895. schůzka: Mezi Čechy žijící Francouz s kořeny španělskými

Joachim Barrande se narodil 11. srpna roku 1899 v rodině Charlotty Louisy a Augustina Barranda. O rodu Barrandů se často – a poněkud tajemně – naznačovalo, že není původu francouzského, nýbrž španělského, dokonce šlechtického. Slavný český geolog, profesor Jan Krejčí, sepsal na toto téma článek do časopisu Muzea Království českého: „Joachim Barrande se narodil na rodinném statku poblíž města Saugeus. Ve Španělích, jak mi Barrandův bratr vyprávěl, žije skutečně hraběcí rodina téhož jména, ač Barrandova rodina nikdy šlechtického titulu nepoužívala.“ Zde asi vznikl běžně tradovaný omyl, že Barrande byl synem statkáře a pochází ze staré šlechtické španělské rodiny. Ve skutečnosti byl jeho otec drobným obchodníkem s plátnem a houněmi. Měl však dost prostředků na to, aby oba jeho synové mohli studovat na slavné École polytechnique a École des ponts et chausées v Paříži (to tedy máme po česku Polytechniku a Školu mostů a silnic). Mladší bratr Joséph se dostal do Ruska, kde se podílel jako důstojník carské armády na výstavbě zdejší železniční sítě.

Joachim Barrande (1799-1883), francouzský geolog a palentolog|foto:ČTK

Starší Joachim se stal rovněž inženýrem a působil několik let v Bordeaux a Saumuru, kde navrhl i mohutný most přes Loiru. Byl chytrý a vzdělaný, a přesto se neví, jak se mu povedlo, že vzbudil pozornost vévody z Agoulêmu, tehdy následníka francouzského trůnu, a stal se vychovatelem jeho synovce a vnuka krále Karla X. Bourbona, což byl vévoda Jindřich z Bordeaux, hrabě ze Chambordu – po smrti Karla X. bourbonský následník trůnu Francie.

Určitě se ví to, že v roce 1830 byl Barrande jako královský vychovatel natolik spojen s dvorem, takže s ním po červencové revoluci pro jistotu utekl z Francie. Nejprve do skotského Edinburghu, který vybral anglický král jako útulek pro Karla X. Pobyt ve Skotsku a poté i v Anglii, byť byl krátký, měl pro Barranda osudový význam. Zde se zřejmě poprvé dostal k paleontologii, což je věda o životě v minulých geologických obdobích. Jejím účelem je studie vývoje života na Zemi, pravěkých riostlin a živočichů na základě fosilních záznamů, které se dochovaly v horninách, ale například také v černém uhlí, jako zkameněliny.

Kampak si to pan Barrande namířil když opustil britské ostrovy? Inu, na zámek do Buštěhradu, tady u nás kousek od Kladna v Čechách. Tam však dlouho nepobyl – vyhnala jej z něj tehdejší epidemie cholery. Všichni ti francouzští utečenci vzali zavděk sídlo českých králů, na Pražský hrad, jelikož ten byl totiž zrovna volný, protože tehdy korunovaný český král František I. sídlil ve Vídni. V té době také přišel Joachim Barrande poprvé do styku s hrabětem Kašparem Šternberkem, zakladatelem našeho paleontologického výzkumu. Šternberk sbíral zkameněliny už před příchodem francouzského dvora do Prahy, a tak se svou sbírkou, uloženou na zámku Březina u Rokycan, jistě královskému vychovateli pochlubil. Ostatně Barrande býval častým hostem ve Šternberském paláci na Malostranském náměstí, kam to neměl daleko. Bydlel totiž po celých deset let přímo naproti v domě U tří hvězd, který tehdy patřil rodině malostranského fyzikuse (dnes bychom řekli hygienika) dr. Bauera z Adelsbachu, člena České učené společnosti. Ze všech těch slovutných jmen je jasné, že Joachim Barrande mezi příznivce vědy a poznání v Praze dobře zapadl. A to jsme ještě nestačili jmenoval další domácí učence, Františka Zippeho, kustoda přírodopisných sbírek muzea, dále knihovníka Českého muzea Václava Hanku a samozřejmě nesmíme zapomenout na Františka Palackého.

