevřena Barrandova závěť.

Celá vědecká společnost tehdy s napětím očekávala její obsah. A ten asi předčil mnohá očekávání: „Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému muzeu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí.“ A sbírka to byla opravdu monumentální. Obsahovala téměř 300 000 kusů zkamenělin s více než 40 000 typů a originálů. Dále Barrande odkázal muzeu knihovnu a 10 000 zlatých na dokončení svého díla.

Po zveřejnění Barrandovy závěti napsal Jan Neruda v nekrologu v Národních listech: „Není pochybnosti, že by Barrandovy sbírky se staly největší ozdobou nejpřednějšího muzea francouzského, a že by si byl zjednal věčnou paměť v národě francouzském. On mohl prodat tyto své poklady do ciziny a byl by se stal zajisté velkým boháčem. Avšak jemu věda není kupectvím, nýbrž pravdou, a poněvadž vědecká práce jeho tvoří kus kulturních dějin naší vlasti, proto své sbírky, tento pomník dlouholeté své přičinlivosti a vědecké slávy, sloučil navěky se jménem Čech.“