Barrande tedy pobýval v českém exilu, dosáhl už Kristových let a chystal se, že to se svým životem nasměruje k něčemu zcela jinému, než byla výchova královského potomka. On hrabě Chambord mezitím dospěl a vychovatele už nepotřeboval, takže se Joachim mohl věnovat konečně vědeckému přírodovědnému bádání, nicméně on se vrátil ke svému původnímu povolání. K inženýrství. Podnět k tomu mu dalo zamýšlené prodloužení Pražské–lánské dráhy až do Plzně. Dostal za úkol ověřit trať projektované dráhy. A ejhle – šťastnou náhodou, jaké se též v dějinách sem tam vyskytují – dráha vedla přímo přes jedno z nejdůležitějších nalezišť nejstarších českých zkamenělin, totiž přes břidličné skály u Skryjí a Týřovic nad Berounkou, kde se to ve stratigraficky velmi zajímavých poměrech zachovalými trilobity a jinými nejstaršími svědky první české zvířeny jenom hemžilo. Když se Barrande seznámil s prvohorními útvary ve středních Čechách, zejména kolem Prahy, a mohl srovnávat, tak zjistil, že nejenom souhlasí se staršími útvary z Anglie a Skotska, ale dokonce co do bohatství nálezů se českým nalezištím žádné jiné, tehdy známé, nevyrovná.

Ještě předtím, než se Barrande objevil u Berounky, dostal se mu do rukou hlavonožec. Tedy fosilie neboli zkamenělina, na kterou narazil při náhodné procházce pod Dívčími hrady u Zlíchova na břehu Vltavy. Ten hlavonožec z rodu Orthoceras byl zřejmě poslední kapkou, která naplnila džbán jeho zájmu o paleontologii. Splňoval přitom jednu důležitou podmínku – totiž dostatek finančních prostředků. Jejich část získával jako příspěvek od vídeňské akademie, ale hlavní zdroj jeho příjmů pramenil z pokladny hraběte Chamborda. Toho už sice nevychovával, ale působil u něj jako hospodářský poradce. Někteří však tvrdí, že Barrande nepůsobil v Čechách pouze jako sběratel zkamenělin. Měl (prý) být Chambordem oceňován hlavně jako spojka s legitimisty ve Francii (tedy stoupenci, usilující o obnovení monarchie), a že jeho navenek nezávislá paleontologická práce v Praze byla jakýmsi skvělým pláštíkem pro důvěrnou politickou aktivitu mezi francouzskými royalisty zejména v dobách vlády Napoleona III. Co z toho je pravda? Je fakt, že Barrande hodně cestoval a jeho vztahy k Bourbonům ho nutily být často i v Paříži. Kromě toho procestoval i prvohorní oblasti v Evropě – ve Francii, Španělsku, Anglii, Německu a Skandinávii. A souběžně se svou vědeckou a taky inženýrskou praxí – jen tak bokem – (možná) špiónoval. To je ovšem ošklivé, ale opravdu ošklivé slovíčko. Řekněme, že informoval… anebo: předával informace.

Okolí Prahy, potažmo oblast středních Čech, to bylo po celé starší prvohory mořské dno, od kambria po devon. Protáhlá brázda se táhla od Českého Brodu přes Prahu až k Plzni. Zasahovala Beroun, Hořovice, Karlštejn, a také Křivoklát. V roce prvního nálezu pod Bílou skálou u Prahy bychom Barranda nalezli právě tady. Opustil (jak už víme) královský učitelský úřad a stojí v čele vyměřování nové trati železné koňské dráhy (má přece diplom inženýra pozemních staveb) – dráhy, která má konkrétně navázat na trať Praha–Křivoklát, z křivoklátských lesů se má vymotat z údolí Berounky a potom se vydat dál na západ.

K této práci se dostal opět před našeho dobrého známého hraběte Kašpara Šternberka (který byl mimo jiné i presidentem První privilegované pražské železniční společnosti. Stavba prodloužené pražsko–lánské koňské dráhy byla druhá toho druhu v českých zemích – měli propojit údolím Berounky úsek mezi ústím Klíčavy u Zbečna a Plzní přes právě otevíranou uhelnou pánev v okolí Radnic. Barrande trasuje, vyměřuje, a při té příležitosti se asi poprvé dozvěděl o bohatosti nalezišť trilobitů u Skryjí a Týřovic. Když dorazí ke zdejším dobře odkrytým prvohorním břidlicím, nestačí se shýbat pro trilobity.

Trilobití rodina, to byla mezi prvohorními živočichy náramně důležitá skupina, důležitější než mnohé další. Jak už jejich název napovídá, jedná se o tvora, jehož tělo sestává ze tří částí, doslova ze tří laloků. Zřetelně se rýsuje hlava, článkovaný trup a ocasní štít. Těmi trojlaločníky stojí za to se zabývat. Na tom světě vezdejším pobyli dobrých 375 milionů let. V nejstarších prvohorách tvořili přes polovinu všech živočichů. Byly jich tisíce druhů. Sám Barrande jich popsal – dělalo to přes 6000 stran s dvanácti sty obrazovými tabulemi. Trilobití rodina je pořádně rozvětvená. Liší se i podle velikosti. Některé trilobity lze měřit na milimetry, zatímco trilobití obři dosahují délky tří čtvrtí metru. Barrande je přirovnal k zametačům mořského dna. Spásali totiž odumřelé živočichy a rostlinstvo. Byla to na dně moře taková úklidová četa. Zametači.

Mezi prvními, kdo se se zkamenělinami seznamoval, to byli skalníci, kteří dobývali vápenec jako stavební kámen a k výrobě vápna v četných lomech pražského okolí. Zdravý rozum prostých lidí jim říkal mnohem dřív než učeným mistrům University Karlovy, že jde o zkamenělá zvířata, kterým říkali mušle, šneci, motýli a raci. Prostí lomaři byli také prvními, kdo shroma6ďovali »mušle« pro podivíny, kteří se vydávali z Prahy za Vyšehradskou a Újezdskou bránu, aby si za pár mincí dovezli do svých sbírek kuriozit podivné hříčky přírody.

Vůbec nejstarší vědecké práce o českých prvohorních zkamenělinách jako "o obětech potopy světa" publikoval v roce 1770 učený jezuita a profesor matematiky na pražské universitě František Zeno ve svých Nových fyzikálních legráckách (tak se jeho seriózní dílko nazývalo). Od té doby se počet sběratelů zajímavých pokladů zvětšoval a začaly vznikat první sbírky. Nejenom v Praze – zkameněliny se sbíraly v celém území mezi Prahou a Plzní, byly zakládány malé soukromé sbírky v Jincích, Berouně, Rokycanech, ve Skryjích, v Karlštejně a ještě jinde.

„Při svých cestách na výzkumy do prvohorní pánve musel Barrande město opouštět až do roku 1866, kdy byl zrušen statut Prahy jako uzavřeného města, Újezdskou nebo Vyšehradskou branou,“ informuje nás autor knihy o Joachimu Barrandovi, paleontolog a geolog dr. Jiří Kříž. „Až do roku 1841 se Barrande mohl dostat na staroměstský břeh Vltavy pohodlně pouze přes Karlův most. Pak přibyl Řetězový most císaře Františka I., na který se poté, co se přestěhoval k Újezdským kasárnám) dostal dnešní Vítěznou ulicí. Po něm jistě Barrande chodíval do Starého Města, kde navštěvoval knihovnu Českého muzea, přestěhovanou do Nostického paláce na Příkopech.“

Barrande věnoval v určité době hodně času výzkumům v okolí Berouna. Sem cestoval poštovními kočáry, nebo občas dostavníkem. Někdy se vydával malým kočárem do Zbraslavě, odkud pokračoval pěšky proti proudu Berounky. Od roku 1861 ho často doprovázel oblíbený pomocník Marek, původně tesař z Berouna. Jan Neruda na něj vzpomíná, že to by silný a šikovný muž, kterého Barrande naučil pracovat s geologickým kladívkem. Znal nejlépe trilobity a zejména naleziště zkamenělin v celém okolí Berouna. Na svých běžných expedicích se často ubytovali v některé vesnici, někdy až na pár týdnů,a podnikali exkurse do blízkého okolí.

Od roku 1862 mohl Barrande k dopravě do Beroun použít i dobudované české západní dráhy, která vedla z Prahy–Smíchova až do Plzně. Barrandovy zápisky jsou vynikajícím příkladem i pro dnešní geology. Kreslí v nich geologické profily, nákresy odkryvů a popisuje naleziště zkamenělin. Jednotlivé profily porovnává a systematicky pokrývá svým výzkum území celých středních Čech, hlavně mezi Prahou a Berounem. Pátrá po nalezištích zkamenělin a všechny údaje si pečlivě poznamenává. Když ho navštívil geolog Roderick Murchison, se kterým se seznámil za svého pobytu ve Skotsku, řekl mu slavný vědec poté, co zhlédl sbírku Českého muzea, že je „nepatrná.“ Když mu ale Barrande ukázal svoje zkameněliny, prohlásil Murchison: „To jest nejkrásnější sbírka evropská.“